RECENZE: Koncertní série Setha Rudetskyho a Judy Kuhn (online stream) ✭✭✭✭

Julian Eaves recenzuje broadwayskou hvězdu Judy Kuhn, která se představila po boku Setha Rudetského v online sérii The Seth Concert Series.

Seth Rudetsky a Judy Kuhn – The Seth Concert Series: Seth Rudetsky s Judy Kuhn

Neděle 20. a pondělí 21. září online

4 hvězdičky

Sethův web

Píseň „The Best Is Yet to Come“ (Cy Coleman/Carolyn Leigh) byla půvabným úvodem tohoto dílu s prořízlou pusou z New Yorku Sethem Rudetským a jeho nejnovější broadwayskou sirénou Judy Kuhn.  Její sytý hlas s tepajícím spodním tónem, který prozrazuje roky zpívání muzikálových šlágrů, má rubínovou vřelost, nebezpečně balancující na hraně ztráty kontroly, a přesto k ní nikdy nedojde.  Ačkoli byla představena jako „soprán“, zněla zde spíše jako temné mezzo.  Ale počkejte: přichází „I Said No“ (Frank Loesser/Jule Styne), roztomilý valčík, kterému kdysi vtiskl eleganci Tommy Dorsey, ale Judy ho vrací přímo k jeho edwardovským kořenům v salonu, se všemi poctami pro soprán a včetně všech trilků.  Boží.

Ještě náročnější byla „Hello, Young Lovers“ od Dicka Rodgerse (text Oscar Hammerstein II) z muzikálu „Král a já“: dočkala se hloubavého, tklivého, téměř zastřeného podání.  Přesto vyprávění příběhu prostupovalo emocemi; zdálo se, jako by je kupředu hnalo, nebo jim dokonce dodávalo spád.  A byl tu i ten tep ve středních polohách.  Stále totéž vibrato.  No, buď ho máte rádi, nebo ne.  Někomu nevadí.  Jiní by si přáli slyšet jen tu notu, kterou skladatel napsal, a bez těch doprovodných kolem by se klidně obešli.

Kruté na lidském hlase je však to, že ne vždy dělá to, co chcete.  Neslyšeli jsme tuto pravdu – již mnohokrát – z úst řady dalších umělců vystupujících v tomto cyklu?  A v tomto extrémně odhaleném formátu, pokud s hlasovým aparátem hosta něco – cokoli – není v pořádku, neexistuje nic, co by to zamaskovalo.  Vůbec nic.  V takových chvílích jsme si všimli, že Seth odhazuje své obvyklé rozverné žertování a s každou minutou je laskavější a jemnější.  Čím více potíží jeho hosta trápí, tím milejší k němu je.  Skoro jako by slyšel zpěvákovo vnitřní volání: „Mám potíže, POMOZ MI TO ZVLÁDNOUT!“  A on udělá všechno pro to, aby se tak stalo.  Tato show se stala ukázkou toho, jak taková strategie funguje – a slaví úspěch.

Když máte klasické vzdělání, dokážete v divadle s orchestrem a dobrou akustikou velké věci.  Ale když ten samý hlas postavíte do obývacího pokoje k jednomu mikrofonu, vytvoříte úplně jiný dojem.  U písně „Blame It On The Summer Night“ z muzikálu „Rags“ (Charles Strouse a Stephen Schwartz) jsme se tak dočkali chytré práce s mikrofonem prokládané sytým hrudním hlasem, který by klidně dolehl až do poslední řady horního balkonu.  V divadle by to bylo úžasné, v kabaretním prostředí je to možná trochu příliš.  Jsou zpěváci, kteří si udrží hlas po celá desetiletí úspěšné kariéry a nevyvede je z míry, když po něm chtějí složité věci; a pak jsou tu o něco méně nadpřirození vokalisté, do jejichž projevu se vkrádají zlozvyky, manýry, nebo dokonce hlasové poškození.  Tváří v tvář takové výzvě může zpěvák buď změnit repertoár, nebo prostě stát pevně, dál předvádět to, co fanoušci očekávají, a doufat, že zub času na sebe nebude strhávat přílišnou pozornost.

Promotéři a agenti přesvědčují takové zpěváky, aby v kariéře pokračovali s tím, že skalním fanouškům bude jedno, v jaké formě jejich hlas je, budou prostě nadšení, že je vidí na jevišti naživu a v akci – a neinformovaný nováček nepozná, co se ztratilo a co chybí.  A na této cestě se dají vydělat peníze – a peníze se vydělávat musí.  Nebo jednodušeji, člověk musí vystupovat.  (V nejextrémnější podobě jde o „Antoniin komplex“ pro ty z vás, kteří znají třetí dějství „Hoffmannových povídek“.)  Ať už tomu bylo při této příležitosti jakkoli, došlo na několik diskrétních odkašlání a pár nezbytných doušků chladivé vody.  Možná prostě jen neměla svůj nejlepší den.  To se stává.

Kuhn ovšem umí skvěle vyprávět historky, a pár se jich k nám dostalo – sdílela tajemství ze zákulisí amerického muzikálu, která nás pak přivedla k opravdu odhalené, zranitelné a emociálně působivé písni jako „Someone Else's Story“ (Andersson, Ulvaeus, Rice) z muzikálu „Chess“. Ta byla shodou okolností trefným komentářem k celé její cestě.  A co víc, ukázalo se, že tato píseň byla napsána přímo pro ni.  Inu, rozhodně ji zpívá tak, jak to nikdo jiný nedokáže.  Podobně jako v případě „The Colors of the Wind“ z Pocahontas (Alan Menken/Stephen Schwartz): zde Kuhn naprosto popírá svých 62 let – v tomto materiálu zní její hlas mnohem mladší, ohebný a nevinný, a přesto přímočarý a odhodlaný.  Je to naprosto okouzlující.  Stejně jako „Ring of Keys“ z „Fun Home“ (Lisa Kron, Jeanine Tesori).  To je pro ni ideální teritorium, dává volný průchod parlandu, konverzačnímu stylu vyprávění, pro který se její hlas v současnosti báječně hodí, prokládaný výbuchy plných výšek a občasným zábleskem vzácného vysokého tónu.

Následoval Sondheimův „Anyone Can Whistle“, píseň, kterou Kuhn proměnila ve zlato. „V životě této dámy bude ještě více Sondheima,“ prohlásil Seth.  A má pravdu.  Poté se pustili do duetu „Do You Love Me?“ z „Šumaře na střeše“ (Jerry Bock a Sheldon Harnick), který byl podán nesmírně sladce a s citem.  „Scéna v hudbě,“ jak to shrnul Seth.  A nakonec závěr.  Číslo z „She Loves Me“ (opět Bock a Harnick): „Vanilla Ice Cream“.  To nás vrátilo k jejímu sopránovému operetnímu repertoáru.  Byl to veselý konec, završený brilantním vysokým B.  Seth zůstal šarmantní jako vždy a prohlásil, že to byl jejich první koncert „bez katastrofy“.  No, možná nedošlo k žádným skutečným katastrofám, ale pár nejistých momentů tam bylo.  Byla tam však také ohromující profesionalita, díky níž se tato talentovaná dvojice – i my s nimi – přes ně přenesla.

Přečtěte si naši recenzi Norma Lewise Přečtěte si naši recenzi Megan Hilty Přečtěte si naši recenzi Audry McDonald Přečtěte si naši recenzi Cheyenna Jacksona Přečtěte si naši recenzi Liz Callaway Přečtěte si naši recenzi Stephanie J Bloch Přečtěte si naši recenzi Jeremyho Jordana Přečtěte si naši recenzi Karen Olivo