RECENZE: Ripcord, New York City Center Stage 1 ✭✭✭

Ripcord

New York City Centre Stage 1

7. října 2015

3 hvězdičky

Rezervovat vstupenky

Je to obecně uznávaná pravda, že svobodný muž, který má v držení nějakou věc, musí vždy toužit po něčem lepším. Pokud má byt, chce dům. Pokud má Mercedes, chce Bentleyho. Pokud ví, že se někdo chystá uzavřít výhodný obchod, zasáhne, aby ho přeplatil a získal ho pro sebe. Má-li skvělou manželku, chce ještě skvělejší. Pokud má iPhone 5, chce iPhone 6. Vždy je tu něco víc, něco lepšího, nějaké zbožné přání, za kterým je třeba se hnát. Za každou cenu.

To je bohužel moderní způsob života v onom spotřebním 21. století plném náhrad, okamžitého uspokojení a neúnavných požadavků na to nejnovější a nejlepší – ať už jde o cokoli nebo o kohokoli.

Kompromis, shoda, ustupování: to jsou pro moderní válečníky a válečnice známky slabosti.

Zdá se, že právě to je základním tématem nové hry Davida Lindsay-Abaira s názvem Ripcord, která má nyní premiéru v New York City Centre Stage 1 v inscenaci režírované s chladným šarmem Davidem Hydem Piercem. Možná je to poněkud pochmurný pohled na současný stav lidstva, ale působí přesně a nekontroverzně – protože přinejmenším na představení, kterého jsem se účastnil, publikum tuto premisu s radostí přijalo a s úsměvem sledovalo rozehrané intriky.

Děj se odehrává v domově pro seniory. Jeden poměrně velký pokoj je vybaven dvěma lůžky, křeslem a malým stolkem s vlastními židlemi. Vedle se nachází koupelna. U jedné z postelí je velké okno, ze kterého lze pozorovat areál domova. V hřejivém designu Alexandera Dodge působí pokoj příjemně a útulně; není zde ani stopa po ústavním chátrání či zanedbanosti.

Pokoj má dvě obyvatelky, Abby Binderovou a Marilyn Dunneovou. Abby v pokoji bydlí už delší dobu a až donedávna byla jeho jedinou nájemnicí. Vedení domova se však změnilo a s ním i Abbyino privilegované postavení: neplatí si za jednolůžkový pokoj, a tak se nyní o prostor musí dělit s Marilyn.

Abby se nejprve snaží obnovit kontrolu nad svým prostředím tím, že Marilyn ignoruje a snaží se personál přimět k jejímu přestěhování. Zrovna zemřela jedna „tlustá dáma“ a Abby chce, aby Marilyn poslali na uvolněné lůžko v jiném patře. Její lstivé manévry však narážejí na hluché uši; Marilyn zůstává neochvějně usazená.

Abby a Marilyn si snad nemohou být méně podobné: je to taková ženská variace na „Podivný pár“ v sedmdesátiletém provedení. Abby je precizní, upjatá, s dokonalým účesem, vždy upravená, puntičkářská a odhodlaná. Marilyn je rozlétaná, neformální, svobodomyslná, vtipná, hravá, bezstarostná, ale tvrdohlavá. Marilyn se snaží využít životních příležitostí naplno, bavit se a zkoušet nové věci. Abby je tvor rutiny, s minimem humoru, spokojená ve své samotě a neústupná.

Marilyn chce, aby soužití fungovalo. Abby chce Marilyn ze svého panství odstranit. Shodnou se v podstatě jen na jedné věci: Abbyina postel u okna je ta nejlepší v pokoji. Abby ji má; Marilyn ji chce.

Následuje sázka mezi těmito prohnanými protivnicemi. Pokud se Marilyn podaří Abby vyděsit, získá postel ona. Pokud Abby dokáže Marilyn rozzuřit, Marilyn se odstěhuje. Ano, to je ten motor celého vyprávění – ohavný, strašný závod dvou starých dam v ponižování a shazování té druhé, jen aby získaly lepší postel. Nečekejte žádný rafinovaný zvrat ani hlubokomyslnou sondu do kultu „já“, pouze stupňující se kaskádu odporného a zlého chování.

Ano, občas je to upřímně vtipné, člověk se často pousměje. Ale celou dobu je tam ten děsivý přízrak krutosti, který vlní hladinu těsně pod povrchem. I když – jak se dalo čekat – obě přiznají, jak s hrou bojovaly a jak se navzájem klamaly, a uzavřou jakési příměří, hra přesto nekončí. Nikdy doopravdy neskončí. Protože kvůli osobnímu prospěchu jsou lidé schopni i přátelství hodit za hlavu.

