RECENZE: One Jewish Boy, Trafalgar Studios 2 ✭✭✭

Ray Rackham recenzuje hru Stephena Laughtona One Jewish Boy, která se nyní přesunula do Trafalgar Studios 2, kde se hraje až do 4. dubna 2020.

One Jewish Boy

Trafalgar Studios 2

3 hvězdičky

Rezervovat vstupenky

Inscenace One Jewish Boy, úspěšný titul londýnské alternativní scény z pera dramatika Stephena Laughtona, doputovala do West Endu. Hra mapuje klíčové okamžiky desetiletého vztahu mezi židovským mužem a nežidovskou ženou smíšeného původu. Prostřednictvím promyšlené práce s časovou osou a narativem skáče tento nelineární příběh kupředu a zase zpět do různých fází jejich soužití a nabízí mnoho momentů k ocenění. Bohužel však ani její nesporné kvality nedokážou zcela zakrýt určité zásadní nedostatky.

Jesse, „hodný židovský kluk“ z Highgate (v oslnivém a energickém podání Roberta Neumark-Jonese), a Alex (Asha Reid, která je zároveň sebejistá i podmanivě zranitelná) se snaží budovat vztah, čelit stresům všedního dne a nakonec i rodičovství, zatímco do jejich soukromí bezohledně vpadá nenávistný antisemitismus. Hra vznikla jako bezprostřední reakce na alarmující nárůst útoků na židovskou komunitu po celém světě. Středobodem One Jewish Boy je útok na Jesseho, který sice na scéně nevidíme v jeho fyzické brutalitě, ale je metaforicky vetkán do celé struktury hry – skrze to, co je řečeno i zamlčeno, a následně prostřednictvím působivé pohybové složky a scény. Režie Sarah Meadows je precizní a úderná, díky čemuž si toto komorní drama pro dva herce udržuje svižné tempo. Velmi moderní scénografie a svícení od Georgie de Grey a Jacka Weira pak jen potvrzují, že v jednoduchosti a eleganci formy je krása. Vizuálně působí kus aktuálně, městsky a soudržně. O profesionálním zázemí tvůrčího týmu zde rozhodně není pochyb.

Samotný Laughtonův text má však své mouchy. Hra začíná hádkou a k různým formám konfliktů se vrací v téměř každé další scéně, přičemž prostor pro jiné emoce je minimální. Výsledkem je, že hrozí apatie diváka vůči postavám, a to navzdory tomu, jak usilovně oba herci pracují na tom, aby si je publikum oblíbilo. Při zkoumání paranoie, která pohlcuje Jesseho v důsledku prožitého antisemitského útoku, nacházíme momenty skutečné síly a hloubky. Tím, že ho autor vykreslil jako takto vyhraněného řečníka, však zbývá jen málo prostoru pro zamyšlení, než se dvojice začne znovu dohadovat. V intimním prostoru divadla Trafalgar 2 to nepůsobí ideálně a divák by mohl mít občas pocit, že se omylem stal svědkem nepříjemného rozchodu páru, který sice odněkud zná, ale prakticky o něm nic neví. V odlehčených momentech zůstává hra spíše v bezpečných vodách: „Jsem posedlá webem Rightmove, je to jako Tinder pro manželské páry,“ poznamená jeden z nich, zatímco jindy slyšíme vtip o tom, že spolubydlení má sice své kouzlo, ale chybí mu „vlastní koupelna“. Tato specifická líbivost stojí v přímém kontrastu k hněvu a jízlivosti, které dominují většině hry, což působí poněkud nesourodě.

Nelze popřít, že hra zasáhne silnými emocemi a je mistrně zpracována špičkovým tvůrčím týmem i skvěle zahrána oběma protagonisty. Nicméně tím, že se Laughton tak silně soustředil na současnost a místy sklouzával až k prvkům mýdlové opery, pozapomněl na její nadčasovost. V konečném důsledku jde však o dobrou inscenaci, která stojí za zhlédnutí. 

REZERVOVAT VSTUPENKY NA ONE JEWISH BOY