RECENZE: Photograph 51, Noel Coward Theatre ✭✭

Nicole Kidman jako Rosalind Franklin. Foto: Johan Persson Photograph 51

Noël Coward Theatre

12. září 2015

2 hvězdičky

Rezervovat vstupenky

„Známé jméno na plakátě pomáhá přilákat lidi na hru a doufejme, že až tam dorazí, zaujme je téma, na které by do divadla běžně nezašli. Někdy to nesmírně pomáhá. Zda je to nutnost pro západolondýnský West End neustále, to myslím praxe už vyvrátila. Jsou produkce, které velké hvězdy nepotřebují. Je to o rovnováze... Naší nadějí je... že pokud si diváci odnesou skvělý zážitek, vypěstují si k divadlu dlouhodobý vztah. Máme zodpovědnost za to, abychom doručili kvalitu... jinak tu za pár let ani nebudeme sedět.“

To jsou slova Michaela Grandage v rozhovoru pro The Stage, jimiž obhajuje své rozhodnutí obsadit Nicole Kidman do hlavní role nové hry Anny Zieglerové Snímek 51 (Photograph 51), kterou jsem viděl v předpremiéře v Noël Coward Theatre. Sezóna je téměř vyprodaná, a to i přes ty astronomické ceny lístků.

Lidé zjevně chtějí vidět Kidmanovou naživo. Stejně jako v jiné části města chtějí vidět naživo Benedicta Cumberbatche. Tím ale podobnosti mezi těmito dvěma případy hvězdného castingu končí. Hra Zieglerové není Hamlet a Grandage si zjevně myslí, že bez hvězdy formátu Kidmanové v hlavní roli by o ni diváci nestáli. Zatímco Cumberbatch se potýká s přepjatou, ale vizuálně úchvatnou produkcí a bídnými hereckými kolegy, Kidmanová má k dispozici prvotřídní ansámbl (ne všichni jsou však dobře využiti) a inscenaci, která je sice řemeslně zvládnutá, ale nevýrazná. Cumberbatch se o klíčovou roli poctivě pokouší; Kidmanová je naprostá katastrofa.

To je drsná realita Grandageovy teorie: nemá smysl sázet na hvězdy, pokud daná celebrita nedokáže přinést divadelní výkon. Když to nejde, trpí všechno. Diváci sledují špatné herectví, ale považují ho za přijatelné a na konci představení nadšeně tleskají ve stoje. Tweetují o své radosti. Ve skutečnosti však oslavují jen přítomnost své hvězdy, nikoliv její přínos coby prostředníka pro poutavé, zajímavé či strhující herectví. Zapamatovat si text není herectví, a když si to lidé začnou myslet, hodnota divadla a divadelního úsilí klesá.

Kidmanová mluví po většinu představení zvláštním monotónním hlasem. V textu jsou pasáže, které mají být zářivými, lyrickými momenty intenzivní krásy, kde postava odhaluje střípky toho, co ji neúnavně žene kupředu. Ale tyto momenty vyznívají naprázdno, fádně a nudně kvůli její neschopnosti pracovat s hlasem způsobem, který by byl objevný nebo charakterotvorný.

Její tvář se zdá být neschopná pohybu: nehybný blok bezvýrazné krásy. V ostrém kontrastu k jejímu krku nedokáže tvář Kidmanové nic vyjádřit. Veškerou emoci, které je herečka schopna, přenáší ústa – škála sahá od úsměvu po našpulení, ale aspoň se hýbou; je to jakási rtěnkou namalovaná rána, ze které vychází banální skřehotání. Její ruce a paže přehnaně kompenzují nedostatek mimiky; působí, jako by hrály vlastní představení, máchají a komíhají se, podivně spočívají na boku nebo jsou sepjaty za hlavou, neohrabaně a zvláštně.

Abychom jí nekřivdili, Kidmanová má na jevišti nepopiratelnou přítomnost (presence), ale nedokáže ji přetavit do výkonu ani ji využít k tomu, aby její postava vědkyně působila fascinujícím nebo jiskřivým dojmem. Standard, kterého celkově dosahuje, odpovídá spíše úspěšné středoškolské besídce. Postava postrádá vnitřní linii a celý výkon páchne melodramatickou hloupostí. Scéna, kdy se Kidmanová kroutí bolestí, je k smíchu; její „zuřivý“ útok na kolegu vědce je vyloženě směšný. Působí jako nějaká nechápavá pakobylka, naprosto nevěrohodně.

Vedle ní vypadá i výkon Lindsay Lohanové ve hře Speed The Plow jako zjevení.

Pojmenovat selhání Kidmanové je důležité proto, že postava, kterou hraje – Rosalind Franklinová – je (alespoň ve verzi historie, kterou Zieglerová ve scénáři předkládá) monumentální osobností, jež stála u rozluštění dvojšroubovice DNA. Žena zrazená, ponižovaná a ubitá smečkou sebestředných, svatouškovských a naprosto odporných mužů. Aby hra fungovala, musí být postava Kidmanové inspirativní, komplikovaná, obtížná a výjimečná; vystupovat jako průměrná úřednice prostě nestačí.

