RECENZE: Queen Of The Mist, Charing Cross Theatre ✭✭✭✭✭

Julian Eaves hodnotí muzikál Queen Of The Mist Michaela Johna LaChiusy, který se právě uvádí v londýnském divadle Charing Cross Theatre.

Queen Of The Mist

Charing Cross Theatre,

31. srpna 2019

5 hvězdiček

Rezervovat vstupenky Jde o jeden z nejlepších a nejpůvabnějších muzikálů, které jsou momentálně v Londýně k vidění. Každý, kdo miluje tento žánr a má to do divadla blízko, by si rozhodně neměl nechat ujít příležitost v příštích čtyřech týdnech toto představení zhlédnout. Pozoruhodně symfonická, často prokomponovaná meditace Michaela Johna LaChiusy o životě a povaze Anny Edison Taylorové – první bytosti, která pokořila Niagarské vodopády a přežila, aby o tom mohla vyprávět – měla v USA premiéru před osmi lety. První britská produkce byla uvedena letos na jaře v nádherném studiu Brockley Jack v jižním Londýně. Inscenace, která již vyšla na dvojalbu, se následně přesunula na tuto „Off-West End“ scénu v mnohem velkorysejší a režijně přepracované podobě. Vypadá stejně dobře, jako zní, a nabízí strhující, neotřelý příběh, který má až překvapivou platnost pro dnešní dobu.

Režisér Dom O'Hanlon k dílu přistupuje stejným způsobem, jakým tvoří i ostatní hudební divadlo: jako k činohře. V jeho pojetí neexistuje žádná hranice mezi mluveným slovem a zpěvem, což je o to úžasnější, že hudba, kterou herci zpívají, má k běžné konverzaci velmi daleko. LaChiusa je nesmírně talentovaný autor textů, libret i partitur. Zde využívá paletu „dobových“ stylů, které klamou ucho a přesvědčují nás, že se skutečně nacházíme na úsvitu 20. století: slyšíme cakewalky, valčíky, balady i pochody, operetní i operní zvuky sahající od Sousy přes Irvinga Berlina až po Charlese Ivese či Richarda Strausse. A do toho všeho zaznívají ozvěny modernějších žánrů, připomínající sofistikované umění Stephena Sondheima. S brilantními melodiemi a fantastickou orchestrací Michaela Starobina pro klasický osmičlenný orchestr (klávesy – Erika Gundesen, Ashley Jacobs; smyčce – Grace Buttler, Hannah Thomas, Jack Cherry; lesní roh – Maude Wolstenholme; a dechy – Claire Shaw, Simon Williams), v kombinaci s prvotřídními hlasy sedmičlenného obsazení, jde o jeden z nejbohatších zvukových zážitků, jaké momentálně v Londýně uslyšíte.

Rozhodujícím faktorem představení je však majestátní přítomnost hudebního nastudování a dirigenta Connora Fogela. Ten zvládá náročnou partituru s naprostým přehledem, dosahuje dokonalé rovnováhy (také díky preciznímu zvukovému designu Adriana Jeakinse a jeho asistentů Henryho Whittakera a Chrise Lovea) a jasnosti výrazu, která by pro leckterého profesionála byla oříškem. Tah představení na branku zde ani na moment nepoleví; tempo je bezchybné a partitura, na rozdíl od mnoha konvenčních kusů, neustále graduje a stupňuje napětí až do posledního okamžiku. V podstatě funguje mnohem více jako opera než cokoli jiného – každé číslo staví na základech toho předchozího a bere nás na hudební cestu za poznáním a odhalením.

