RECENZE: The Quentin Dentin Show, Tristan Bates Theatre ✭✭✭✭

Luke Lane v představení The Quentin Dentin Show. Foto: Lidia Crisafulli The Quentin Dentin Show Tristan Bates Theatre

24. června 2017

4 hvězdičky

Rezervujte zde

Tohle je momentálně ta úplně nejlepší nová hudební partitura v Londýně a byli byste blázni, kdybyste si ji nechali ujít. Jděte a rovnou si to zarezervujte. Nezdržujte se čtením zbytku této recenze, prostě si nejdřív zajistěte lístky a pak se v klidu posaďte a poslouchejte, proč to stojí za to.

Z programu se dozvídáme, že jde již o osmé nastudování této show za necelé tři roky, takže to prostě musí být ten nejvíce „vybroušený“ nový britský muzikál, který je momentálně k vidění, že? Kolik kusů se objeví, nestojí za moc a pak zmizí, aby o nich už nikdo nikdy neslyšel? U tohoto kusu to neplatí. Nikdy nezmizí na dlouho. A nejen to – i když už pracují na dalších věcech, jde o jeden z prvních projektů producentsko-skladatelské dvojice Hannah Elsy a Henry Carpenter, kteří se s ním vyvíjejí nejen profesně, ale i lidsky: oběma je stále pod 25 let. A teď jsou tady, ve West Endu, s novým muzikálovým dílem a začínají spolupracovat s etablovanými talenty oboru: tuto verzi režíruje Adam Lenson a na libretu se podílel Tom Crowley. Vzhledem k Lensonově pověsti tvůrce, který na nová díla klade náročné otázky a hledá geniální způsoby inscenování, a Crowleyho skvělé režii „Shock Treatment“ v The King’s Head Theatre, byla očekávání od jejich spolupráce vysoká.

Obsazení The Quentin Dentin Show.

Lenson a Crowley se sice možná překvapivě nepustili do žádných radikálních změn oproti dřívějšku. To, co vidíme, je víceméně to samé: celé scény jsou hrány tak, že silně připomínají dřívější produkce; dějová linka zůstala v podstatě zachována (i živá, byť trochu generická choreografie Caldonie Walton přešla do nejnovější verze téměř beze změny). Vzhledem k tomu, že přední tvůrci jsou rozhodně schopni transformovat látku, na které pracují, je to trochu s podivem. Člověka přirozeně zajímá, jaké k tomu mohli mít důvody.

Není to totiž tak, že by libreto a inscenace nepotřebovaly trochu moudrého a užitečného pohledu zvenčí. V současné podobě zde funguje efekt „tlačení a tahání“ způsobený dvěma protichůdnými světy, které show vyvolává a které neustále soupeří o naši pozornost – a uvěřitelnost. Na jedné straně je tu „realita“ Nat (průbojná Shauna Riley, která s kusem neuvěřitelně vyrostla) a Keitha (další nováček Max Panks, který se znovu pokouší dát smysl své poněkud nevděčné roli): jsou to, přes všechny své chyby, dva naprosto skuteční lidé a jejich společný byt tvoří kulisu celého příběhu. Na straně druhé jsou tu rušivé elementy v podobě titulní postavy – transformativní, přízračná, možná mimozemská osobnost – a jeho „Přátelé“, jednorozměrní poskoci v bílých kombinézách. Vetřelci a mimozemšťané mají na své straně i kapelu, která je celá ve stejných bílých úborech a obklopuje byt jako součást nábytku (a působí ještě více „mimo“ než zpívající a tančící dvojice Lottie-Daisy Francis a Freya Tilly). Nikdy není úplně jasné proč.

Soubor The Quentin Dentin Show

Ale pokud je to „The Quentin Dentin Show“ – a tak je nám to prezentováno, spíše jako laciná televizní zábava – proč se to všechno odehrává v jejich obývacím pokoji? To je další otázka, kterou scénář podle mého názoru neřeší. Tím, že se děj odehrává v jedné místnosti, nemá scénář kam jinam jít, než konstatovat, kdo lidé jsou a co dělají: jen málokdy máme příležitost vidět je něco skutečně konat. Nat a Keith do sebe rýpou u jídla, trochu se hádají, ona jde na procházku, on třese rádiem a pak... v širším slova smyslu se stávají pasivními příjemci čehokoli, co na ně Quentin Dentin vrhne. Neukážou nám jeho minulost, ani nevidíme „lákadla“ jeho světa, kromě pantomimického stínování jeho dlouhých popisných řečí v jejich obýváku, které jsou podány jako písňová a taneční čísla (velmi dobrá čísla, nutno opakovat; ale co tam dělají?). Dokonce i Marlowe, když bral svého „Doktora Fausta“ na podobný výlet, moc dobře věděl, že musí svou oběť dostat z knihovny sakra rychle ven a nechat ji aktivně se mísit s pokušiteli, jinak ztratí zájem publika. Naštěstí se tohle všechno dá prostě ignorovat, pokud se člověk soustředí jen na to, co předvádí kapela.

