RECENZE: Pass Over, Kiln Theatre Londýn ✭✭✭✭

Julian Eaves recenzuje hru Antoinette Nwandu Pass Over, kterou nyní uvádí Kiln Theatre v Londýně.

Paapa Essiedu a Gershwyn Eustache Jnr. Foto: Marc Brenner Pass Over

Kiln Theatre

19. února 2020

4 hvězdičky

REZERVACE VSTUPENEK

V srdci děsivého vyobrazení Antoinette Nwandu o marnosti životů afroamerické dělnické třídy leží hořké zoufalství. Jde o ponuré, 70minutové kázání o selhání hnutí za občanská práva v USA. Bezmocně sledujeme dva muže, Mosese (Paapa Essiedu) a Kitche (Gershwyn Eustache Jnr.), jak marní své dny v beckettovském stereotypu. Odvádějí své bezcílné rituály stále dokola, ale nedaří se jim zakrýt prázdnotu vlastní existence. Pošťuchují se, vtipkují, publikum se směje, ale v jejich přestřelkách není žádná radost, žádné teplo a – především – žádná naděje. Chvíli trvá, než toto pochmurné poselství k divákům pronikne, ale mně bylo jasné hned od začátku.

Paapa Essiedu. Foto: Marc Brenner

Scénograf Robert Jones jim vytvořil dostatečně realistické prostředí: ošuntělý, zapadlý uliční roh. Ale absence jakýchkoliv jiných lidí v jejich světě by měla být jasným signálem, že na ničem, co říkají nebo dělají, není nic „skutečného“. Ačkoliv pusu nezavřou, o nich samotných se toho moc nedozvíme. Nemyslím si, že mají být vnímáni jako reálné postavy, ale jejich situace je reálná až příliš. Je to, jako by je jejich společenské postavení připravilo o jakoukoli skutečnou osobnost. Přesto k nim chodí návštěvy. Vlastně dvě, které se navzájem doplňují. Jednou je zářivý, uhlazený a až vlezle veselý Master (nebo Mister, jak stojí v programu), postava jako z 20. let, která se zčistajasna objeví v ghettu jako z pohádky – i s červenobílým kostkovaným ubrusem přes košík dobrot pro babičku a vkusnou červenou kšiltovkou, na které by klidně mohl být nápis „Make America Great Again“. Poté přichází jeho pravý opak, černě oděný démonický Ossifer – brutální, plně ozbrojený policista s apetitem pro útlak a krutost. Vtipné je, že oba hraje stejný herec, mrazivě přesný Alexander Eliot. Tyto návštěvy se nakonec neúprosně slijí v děsivou jednotu, která uzavírá toto strohé a depresivní drama.

Gershwyn Eustache Jnr. Foto: Marc Brenner

Ne že by po celou dobu vládla jen sklíčenost. Rošťácké kousky a nespoutaná energie výkonů Essiedua a Eustacheho maskují – pro většinu diváků v sále, pokud jsem mohl soudit – prázdnou pravdu o osudu, kterému nemohou uniknout. Režisérka (a umělecká šéfka tohoto divadla) Indhu Rubasingham udržuje jejich hašteření lehké a svěží, ale tento jemný přístup mě ani na vteřinu nepřesvědčil. V těch několika vizuálních detailech scény je až příliš mnoho nemilosrdného realismu na to, aby člověk zapomněl, jaké hrůzy tyto postavy do této situace dostaly a jaký nedostatek alternativ je tam drží. Bohatá hostina podávaná těmto vyhladovělým obětem působí spíše jako „poslední večeře“ odsouzenců na smrt. A kousavě ostrý esej v programu nám znovu připomíná všudypřítomnost násilí páchaného na Afroameričanech v oné takzvané Zemi svobody.

Paapa Essiedu a Alexander Eliot. Foto: Marc Brenner Osvětlení Olivera Fenwicka a hudba s prostorovým zvukem Bena a Maxe Ringhamových, spolu s baletními pohyby Lanreho Malaolua, dotvářejí elegantní produkci tohoto děsivě temného pohledu na dno společnosti našeho mocného souseda za oceánem. Je to působivý počin. Výhledově – což tato hra sama o sobě příliš nedělá – bude Kiln příští rok uvádět mnohem více nových her, ale více jich bude pocházet od nás, z britských luhů a hájů. Tato hra je tedy možná jakousi předehrou k tomu, abychom se pořádně a kriticky podívali sami na sebe, a naznačuje, že padnou i dosti drsná slova. Doufejme v to, i když zrovna toto drama v sobě moc povzbuzení nenese. Přestože je v programu citován James Baldwin – ikona amerického hnutí za občanská práva – Nwandu nenechá žádnou ze svých postav zažít jakoukoli pozitivní změnu nebo proměnu. Prostě selžou. Všichni. A jejich příběh je básní o porážce.

REZERVOVAT VSTUPENKY NA PASS OVER