RECENZE: Operace Crucible, Finborough Theatre ✭✭✭✭

Foto: Ben Macintosh Operation Crucible

Finborough Theatre

30. 07. 2015

4 hvězdičky

Crucible Theatre v Sheffieldu patří k pilířům britské divadelní krajiny – ať už kvůli činohře nebo snookeru – ale jak často se zamyslíme nad jeho názvem? Ten nás vrací do nejčernější noci v novodobé historii Sheffieldu – 12. prosince 1940. Byla to noc operace „Crucible“, kdy Luftwaffe sedm hodin bombardovala město s cílem vyřadit tamní ocelárny z válečného úsilí. Téměř 700 lidí zahynulo a 40 000 jich zůstalo bez domova. Středem zkázy se stal sedmipatrový hotel Marples, který se po přímém zásahu zřítil. Zatímco v troskách zemřelo 70 lidí, malá část sklepních prostor poskytla úkryt skupině ocelářů. Po dlouhém čekání byli zachráněni a tato hra vypráví jejich příběh.

Když se v divadle Finborough usadíte na své místo, zpočátku není moc na co koukat… malá dlážděná scéna, čtyři stoličky v rozích, základní dílenská lampa zavěšená shora a tři zašlé ocelové panely, které by vám v jiném typu hry připomněly Rothkovy obrazy. Tato hra stojí a padá na kvalitě ansámblového herectví, pohybu a textu, a v naprosté většině případů se jí to daří skvěle.

Hra se ve Finborough poprvé hrála v roce 2013 a nyní se vrací s jedinou změnou v obsazení. Účinkují čtyři herci a sám autor Kieran Knowles hraje Tommyho, který má nejblíže k vypravěči či komentátorovi děje. Představení trvá 80 minut bez přestávky, přičemž ústřední epizoda ve sklepě je prokládána scénami z dřívějších hodin onoho dne i z jiných okamžiků života postav. Díky tomu poznáváme minulost čtyř dělníků v momentě, kdy sledujeme jejich vzájemnou interakci v pasti. Poznáme je i jejich prostředí díky živým rekonstrukcím průmyslových procesů v ocelárně i fotbalové rivalitě mezi dvěma předními sheffieldskými kluby. Od začátku je tempo zběsilé, listy scénáře plné bleskových dialogů a jiskřivé fyzické energie, což je o to působivější, že se vše odehrává ve velmi stísněném prostoru. Dočkáme se drsného, kamarádského humoru i tichých momentů klidu, kdy každá postava dostane prostor pro vnitřní reflexi.

Na prvotinu jde o velmi sebevědomé a vyzrálé psaní. Kolik toho ukázat v reálném čase a kolik v retrospektivě? Jak odhalit minulost postav, aniž by se ztratil spád vyprávění? Jak napsat dialogy pro scény ve tmě, kdy divák celé minuty v podstatě nic nevidí? Tyto otázky vyžadují cit pro dramatický úsudek, rovnováhu a kontrolu, které se hledají jen zřídka, a přesto zde text ve všech ohledech přesvědčí. Scény mužského přátelství, namáhavé práce a radostných chvil rychle budují věrohodnou kamarádskou atmosféru, která nás připraví na hněv, frustraci, bolest, strach a konečný únik do soukromých světů, které charakterizují epizodu uvěznění a zranění. V tu chvíli už nám na postavách záleží a rozumíme jejich reakcím v momentě té nejtěžší zkoušky. Jejich rodinné životy, naděje, obavy i hodnoty jsou jasně vystavěny dříve, než jsou podrobeny testu. Dalším úspěchem je nádherně odstupňovaný závěr, kde se dříve nastolená témata vrací s novou silou, zatímco dopad oné noci se u každého ze čtyř protagonistů projevuje jinak. Přežití je víc i míň, než se zdá v rozbombardovaném městě, které je sugestivně zachyceno v sérii obrazových vjemů.

Foto: Ben Macintosh Nabízí se srovnání se známou hrou Franka McGuinnesse Observe the Sons of Ulster Marching towards the Somme. Mezi oběma díly existují strukturální i stylistické paralely. Stejné střídání rychlých překrývajících se dialogů se scénami klidu, podobné zaměření na mužské spojenectví pod extrémním tlakem, stejný slovní vtip a popichování, i stejně neochvějná a nelítostná konfrontace s ničivým dopadem války na psychiku i fyzické přežití. Za zmínku stojí i to, že Knowles velmi vnímavě využívá zkušenosti a paralely s první světovou válkou v dramatu, kde vědomí toho, co bylo dřív, neodmyslitelně formuje to, kým se lidé cítí být v roce 1940.

Herecké výkony jsou vyrovnané a vynikající. Všichni herci přesvědčivě rozlišují mezi vnějším hrdinstvím a vnitřní zranitelností. Po technické stránce nelze přízvukům, pohybu na scéně ani ansámblové souhře nic vytknout, zvlášť u kusu, který je fyzicky tak vyčerpávající. Tommy (Knowles) a Bob (Salvatore d’Aquila) jsou vykresleni o něco detailněji než zbylé dvě postavy – Tommy je citlivější a přemýšlivější člen skupiny, který na své přátele vědomě dohlíží, zatímco Bob je neohrabaný, nesvůj mladík, který zůstává tak trochu outsiderem. Pokud bych měl navrhnout drobnou úpravu textu, uvítal bych trochu hlubší vhled do nitra Phila (Paul Tinto) a Arthura (James Wallwork), kteří jsou sice na povrchu konvenčnější, ale v průběhu tohoto drásavého dramatu pravděpodobně urazí nejdelší emocionální cestu.

Je to hlučná a křiklavá hra, a v mnoha ohledech to tak musí být – průmyslová výroba, bomby, fotbalové zápasy, popíjení v hospodě – to vše tvoří nezbytný hlasitý rámec kolem tichého jádra mužů uvězněných doslova v suterénu hotelu Marples a obrazně ve vlastním děsu. V jistém smyslu je tato hra pro malý prostor Finborough až příliš velká. Některé kusy vás vtáhnou do sebe – jako například Stony Broke in No Man’s Land, který se tu hrál začátkem léta; jiné na vás vyrazí s neodolatelnou fyzickou silou. Tempo dialogů bylo místy skoro až příliš zběsilé na to, aby se dalo stíhat. Režisérka Bryony Shanahan by měla intenzitu trochu ubrat s ohledem na diváka, a doufejme, že k této úpravě v průběhu repríz dojde.

Ne všechna hospodská divadla jsou stejná. Zatímco téma tohoto skvělého díla dokonale zapadá do současného zaměření Finborough na válečná výročí, větší studiové prostory jako Arcola Studio 2 nebo Southwark Playhouse by popravdě více slušely hře tohoto emocionálního a fyzického rozsahu. Tento významný počin by si zasloužil větší prostor, nejlépe arénového typu spíše než klasické kukátkové jeviště. Nezbývá než doufat, že se ho dočká. Proč ne třeba přímo v Crucible Theatre?

Operation Crucible se hraje ve Finborough Theatre do 22. srpna 2015