RECENZE: Muzikál On Your Feet v London Coliseum ✭✭✭

Julian Eaves hodnotí muzikál On Your Feet, příběh Glorie a Emilia Estefanových, který se nyní uvádí v londýnském Coliseum v rámci britského turné.

On Your Feet

London Coliseum

26. června 2019

3 hvězdičky

Harmonogram britského turné

Měla by to být skvělá zábava nabitá úžasnou hudbou Glorie Estefan – latinskoamerické popové hvězdy 80. let s hlasem, který zní jako vyladěná Madonna zkřížená s Karen Carpenter, a s obrovským talentem na psaní hitů.  Produkce se sice honosí označením „nový muzikál“, ale formátem jde v podstatě jen o zinscenovaný rozhovor v talk show ve stylu „A pak jsem napsala…“.  Libreto Alexandra Dinelarise nás žádá, abychom se zajímali o to, jak se Gloria stala frontmankou (a manželkou) kapely Emilia Estefana Miami Sound Machine a jak jim jejich společná houževnatost, sebedůvěra a vášeň umožnily proniknout z trhu latinskoamerického popu do hlavního proudu světové hudby.  Upřímně řečeno, i když do toho režisér Jerry Mitchell a choreograf Sergio Trujillo dávají všechno, show málokdy připomíná víc než přednášku: navzdory úzké spolupráci samotných manželů Estefanových (nebo možná právě kvůli ní) zůstávají dominantní osobnosti v centru této úžasné cesty neuchopitelné, ať už se o ně fanoušci snaží zajímat sebevíc.  Ve výsledku působí show odtažitě a nevtahuje do děje.

Proč tomu tak je?  Na Broadwayi si toto představení vedlo slušně, ale úspěch na jedné straně Atlantiku nemusí nutně přežít cestu přes oceán.  Myslím si však, že vysvětlení nedostatku magie je jednodušší.   I s těmi slabinami, které scénář má, kdyby se tato show uváděla v divadle o zlomek menším než Coliseum, měla by mnohem větší šanci navázat kontakt s diváky.  Koneckonců, hudba je fantastická (hudební nastudování Clay Ostwald, který vede desetičlenný orchestr přímo na scéně, včetně některých původních členů doprovodné skupiny Estefanové) a choreografie má šmrnc. Mitchellova režie je pak naprosto srozumitelná a plynulá.  Vzpomeňte si třeba na „Sunny Afternoon“, další show s velmi tenkým dějem a jen řadou hitů, které ji drží pohromadě: kdyby se uváděla v té obrovské proluce Colisea s více než 2200 místy, propadla by.  Jen tak.  Ale v Hampstead Theatre a poté v Harold Pinter Theatre (které má kapacitu asi 800 míst) se ve West Endu hrála dva roky a od té doby úspěšně putuje po turné, protože dokáže vytvořit silné a živé pouto s publikem.

A to je přesně ten druh budoucnosti, který si pro tuto show dokážu představit.  S několika rozumnými úpravami scénáře, které by třeba více zdůraznily prvek životního zápasu, s vynecháním některých méně podstatných životopisných odboček a osekáním sboru i kapely na kost, by se z toho i u nás mohla stát opravdu úspěšná podívaná.  Nasadit to do Colisea byl kalkulační omyl.  I když tato chyba může zkrátit plánovanou dobu uvádění (během novinářské premiéry byl uzavřen celý balkon – 500 míst – a Upper Circle byl výrazně prořídlý s mnoha volnými místy, a to i přes značné množství rozdaných volňásků – velká, drahá, komerční show v tomto sále zkrátka s takovými čísly nepřežije), nemusí to nutně znamenat úplný konec titulu.

Rozhodně doufám, že neznamená.  V hlavní ženské roli předvádí výkon plný osobního magnetismu, něhy, energie a citu vzrušující herečka Christie Prades: v rychlých číslech vypadá jako věrná kopie mladé Glorie zpívající a tančící s výbušnou energií. Její talent však nejvíce září v nádherných baladách, jedněch z nejlepších v popovém kánonu – „Anything For You“ nebo „When Someone Comes Into Your Life“.  Scénář mění další skvělé sólo z repertoáru Estefanové, „Here We Are“, v duet, což už tak úspěšné není.  Partner Pradesové, George Ioannides, má sice švihácký středomořský vzhled, ale je to mladý herec s poměrně malými jevištními zkušenostmi a působí poněkud upjatě a nejistě: mezi nimi je cítit jen málo romantiky a není zde ani stopa po jeho značném obchodním talentu – zdá se, že si ještě neosvojil schopnost přenést svou postavu do tak obrovského prostoru hlediště.

Mnohem jistější je nádherný výstup Madaleny Alberty v roli Gloriiny matky, paní Fajardové: její silná přítomnost na scéně nám připomíná jiný muzikál s napjatým a komplikovaným vztahem matky a dcery, „Gypsy“. její role, i když kratší, je napsána mnohem rozmáchleji a volněji, což herečce umožňuje vytvořit postavu plnou světla i stínu.  Ještě lepší je role babičky Consuelo, v níž si Karen Mann krade každou scénu pro sebe a – co je nejdůležitější – oživuje dění tolik potřebným humorem.  Když není na scéně, má scénář tendenci být poněkud vážný až strojený.

Z ostatních účinkujících má Elia Lo Tauro jako Gloriin otec Jose téměř nesplnitelný úkol vytvořit ucelený výkon z několika zcela nesouvisejících scén, což je o to náročnější, když jeho postava ztratí schopnost mluvit.  Nicméně v samotném závěru dostane šanci zazpívat jednu z nejlepších melodií show a ukáže, že má hlas, který odpovídá prostoru, i když i on naráží na ošemetný problém, jak zpívat „pop“ ve velkém divadle.  Není to nijak snadný úkol.  Popová hudba není k takovému zpěvu určena a interpretovi přináší nespočet obtíží, které elektronické zesílení řeší jen částečně.   Carl Patrick se dobře vypořádal s technickými detaily ve svých dvou stroze napsaných rolích Phila a Dr. Neuwirtha.  Zbytek show doplňuje čilý osmnáctičlenný ansámbl, který hraje vše od kubánských pradlen až po americké vojáky ve Vietnamu.  I když vše, co dělají, zpívají nebo tančí, je provedeno obdivuhodně, přes všechnu tu horečnatou aktivitu nám bohužel nic nepomáhá přiblížit se k jádru toho, o čem tato show skutečně je.  A pak jsou tu dvě děti – holčička a kluk – které se střídají ve třech týmech a tu a tam se objeví, aby dodaly celku občasnou roztomilost.

Ano, je to pohledná inscenace s chytře prokládanými projekcemi (Darrel Maloney) na funkční a ohebné scéně (David Rockwell), kde se velký taneční orchestr pohybuje po jevišti na mohutné točně. Vše je nasvíceno s důrazem a přesností Kennethem Posnerem, který se snaží překlenout onu propast mezi jevištěm a diváky.  Stejně tak je třeba zmínit dunivý zvuk (SCK Sound Design a Andrew Keister).  Ale všechno je to marné.  Čím více se tato show snaží k nám proniknout, tím méně jsme přesvědčeni, že má vlastně co říct.  Možná, kdyby trochu ubrala plyn a nechala hudbu promluvit samu za sebe, líbila by se nám mnohem víc.  Takhle si myslím, že ji čeká těžký boj o přízeň publika.