RECENZE: Oklahoma! Lyceum Theatre Sheffield ✭✭✭✭✭

Oklahoma!

Lyceum Theatre, Sheffield

25. července 2015

5 hvězdiček

Psal se 31. březen 1943, když Curly poprvé rázně vykročil do světel a mocným hlasem zapěl o tom, jak krásné je to ráno. To dávné datum se stalo momentem, kdy se hudební divadlo navždy změnilo. Oklahoma! se hrála pět let a stala se praotcem prakticky veškeré muzikálové produkce, která následovala.

O více než 72 let, jednu vlivnou filmovou adaptaci a nespočet inscenací později visí ve vzduchu otázka, zda má tato pramatka hudebního divadla stále co říct.

Soudě dle živé a podmanivě milé produkce Rachel Kavanaugh, která je momentálně na turné po Spojeném království, zní odpověď jednoznačně: „Ano!“.

V programu Kavanaugh vysvětluje svůj přístup:

„Musíte k tomu přistoupit tak, jako by to ještě nikdo nikdy neudělal. Musíte být věrní příběhu, přijít na to, co se skrývá na stránkách a v partituře, a vyprávět svou vlastní verzi. Vždycky je radost pracovat na představení, kde nemusíte řešit hromadu problémů, ale můžete se místo toho soustředit na to, jak osvětlit skvělý příběh pro nové publikum.“

Společně s choreografem Drewem McOniem a hudebním ředitelem Stephenem Ridleym nezůstala Kavanaugh nic dlužna svému slovu. Toto oživení Oklahomy! působí jako čerstvě vyražená mince – je plné možností, nabité moderní energií a nesmírně poutavé. S délkou lehce přes dvě a půl hodiny včetně přestávky jde o údernou a svižnou verzi originálu Rodgerse a Hammersteina, která odkrývá jeho krásy s neotřelým vhledem.

Protože jde o dílo z dob před feminismem, Oklahoma! není politicky korektní, ale dobové zasazení tyto rozpaky mírní. Muži jsou tu svalnatí, ale většinou natvrdlí. Hodně natvrdlí. Ženy jsou krásné, zaměřené na své muže, ale chytré a bystré. Teta Eller je bezpochyby nejmoudřejším člověkem na jevišti. Naděje, která se celou inscenací prolíná, drží pochybnosti o sexismu bezpečně v šachu.

Kavanaugh nám představuje mazanou, až divokou tetu Eller, metrosexuálního Curlyho, klučičí Laurey, upejpavou, leč ryze ženskou Ado Annie, dojemně přitroublého siláka Willa, trýzněného a vyšinutého Juda a skřítkovského Carnese. Vetřelec a cizinec Ali Hakim je pracovitý, nestálý, ale chytrý a protřelý. Postavy jsou sice staré, ale jejich pojetí je svěží a působivé.

Srdcem této inscenace je famózní výkon Ashleyho Daye. Jeho Curly je mužný, pohledný, hbitý, výřečný, upřímný, loajální, odvážný a především s ním je zábava. Je to Curly, který přemýšlí srdcem, a to srdce není vždy moudré; Curly, který následuje svou hvězdu a je čestný; Curly, který musel mít pěkně divoké dětství. Dayův výkon vyzařuje nesmírnou otevřenost, která je radostná. Stejnou měrou se usmívá i s vervou dupe; není to chlapec ani muž, jeho Curly je na prahu dospělosti, ale k tomu, aby byl úplný a našel svou hodnotu, potřebuje Laurey.

Romantické rovině příběhu Day skvěle slouží a scény, kde se s Laurey provokují a hašteří, jsou podány s takovou lehkostí, že moment jeho žádosti o ruku přináší divákovi ohromné uspokojení. Stejně tak scéna mezi Curlym a Judem je v Dayově podání brilantně zvládnutá; nepůsobí to děsivě, spíše jako souboj dvou říjných býků. Day také jasně vyzdvihuje Curlyho vizi budoucnosti – moment, kdy se teritorium stane součástí Unie. Jeho politická vize vychází ze smyslu pro komunitu, a proto nepůsobí nepatřičně, jak se to občas stává. Navíc je to velmi fyzický herec a jeho etuda u sporáku je neskutečně vtipná.