A co je to za kapelu! Carpenter hudebně vede u kláves – a je v tom sakra dobrý, na kytaru nehraje nikdo menší než legenda oboru Mickey Howard a Archie Wolfman odvádí skvělou práci na bicí: je to opravdu špičkové trio, které stojí za to slyšet samo o sobě, a v precizním zvukovém designu Ethana Jamese a Carpentera zní fantasticky. Zejména Henryho nová čísla pro tuto produkci ho pasují na možná jeden z nejsilnějších nových hlasů v britském muzikálovém divadle – a že jich pár slušných máme. Za ty tři roky, co na této partituře pracoval, se jeho talent neuvěřitelně posunul. Sám hrál Quentina na pódiu v Edinburghu. A teď, když už mistrovsky zvládl onen „postoj“ nutný pro tuto konkrétní pózu, jde mu o „srdce“ a v show nachází velký rezervoár lidského tepla – kvality, které popravdě libreto ani režie tak docela nechápou, natož aby je odrážely, protože obojí stále vypadá a zní jako křečovitá studentská show.

Obsazení The Quentin Dentin Show. Foto: Lottie-Daisy Francis

Není tu téměř žádné číslo, které by u publika silně „nezabodovalo“. Písně znějí opravdově, jdou od srdce a vyprávějí o emoční cestě celého kusu – i když ji postavy, které je zpívají, zjevně nesledují. To není vina interpretů. Jsou to všechno zkušení umělci a zpívají skvěle: ale proč se například Luke Lane jako Quentin neustále křečovitě drží za ruce před hrudníkem – velmi podobně jako Tim Curry v „přijímací scéně“ v „The Rocky Horror Show“? Tim to tak přece nedělal celou dobu, tak proč musí Luke? Viděl jsem Lanea hrát i v jiných inscenacích a vím, že má širší rejstřík gest. Tak proč ho nesmí použít? Jeho řeč těla ho činí upjatým, ztuhlým a těžko přístupným, zatímco scénář trvá na tom, že je to nějaký velký svůdník. To prostě neštymuje.

A pak je tu „tajemný hlas“ (Freddie Fullerton). Od této entity slyšíme hodně, ale na konci hry nejsme o nic moudřejší. Kdo nebo co mluvilo? A proč? A proč je v obýváku Nat a Keitha dřív, než se vůbec cokoli rozjede? Je to jako hlas na magnetofonu ve sklepě v „Noci oživlých mrtvol“? Tak jak se pak dostane do rádia? A „Stroj na mozek“, který býval docela strašidelný, už prostě není. Proč? Příliš mnoho prvků show je divných příliš mnoha různými způsoby, než aby se zrodil smysl pro definovatelný, natož uvěřitelný „jiný svět“. Lighting designér Lars Davidson, který se k týmu připojil později, dělá s technikou, co může, aby vytvořil užitečné předěly, ale zmůže jen omezeně.

Ale přesto říkám: nevadí. To, co si z tohoto představení odnesete, je ohromující hudba. Tahle show má prostě fantastická čísla jako „The Quentin Dentin Show“, „Holiday“, „Life Is What You Want It To Be“ a mnoho dalších. Celkem je jich sedmnáct a tvoří tu nejlepší, a myslím tím opravdu tu nejlepší novou partituru, kterou britské hudební divadlo za posledních několik let vyprodukovalo. Ano, slyšíte správně. Je to pecka. A budete velmi, velmi rádi, že jste na to šli. Nahrávka? Doufejme, že někdo bude mít dost rozumu a uchová tohle obsazení na albu. Fakt to šlape!

Hraje se do 29. července 2017

RESERVUJTE SI VSTUPENKY NA THE QUENTIN DENTIN SHOW