RECENZE: Richard II. v divadle Arcola Theatre ✭✭✭✭

Tim Delap (král Richard) v Richardu II. Foto: Robert Workman Richard II

Arcola Theatre

3. května 2016

4 hvězdičky

Když se nás někdo zeptá na nejvíce „politické“ Shakespearovy hry, mnozí z nás bez váhání jmenují Macbetha a Richarda III. Takový je ohromující vliv seriálu House of Cards (Dům z karet), jehož verze jsou těmito politickými tragédiemi výrazně ovlivněny.

V důsledku toho tato „nová verze“ Richarda II., která sice zachovává Shakespearův text, ale je zasazena do prostředí současného parlamentu, riskuje nepříznivá srovnání. Ve skutečnosti jde však o velmi prozíravou interpretaci. Král Richard je zde přesvědčivou analogií těch nejméně schopných politiků; falešný, nerozhodný a zcela nevnímavý ke svému katastrofálnímu PR. Tim Delap ztvárňuje krále jako kompetentního, sebevědomého a charismatického a jeho vynikající výkon dělá této alegorii čest. Richardova hybris – neochvějná víra v božské právo králů – se zde projevuje jako vedlejší produkt politického úspěchu. Stává se stranou o jednom člověku, imunní vůči radám, s neochvějnou vírou v pravdivost vlastních slov.

Delapův Richard je schopen i chvályhodné jemnosti. Jeho monolog o „duté koruně“ – „Pro boha, usedněme na zem / a vyprávějme smutné příběhy o smrti králů“ – uznává „marnou pýchu“, která předznamenává jeho pád, ale je pronesen s ocelovým pohledem, jako by dával najevo, že nepadne bez boje. Pomalé, bolestné uvědomění, že jeho svět není takový, jak si myslel, vrcholící podrobením se Bolingbrokovi (Hermiona Gullifordová) – „Se všemi i já shledávám se zrádcem / neb v duši své jsem dal sem k svému souhlas / by zbaven byl král slavných ozdob svých“ – je vskutku srdcervoucí a vypovídá o hněvu nad vlastní naivitou i o bolesti ze zrady. Spolu s rezignovaným přednesem Richardovy labutí písně – „Já přemýšlím, jak mohl bych ten žalář, / v němž žiju, k světu kolem přirovnat“ – lze s jeho tragédií snadno soucítit, což u tak zjevně filozofické postavy není vždy zaručeno.

Změna pohlaví u Bolingbroka v podání Hermiony Gullifordové je velmi trefná – ambiciózní, chytrá, ale čestná. Její spravedlivé rozhořčení – „Ó bože, chraň mou duši od hříchu! / Mám před otcem se tvářit sklesle snad?“ – v reakci na tvrzení Thomase Mowbraye (David Acton), že je „nejzvrhlejším zrádcem“, je skvěle odvážené. Vyzařuje z něj rozčarování i ponížení a podporuje myšlenku, že o korunu usiluje (alespoň částečně) z altruistických důvodů. Richardovo charisma, v porovnání s jinými interpretacemi této postavy ještě zdůrazněné, vyzdvihuje politickou prozíravost, kterou Bolingbroke potřebuje k získání trůnu. Jako Richardův přímočarý protipól vybízí k dialogu o politické rétorice; její důvěryhodnost není jen výsledkem schopností, ale i lidskosti, která jejímu rivalovi uniká.

Natasha Bain (Northumberland), Hermione Gulliford (Bolingbroke), David Acton (York), Eleanor de Bohun (Ross), Tim Delap (král Richard) a Roland Oliver (biskup z Carlisle) v Richardu II. Foto: Robert Workman

Inscenace nabízí řadu silných vedlejších výkonů. Patří k nim zbožný a vášnivý biskup z Carlisle Rolanda Olivera, dojemná královna Isabela v podání Natashy Bainové a horlivý Bagot Haydena Wooda, který v závěrečných scénách přebírá roli Extona. David Acton v roli Thomase Mowbraye hraje s velkým rozmachem, ačkoliv jeho York, odlišený kabátem a ochrnutou paží, je mu v projevu možná až příliš podobný. Oliverův John z Gauntu, ač jako zkušený státník přesvědčivý, působí občas trochu křečovitě, zatímco Joseph Adelakun je sice skvělým Aumerlem, ale jako Bushey působí poněkud nenápadně. Eleanor Coxová je jako Eleanor de Bohun naprosto skvělá a skrze své ztvárnění horlivé reportérky zdatně napomáhá politické alegorii.

Nejsilnější oporu nachází produkce ve své jednoduché, ale vysoce efektní scéně. Jack Gamble a Quentin Beroud, kteří inscenaci adaptovali a režírovali, popisují Richardovu moc a nejistoty jako „vyjádřené jeho oblekem, úsměvy a naučenými frázemi“. Strohá scéna přitahuje pozornost k Richardovu nažehlenému obleku a křiklavě modré kravatě, což je mnohem údernější vyjádření jeho vlády než jeho skromně zařízená kancelář. Moc médií a PR je naopak zkoumána prostřednictvím tří televizorů umístěných v rozích a nad Richardovým stolem. Klíčové projevy probíhají jako parlamentní debaty, kdy kamera mimo scénu natáčí mluvčí a promítá záběry na obrazovky v reálném čase. Zpravodajské titulky – „Mowbray osnoval smrt Gloucestera – šokující obvinění v živé debatě!“ – navíc senzacionalizují narůstající tragédii a podávají děj v lehce stravitelných útržcích, které faktům plně neodpovídají – což je vskutku půvabný detail.

Jedná se o podnětnou inscenaci, podobenství o politice 21. století, které zároveň nabízí nečekané vhledy do postav Richarda a Bolingbroka. Vynikající výkony Tima Delapa a Hermiony Gullifordové doplňuje velmi solidní obsazení vedlejších rolí a nápaditá scéna, která z Westminsteru dělá tragickou mýdlovou operu, aniž by přitom vyvolávala nepříznivá srovnání s Domem z karet.

Richard II. se hraje v Arcola Theatre do 7. května 2016.