Pěvecky je Day jistý a kultivovaný interpret, který dává Rodgersově partituře vše, co jí náleží. Sice nemá baryton jako Howard Keel, ale překvapivě to vůbec nevadí. Jeho lehký tenor je silný a jistý, exceluje v baladách i v komičtějších číslech. Svou postavu ukotvil tak rychle a opravdově, že jakákoli očekávání z dřívějších nahrávek jsou okamžitě pryč. Když nakonec dojde na titulní píseň, je to absolutní triumf.

S velkým zápalem se vrhá do McOnieho choreografií a vede pánskou company v nespoutaných číslech, která překypují energií, stylem a atmosférou venkovské tancovačky. V „snovém baletu“ je do akce plně zapojen – nečekejte žádné dubléry. Day i jeho Laurey, talentovaná Charlotte Wakefield, odvedou ve snové sekvenci veškerou dřinu sami. I když tím výsledek možná ztrácí něco z baletní dokonalosti dřívějších produkcí, získává tím mnohem silnější pouto k postavám, o kterých Laurey sní a o jejichž osud jde. Za mě to funguje naprosto skvěle.

Na Dayovi v roli Curlyho zkrátka není co vytknout. Je to suverénní hvězdný výkon v každém ohledu.

Wakefield i nadále potvrzuje své kvality. Její Laurey je svéhlavá a připomíná spíše akční hrdinku typu Buffy než cukrkandlovou Florence Henderson. Její přímočará a věcná Laurey má blíž ke Scout Finchové z „Jako zabít ptáčka“ než k hrdinkám z „Domku na prérii“, což je jen dobře. Wakefield představuje úplně jinou Laurey – i když má na sobě ty nejhezčí společenské šaty, nezapomíná na svou ohnivou povahu a přesvědčení. Je to zkrátka neteř své tety. Jiskření mezi ní a Dayem působí pravdivě a realisticky, stejně jako její nelehké postavení v ženském kolektivu na divokém teritoriu.

Wakefield vládne nádherným čistým sopránem, který zde plně využívá: její interpretace „Many A New Day“, „People Will Say We're In Love“ a „Out Of My Dreams“ je vynikající, jasná a brilantně melodická. Její hlas se skvěle pojí s Dayovým a společně se poslouchají jedna radost, se všemi těmi klenutými legáty. Její dikce je stejně jako u Daye dokonalá a každé slovo je srozumitelné. Je zkrátka úžasná.

Belinda Lang, která by snad mohla dostat Oscara za své herecké etudy a schopnost strhnout na sebe pozornost, vypadá jako sušší verze Calamity Jane v podání Doris Day, kdyby se nikdy nevdala. Pořád v ní ale zůstává kus nefalšované průkopnice. S jízlivostí a semknutými rty Lang odmítá obvyklé pojetí této role jako „starostlivé, ale vřelé“ tetičky a ve většině scén, zejména těch klíčových, jí to vychází na jedničku. Její zpěv je sice průměrný a dikce by mohla být lepší, občas působí až moc ležérně, což celkový výkon mírně sráží, ale není to nic, co by představení zruinovalo.

Gary Wilmot naproti tomu sází na osvědčené pojetí Aliho Hakima. Jeho přístup k postavě nepřináší nic převratného, ale vše, co dělá, funguje na výbornou. S přehledem sklízí smích a pro Willovy plány s Ado Annie představuje tu správnou hrozbu. Píseň „It's A Scandal! It's An Outrage“ prodává tak skvěle, že se až divíte, proč není známější, když byla z filmové verze vystřižena.

