RECENZE: Reputation, The Other Palace Studio Londýn ✭

Julian Eaves recenzuje nový muzikál Reputation z pera Alicka Glasse, který se právě uvádí v londýnském divadle The Other Palace.

Jeremy Secomb jako Freddie Larceny. Foto: Donato Reputation

The Other Palace Studio

6. listopadu 2019

1 hvězdička

Rezervujte zde

Když jsem odcházel z premiéry této inscenace, v hlavě mi vrtala jediná otázka: proč by na tohle vůbec někdo chtěl jít? Tedy, pokud ví, jaké to ve skutečnosti je. Nakonec se řešení této hádanky vyjasnilo: protože jsou to přátelé nebo – což je pravděpodobnější – příbuzní autorů, tvůrců a producentů. Nedovedu si představit žádné jiné okolnosti, za kterých by návštěva byla považována za nutnou či žádoucí.

Muzikál, který by byl takhle špatný, se nevidí každý den. Ale je to tak: velmi nudný pastiš na hudební komedie 30. let, který se ve svých křečovitých pokusech o dramatický život nestydí zapojit každé vyčpělé klišé a ohraný situační či charakterový trop. To vše je poslepováno s minimálním ohledem na dramatický tvar či uvěřitelnost, proloženo štědrou dávkou (většinou, ale ne úplně vždy) dobově stylizovaných hudebních čísel a občas přerušeno zběsilými, přehnaně důraznými tanečními vstupy.

Tamsyn Salter a dívky z kurzu společenského vystupování. Foto: Donato

Písně, které po dlouhá léta umělecké nečinnosti skládal autor hudby i textů a nyní penzionovaný marketingový manažer Alick Glass, občas vykazují jistý smysl pro lyriku; některé rýmy jsou milé, a dokonce i okouzlující. Glass však málokdy dokáže udržet disciplínu potřebnou k vytvoření celých písní ve stejné kvalitě – do textů mu vklouzává příliš mnoho detailů, které prostě nemají stejnou úroveň. Pokud jde o melodie, až příliš ochotně si vypůjčuje z existujících vzorů: například šanson triste ve francouzštině se svému modelu, písni „Autumn Leaves“, blíží natolik, že bych ho raději nedával do rukou žádnému sebeuvědomělému právníkovi specializujícímu se na autorská práva.

A v tom je, ironicky, celý vtip. Jde o další převyprávění modelu „poslala-jsem-povídku-do-časopisu-a-oni-ji-prodali-Hollywoodu-jako-filmový-hit-bez-mého-vědomí-až-jsem-z-toho-neviděla-ani-penc“. Glass spolupracoval na scénáři se svou dcerou Suzanne; výsledkem je sled scén jako podle šablony, kde autory nejvíce zaměstnává expozice, zatímco dramatická struktura nebo prostá dramaturgie zůstávají v nedohlednu. Chvíli jsem přemýšlel o všech připomínkách, které bych tvůrcům mohl dát, aby ten zmatek uklidili, ale po čtvrthodině mě problémy, které si sami způsobili, tak přemohly, že jsem to vzdal.

Glass v programu uvádí, že mu Sammy Cahn před 35 lety poradil, aby si našel skladatele a „zkusil napsat divadelní muzikál, ať už to bude jakkoli těžké a trvat jakkoli dlouho“. Takže není třeba to hned vzdávat. (Příznačné však je, že mu Cahn nedoporučil používat vlastní hudbu, což on tady většinu času dělá, bez ohledu na to, jak moc to připomíná díla jiných skladatelů.)

Obsazení tvoří buď ostřílení profesionálové, nebo nováčci, a všichni dělají, co mohou, aby tento brak vyleštili do nějaké přijatelné podoby. Zdá se, že si jsou až příliš dobře vědomi, že k práci dostali směsici jiných show: po Jeremym Secombovi se chce, aby nám předvedl kousky vychytralého obhájce z „Chicaga“ říznuté dravým šéfredaktorem ze „Sweet Smell of Success“; Cory Peterson musí sázet jeden rychlomluvný výstup ve stylu Gilberta a Sullivana za druhým; Maddy Banks musí emočně ždímat každou scénu v roli ušlápnuté ambiciózní spisovatelky, která sepíše úspěšný příběh (otec a dcera Glassovi se nebojí být v reprezentaci žen konzervativní až misogynní... pokud má ještě někdo žaludek na to se na takové věci v divadle dívat: já tedy ne).

Maddy Banks a ansámbl. Foto: Donato

A tak dále. Ed Wade dostane prostor předvést svůj líbezný lyrický tenor v písni, která je náhražkou za „I Have Often Walked Down This Street Before“ – nebo snad „Too Many Tomorrows“? – ovšem v podstatně horším provedení než originál. Lauren Ingram, Charlie Cavanagh a debutanti Charlie Dennis, Eleanor Tollan a Priscille Grace tvoří pracovitou ženskou company, která se snaží, aby křečovitá choreografie Tamsyn Salter působila co nejpřirozeněji a nejlidštěji (Salter sama musí zaskočit v roli „učitelky etikety“... říkal jsem, že tu nechybí žádné klišé). Profesionál z nahrávacího a hudebního průmyslu Warren Wills vede spolehlivé trio a – s mnohem menší jistotou – celou hru režíruje; výsledek nasvítil další oborový matador Nick Richings.

Obvykle se člověk snaží být u muzikálového debutu laskavý, ale v tomto případě by to bylo prostě špatně. Tohle jsou lidé, kteří by už měli mít rozum. Nedávno měli profesní workshop v Pineapple Studios a už tehdy si museli všimnout, že show je v hlubokých problémech. Vůči potenciálním divákům je fér pouze varování, že pokud se rozhodnou jít se přesvědčit na vlastní oči, budou to oni, kdo bude mít problém.

Hraje se do 14. listopadu