Takže zatímco je to uváděno jako nová komedie a chvílemi to připomíná zvláštní epizodu „Golden Girls“ (ovšem bez onoho šarmu), tato hra se zabývá velkými, ošklivými tématy. V jistém smyslu je to důležitá hra; v jiném je však lehkovážná. Abby i Marilyn se totiž díky prožitým zkušenostem změní, podle jednoho výkladu k lepšímu. Skoro jako by si autor myslel, že tenhle souboj, zahrnující zločiny různého kalibru, ponižování a zoufalství, stojí za ten konečný výsledek – jakousi idealistickou vinětu šťastné rodinky.

Jenže nestojí. Hra, kterou tyto dvě ženy hrají, je otřesná, ale je to přesně ten druh hry, nad nímž moderní společnost ani nepozvedne obočí. Obě jsou tím, co dělají, zbavovány lidskosti a do svých podvodných kousků zatahují i ostatní. Obě ženy by měly jít do vězení – a ne být vnímány jako legrační staré dámy, co se prostě jen trochu pošťuchují.

Holland Taylor je jako sevřená, ocelově pevná Abby ve výjimečné formě. Daří se jí polidštit toto skrz naskrz nelidské stvoření a učinit ji sympatickou i přes její nejodpornější vlastnosti. To je skutečným důkazem jejích vytříbených hereckých schopností – skutečně dokáže vytvořit něco z ničeho. Zejména v jedné klíčové scéně v závěru hry je úžasně nesentimentální, zatímco text (a publikum v ten večer, kdy jsem tam byl) si přímo říká o melodramatický patos.

Má tu báječnou schopnost podat kousavou poznámku tak, že zní naprosto neotřele, a vytěžit z ní ryzí komiku. Její pád z postele, kdy se zamotá do prostěradel a pokrývek, je prostě famózní. Dokáže vrhnout stejně ostrý pohled jako kdysi Bette Davis a její komediální načasování je bezchybné. Taylorová vlastnoručně zachraňuje celý večer.

Tím nechci říct, že by Marylouise Burke nebyla jako Marilyn ve skvělé formě – to je. Ale její role má v sobě už od základu zabudované kouzlo outsidera, které pomáhá vyhlazovat praskliny nepříjemného charakteru. Burkina Marilyn je okamžitě rozpoznatelná jako potrhlá babička, která je pro každou špatnost a užívá si života. A Burke tuto kartu hraje nesmírně dobře, čímž vytváří vynikající protiváhu k upjatější a přísnější Abby.

Právě skrze Marilynin nakažlivý zápal pro sázku je však divák sveden k myšlence, že je to všechno jen taková legrace. A v tom je ten háček: není to jen legrace. To, co se mezi těmito ženami děje, je hrozné a Burkeová musí najít způsob, podobně jako Taylorová, jak tento fakt zdůraznit.

Zbytek obsazení odvádí velmi slušnou práci. Nate Miller je obzvláště působivý jako rozhořčený hlas svědomí v roli Scottyho, i když jeho svedení na „temnou stranu“ je zklamáním (vinu nese autor, ne herec), a Glenn Fitzgerald je citlivě nuancovaný jako marnotratný syn, který touží po usmíření, ale ne za každou cenu.

Hyde Pierce zajišťuje, aby míra potřeštěnosti zůstala po celou dobu vysoká, což odpoutává pozornost od skutečných problémů hry. Často není jasné, co je realita a co fantazie. Lze předpokládat, že Hyde Pierce má v úmyslu tyto projevy bezohledného sobectví zamaskovat skrze tyto odbočky, a podle reakcí publika kolem mě se zdá, že mu to vychází.

Pokud vás zajímá, proč se to jmenuje Ripcord (Uvolňovač), tady je nápověda: je tam scéna zahrnující vynucený seskok padákem. Pochybuji ale, že to je ten pravý důvod. Spíše je to připomínka toho, že my všichni se potřebujeme padákem katapultovat ven z tohoto ohavného a sobeckého moderního světa.

Je to hra plná pýchy a předsudků, s ústředními postavami, které by ve svém věku měly mít dost rozumu na to, aby se nechovaly tak, jak se chovají.

Hra Ripcord se v City Centre Stages hraje do 6. prosince 2016