Jako pár „budou-nebudou spolu“, Will Parker a Ado Annie, k sobě Lucy May Barker a Simon Anthony náramně pasují. S obrovským šarmem dodávají tomuto bizarnímu páru ten správný říz. Anthony dělá Parkera fantasticky natvrdlým a naprosto poblázněným do své Annie. Barker zase dokonale ztělesňuje dívku, která zkrátka neumí říct „ne“. Oba z vyzařují silnou smyslnost a naplno si užívají komediální aspekty svých rolí. Jejich číslo „All Or Nuthin'“ je skutečnou lahůdkou. Anthony je energický tanečník a McOnieho choreografii si viditelně užívá, zejména v „Kansas City“. Dohromady jsou komickou pochoutkou, kterou stojí za to si vychutnat.

V mnoha ohledech je nejtěžší rolí Jud Fry, hromotluk a pomocník, který se utápí v zášti ve své boudě. Nic Greenshields pojal postavu naprosto přesně – trefil se přímo doprostřed mezi mentální zaostalost z „O myších a lidech“ a naprostou zkaženost. S Dayem se s gustem pouštějí do „Poor Jud Is Dead“, což vyvolává kýžený, byť lehce mrazivý dojem. Greenshields dokáže i onen nepříjemný moment s vražedným kukátkem podat tak, že z něj jde opravdový strach. Judova děsivá obsese Laurey a jeho finální smrtelný střet s Curlym jsou velmi dobře vystavěny. Oproti Fryovým temným charakterovým stránkám pak Dayův Curly získává patřičný hrdinský punc, o což se Greenshields svým výkonem poctivě snaží.

Výbornou práci odvádějí i Paul Grunert jako Carnes, Kara Lane v roli Gertie Cummings, Robbie Boyle jako Fred a Hannah Grace jako Ellen. Celá company dře na maximum a všichni do jednoho přijali výzvy této inscenace s hlavou vztyčenou. Tentokrát zde nenajdete žádný slabý článek.

Francis O'Connor vytvořila chytrou a velmi působivou scénu. Sice zde úplně neucítíte ten „zlatavý opar nad loukou“, ale O'Connor jasně evokuje ducha průkopníků. Všude je dřevo, které symbolizuje tvrdou práci a těžké časy. Nechybí balíky sena, náznaky kukuřičných stvolů a všudypřítomný pocit nekonečné modré oblohy nad teritoriem. Veranda tety Eller působí bytelně, stejně jako Fryův pochmurný příbytek. Stodola, která tvoří základ písně „The Farmer And The Cowman“, působí opravdově a pohostinně.

Kostýmy sází spíše na autenticitu než na barvy či okázalý styl, ale fungují skvěle. Šaty pro dámy mohly být možná o něco zdobnější, ale kovbojské úbory mají v sobě ten správný drsný švih. Všechno to vypadá a působí přesně tak, jak má. Osvětlení Tima Mitchella pak celou scénu podtrhuje v tom nejlepším světle.

A stejně dobře to i zní. Hudební nastudování Stephena Ridleyho je prvotřídní a orchestr pod vedením Bena Atkinsona hraje skvěle. Jak už to u zájezdových představení bývá, v orchestru není dostatek smyčců, aby plně vynikla bohatost partitury, ale kupodivu to nevadí. I bez nich orchestrace v celkovém kontextu fungují pozoruhodně dobře. Balance mezi hudebníky a zpěváky je výborná a tempa jsou zvolena naprosto přesně.

Choreografie Drew McOnieho je energická, svalnatá a nadšená; dává celé produkci ten správný tep. V něčem starosvětská, v jiném moderní – energie, kterou McOnieho kroky přinášejí, je pozitivní a povznášející. Tanec je v této Oklahomě! neoddělitelnou součástí celku, přesně tak, jak to má být.

Není tu nic, co by se dalo vytknout. Krásná a podmanivá produkce Rachel Kavanaugh přesně ukazuje, proč Oklahoma! Rodgerse a Hammersteina získala zvláštní Pulitzerovu cenu a stala se inspirací pro všechny moderní muzikály. Je to mistrovské dílo a Kavanaugh nám všem připomněla proč.

Proč se toto představení nechystá na West End, zůstává záhadou i pro Sherlocka Holmese.