RECENZE: Shit-Faced Shakespeare, Leicester Square Theatre ✭✭✭✭

Obsazení hry Shit-Faced Shakespeare. Foto: Rah Petherbridge Shit-faced Shakespeare Leicester Square Theatre 26. dubna 2016

4 hvězdičky

Rezervujte zde Oficiální stránky souboru Shit-faced Shakespeare, tohoto svérázného dítka společnosti Magnificent Bastard Productions, popisují jejich show jako „vysoce intelektuální spojení zcela vážné Shakespearovy hry s jedním naprosto zlinkovaným hercem“. V posledních letech si tento projekt získal obrovskou popularitu; nejenže se hrál na festivalech Fringe v Brightonu i Edinburghu, ale momentálně dobývá i Texas, Massachusetts a Boston. Je to mimořádně lákavý koncept, který slibuje neotřelý večer. Přesto v divákovi vyvolává jistou dávku podezření. Opravdu bude jeden z herců skutečně opilý? Není to nebezpečné? A nebude podroušený člověk na jevišti působit spíše otravně? Představení zahajuje Lewis Ironside, režisér inscenace Snu noci svatojánské v Leicester Square Theatre, který s nadšením vysvětluje, co nás čeká. Onen „vyvolený“ herec – jehož role se každé představení střídá – je skutečně namol, neboť poslední čtyři hodiny v kuse popíjel. Jsou připravena veškerá opatření, aby byl večer bezpečný a zábavný jak pro diváky, tak pro zbytek souboru. Třetí otázka je poněkud ošemetnější. Pro někoho (i když pravděpodobně ne pro ty, kteří si koupí lístek na kus s názvem „Sjetý Shakespeare“) je představa opilce deklamujícího nejkrásnější verše divadelního kánonu naprostým peklem – asi jako sledovat cizího člověka při karaoke.

Nemohu předvídat, jaký výkon uvidíte právě vy. Opilí lidé jsou ze své podstaty nevyzpytatelní a namol zpitá Hermie bude mít nepochybně jiné nápady než společensky unavený Lysandr. Mohu jen říci, že pro mě to byl mimořádně zábavný zážitek. Úvodní scéna, složitý tanec obou párů milenců, dokonale ilustrovala onen skvostně poťouchlý nápad, kdy se jeden herec zoufale snaží vypadat stejně střízlivě jako ostatní. Většina salv smíchu vzešla právě z kontrastu mezi emotivními, profesionálními výkony a jejich blábolícím, vrávorajícím kolegou, jehož indispozice vyprovokovala mnoho geniálních improvizačních momentů. Právě proto opilec celou hru neovládne pro sebe – i střízliví herci dostávají obrovský prostor pro komiku, když se snaží logicky vysvětlit nesrozumitelné chování postavy v kontextu příběhu.

V této sedmdesátiminutové verzi Snu noci svatojánské osekali soubor na dřeň – chybí Oberon i Titánie a kromě neobyčejně vynalézavého výstupu Klubka se nedočkáme ani řemeslníků. To však slouží souboru ke cti. Herci mají skutečnou šanci se se svými postavami sžít – posedlá a po touze prahnoucí Helena Stacey Norrisové i právem rozčilená Hermie v podání Beth-Louise Priestleyové by obstály v jakékoli „vážné“ inscenaci – aniž by se základní vtip představení začal zajídat. Možná, že opilý herec boural „čtvrtou stěnu“ častěji, než by mi bylo milé (i když mu to lze jen těžko zazlívat), ale rozhodně svou roli nepřetáhl. Celé představení se neslo v takovém duchu joie de vivre, že jste si tu jeho anarchistickou duši prostě museli zamilovat a žasnout nad jeho absurdností. Shit-faced Shakespeare je nesmírně zábavná show, která těží z nosného nápadu maximum. Díky talentovanému obsazení a citlivě upravenému scénáři se z ní stává mnohem víc než jen laciná hříčka – neboť, jak krásně vysvětluje režisér Lewis Ironside: „Jsme z takové látky, z jaké se spřádají sny, a náš krátký život je obklopen spánkem“.