Ústředním bodem tohoto úspěchu je ohromující výkon Trudi Camilleri v hlavní roli. Nedávno jsme ji zde viděli jako Matku v muzikálu Ragtime, kde jako záskok za indisponovanou Anitu Louise Combe udělala obrovský dojem. Producent Blake Klein ji tehdy oslovil s nabídkou velkého projektu a následně hledal to správné dílo. Po dohodě s LaChiusou zvolili právě tento titul – role Anny je však výzvou nesrovnatelně většího kalibru. Anna téměř nesejde z jeviště a je osobou, skrze niž prožíváme celé drama. Camilleri má naštěstí průpravu z velkých operních rolí (Butterfly, Mimi, Sieglinde) a dlouholeté zkušenosti. Jako služebně nejstarší členka souboru vyzařuje přirozenou autoritu; hlasově bravurně přechází mezi dramatickou hloubkou a éterickými pianissimy, její dikce je ostrá jako břitva a frázování působí naprosto přirozeně. Jediným problémem – a to nikoliv její vinou – je fakt, že se představení rozjíždí asi 15 minut. To se hned na začátku zdá být větším nedostatkem, než čím ve skutečnosti je. Jde o jedinou drobnou trhlinu v LaChiusově konstrukci, kterou však to, co následuje, bohatě vynahradí.

Zbytek souboru tvoří skvělý „sbor“, který komentuje stagnaci Taylorové v roli utlačované a přehlížené učitelky a terapeutky na americkém maloměstě, jež nedokáže pochopit její vnitřní „velikost“. Poté sledujeme její vzestup jako iniciátorky jednoho z nejodvážnějších kaskadérských kousků, který ohromil veřejnost bažící po senzacích na přelomu minulého století. Nakonec jsou zde, aby nám vyprávěli o jejím opětovném ústupu do zapomnění a ukázali osudy těch, kteří se pokusili její úspěch napodobit či překonat. Nejsilněji si je však zapamatujeme v jejich osobnějších polohách jako ztělesnění skutečných lidí z jejího života.

Will Arundell prochází jako agent Frank Russell velmi dobře napsaným vývojem a zejména ve druhé polovině nachází ve své roli překvapivé polohy. Emily Juler, která také alternuje Annu, hraje její sestru Jane a další kontrastní postavu „Blondýnky“; tvoří skvělý protipól k dravému vychloubání a odhodlání své ovdovělé, zoufalé sestry. Stejně výrazná je Emma Ralston, která v této produkci umělecky dozrála. Její ztvárnění naznačuje, že ji na westendských pódiích budeme vídat často – její duel s Taylorovou ve druhém dějství, kde hraje zapřisáhlou odpůrkyni Carrie Nation, je soubojem titánů hodným Händela a patří k dramatickým vrcholům večera. Její smysl pro detail a ledový klid jsou nepochybně výsledkem citlivého vedení režiséra O'Hanlona, který se souborem pracoval s obrovským nasazením. Tom Blackmore je dalším z herců, kteří z této spolupráce těží: s každou minutou roste a jeho Mladý voják je ukázkou působivé úspornosti a skromnosti. Baryton Conora McFarlanea se krásně doplňuje s temnějším, smyslným basem Andrewa Cartera. V den mé návštěvy jsem měl možnost vidět i Matthewa Genta, který zaskakoval za náhle indisponovaného Cartera – jeho šlachovitá, hranatá intenzita do souboru skvěle zapadla. Další náhradnicí je Natalie Williams.

Vše se odehrává na otevřené scéně tohoto divadla, která je pro komorní hudební divadlo ideální. Strany jsou sice dosti bohatě vyzdobeny rekvizitami Tary Usher, ale díky síle textu a impozantnímu konceptu kostýmů (realizovaných s citem Lemingtonem Ridleym – o líčení a účesy se skvěle stará Karolina Pociute) se tato dekorace zdá být místy až nadbytečná. To však neplatí o dokonalém světelném designu Beth Gupwellové, který dodává scénám epickou velkolepost a pomocí expresionistických efektů téměř mysticky splývá s vlnami hudební partitury. Celkově jde o inscenaci, na kterou mohou být všichni zúčastnění právem hrdí. Je to úchvatná podívaná v malém balení, která by si zasloužila velkou produkci a špičkovou nahrávku. Je to důkaz geniality Michaela Johna LaChiusy a já jen doufám, že o něm uslyšíme mnohem častěji. Věřím, že se za pár desetiletí budeme divit, proč jeho dílo nebylo uváděno častěji. Do konce měsíce máte šanci to změnit, tak se jí chopte oběma rukama. Přesně jako Anna!