Kidmanová je do role obsazena naprosto nevhodně a Grandage za to musí nést odpovědnost. Franklinová zemřela v 37 letech; Kidmanové je 48. Roli by tedy měla hrát mladší, skvělá herečka. Neexistuje důvod, proč by ji nemohla hrát starší herečka – Helen Mirren, Kristin Scott Thomas nebo Janet McTeer by to zvládly s přehledem. Kidmanová však byla obsazena kvůli síle svého jména na plakátě, což vrhá špatné světlo jak na hru, tak na divadlo obecně.

Foto: Johan Persson

Hra Zieglerové není revoluční svou formou, ale téma je fascinující. Začátkem tohoto roku zpracoval podobnou látku (bez detailního zaměření na misogynii ve výzkumu) Tom Morton Smith ve hře Oppenheimer, a to mnohem lepším způsobem, který k dosažení skutečného kritického i diváckého úspěchu nepotřeboval filmovou hvězdu. Grandageova produkce není zdaleka tak invenční jako režie Anguse Jacksona; v mnoha ohledech je fádní tam, kde by měla být vzrušující. Scéna Christophera Orama dokonale evokuje představu podzemní jeskyně, kde byla Franklinová nucena pracovat svými mužskými kolegy, a zároveň ukazuje klasicistní budovu King's College reprezentující vznešenost akademického světa. Šachovnicová podlaha se různě rozsvěcuje a dává jasnou představu o rentgenovém světě, v němž Franklinová působí.

Mnoho je ponecháno na divákově představivosti. Dvojšroubovice DNA, ústřední obraz hry, není nikdy odhalena. Stejně tak ani titulní snímek 51, ten, který vyvolává repliku: „V okamžiku, kdy jsem tu fotografii spatřil, mi úžasem klesla čelist a tep se mi rozbušil“. Je těžké považovat tyto volby za ideální; vidět sekvenci fotografií, které Franklinová pořizuje, až k onomu přelomovému Snímku 51, a sledovat vývoj práce Watsona a Cricka v jejich závodě o odhalení struktury DNA, by pomohlo rozšifrovat vědecký žargon a učinilo drama srozumitelnějším. Zejména vzhledem k absenci přesvědčivého ústředního výkonu by se produkce měla více snažit osvětlit ono vědecké jádro. Nešťastný moment se zvukem tlukoucího lidského srdce pak zbavuje vrcholný zlom hry dramatického napětí.

Z vedlejších rolí vyniká Joshua Silver, který hraje Raye Goslinga, postgraduálního studenta přiděleného Franklinové jako asistent. Silver dokonale ztělesňuje intelektuálního přihlížejícího. Jeho Gosling, zčásti komická postava a zčásti komentátor, je v každém tónu přesvědčivý.

Joshua Silver a Nicole Kidman v inscenaci Photograph 51. Foto: Johan Persson

Stephen Campbell Moore a Edward Bennett v rolích Wilkinsona a Cricka jsou oba vynikající herci, ale zdají se být v nesprávných úlohách. Vzájemná výměna rolí by jim seděla lépe. V nynější situaci oba přehrávají, pravděpodobně si vědomi limitů své hlavní představitelky, a snaží se to chybně kompenzovat. Lépe si vede Patrick Kennedy jako chráněnec a potenciální nápadník Franklinové Don Caspar, ale Will Attenborough je v roli rozcuchaného „zázračného dítěte“ Jamese Watsona až příliš extrémní. (Watson, Crick a Wilkins získali Nobelovu cenu, Franklinové se posmrtného uznání nedostalo.)

Hra Zieglerové by měla mít v kontextu nedávných událostí kolem sira Tima Bunta a aféry se sexismem, kvůli níž musel odejít z UCL, skutečný náboj. Její text ukazuje patriarchální a sexistické prostředí vědy a akademické sféry v syrových detailech – je odporné pomyslet na to, jak hnusně muži zacházeli s touto výjimečnou a inspirativní vědkyní jen proto, že byla krásnou ženou. Grandageova inscenace tuto mrazivou pravdu odsouvá na vedlejší kolej; misogynie by měla být pod mikroskopem, nikoliv přehlížena v mlhavém panoptiku výstředností a „pánského kamarádství“.

Zieglerová v klíčovém momentu hry odkazuje na inscenaci Zimní pohádky v režii Petera Brooka. Franklinová představení viděla, Wilkins nikoliv. Franklinová se rozplývá nad výkonem Johna Gielguda, ale nemůže si vzpomenout na herečku, která hrála Hermionu. Říká: „Asi prostě nevyčnívala.“ To je metafora pro Franklinové vlastní vnímání života a práce – myslí si, že nevyčnívala. Její vnímání je samozřejmě zcela mylné. Franklinová vyčnívala – Watson to uznal, když byla Nobelova cena udělena společně jemu, Crickovi a Wilkinsovi.

Hermionu v oné kultovní Brookově inscenaci hrála ve skutečnosti Diana Wynyardová. A bohužel, tady v této Grandageově průměrnosti je to Kidmanová, kdo nevyčnívá.

Hra Photograph 51 se hraje v Noel Coward Theatre do 21. listopadu 2015