RECENZE: Sir John In Love, British Youth Opera, Opera Holland Park ✭✭✭✭

Tim Hochstrasser hodnotí operu Ralpha Vaughana Williamse Sir John In Love v podání souboru British Youth Opera během jejich hostování na scéně Opera Holland Park.

Foto: Alastair Muir Sir John in Love

British Youth Opera

Opera Holland Park

25. srpna 2022

4 hvězdičky

Webové stránky British Youth Opera Letošní sezónu v Opera Holland Park uzavírá krátké hostování souboru British Youth Opera. Ten odvádí nesmírně důležitou, byť často nedoceněnou práci při výchově příští generace operních profesionálů – a to nejen zpěváků, ale i orchestrálních hráčů a technického personálu. Tento večer byl dvojnásobným potěšením, protože nabídl vzácnou příležitost slyšet operu „Sir John in Love“ od Vaughana Williamse, která se dočkala významného uvedení v ENO v roce 2006, ale od té doby se hraje jen zřídka.

Foto: Alastair Muir

Od skladatele to byl odvážný krok, pustit se do stejných vod jako Verdi po pouhých třiceti letech. Ve skutečnosti jde však o dosti odlišné pojetí příběhu o Falstaffovi než v případě Verdiho libreta, které Boito pečlivě sestavil jak z her o Jindřichu IV., tak z „Veselých paniček windsorských“. Vaughan Williams se mnohem věrněji drží právě „Paniček“ a navíc přidává texty dalších dobových autorů. Výsledkem je text, který působí jako poněkud naivní tudorovsko-alžbětinská směsice s občasnými nechtěně úsměvnými momenty. Úspěšnější je autor v následování své záliby v lidových písních, kdy využívá mnoho modálních melodií tehdejší éry s jejich původními texty. Širší orchestrální partitura je bohatě instrumentovaná se všemi známými prvky skladatelova pozdního stylu – najdeme tu svěží pastorále (včetně líbezného intermezza na motivy „Greensleeves“), energické sborové pasáže, zlověstné vedlejší epizody i kouzelné momenty klidné melancholie a hravosti.

Foto: Alastair Muir

Vzhledem k tomu, že příběh je důvěrně známý a humor „Veselých paniček“ je spíše lidový než jemně komediální, potřebuje inscenace, která chce zaujmout, svižné tempo, přehlednou režii davových scén a dynamické herecké výkony hlavních představitelů. Přestože je partitura řemeslně skvěle zvládnutá, dramatický spád může bez těchto prvků váznout. Režisér Harry Fehr a dirigentka Marit Strindlund tlačí děj kupředu působivým způsobem a plně využívají otevřený prostor Opery Holland Park. Flexibilní minimalistická scéna věrně navozuje interiéry, zatímco kostýmy a světelný design tvoří příjemnou kombinaci, která obzvláště ladně evokuje Windsorský les v závěrečném rozuzlení. U mladého obsazení však bylo nevyhnutelné, že detailní prokreslení postav, které je potřeba k úplnému ožití jednotlivých rolí, se objevovalo spíše nárazově.

Foto: Alastair Muir

Nicméně pěvecké výkony byly v mnoha ohledech skutečně ohromující. Produkce má dvě obsazení a následující komentář se vztahuje pouze k představení z 25. srpna. Conrad Chatterton v roli tlustého rytíře předvedl pořádnou dávku hlučnosti a vychloubačnosti, možná mu však chybělo trochu více lišácké prohnanosti. Philip Costovski, Toki Hamano a Armand Rabot si jako jeho kumpáni užili své sólové výstupy a ústřední páry Fordových a Pageových byly hlasově velmi vyrovnané. Nancy Holt byla obzvláště energickou Paní Čipernou a výbornou práci odvedli Justin Jacobs jako doktor Caius, Joshua Saunders jako soudce Shallow, James Micklethwaite jako jeho synovec Slender a Emyr Lloyd Jones jako farář – to vše jsou role, které jsou zde rozpracovány mnohem detailněji než ve Verdiho verzi. Clara Barbier Serrano a Sam Harris si s jistotou poradili s náročnou hudbou pro mladé milence Annu a Fentona.

Foto: Alastair Muir

Působivý byl také výkon orchestru. Trocha času navíc při zkouškách by nepochybně doladila zvukovou rovnováhu mezi orchestřištěm a jevištěm a eliminovala drobné nesrovnalosti v souhře, ale jinak šlo o jisté podání komplexní partitury s bohatým zvukem ve všech sekcích, zejména v mezihrách doprovázejících proměny scény. Dirigentka Marit Strindlund zvládla velké gradace i některé ošidné přechody s opravdovou zručností.

Pro účely uměleckého výcviku byla tato opera zvolena skvěle – nabízí mnoho středně velkých rolí pro cenné zkušenosti a velká část postav je navíc věkově mladá. Režijní akce je tu požehnaně, což brousí talent inspicientů, a požadovaná orchestrální paleta je pestrá s mnoha symfonickými plochami, kde se orchestr stává přímým aktérem děje, což je pro hráče opět velmi přínosné.

Pro diváky to byla vzácná šance slyšet nedoceněné dílo, které je důležitou součástí skladatelova celkového manifestu o tom, že by anglická hudba měla čerpat z domácích pramenů – jak z příběhů, tak z tradice lidových písní – spíše než kopírovat kontinentální vzory. Celkově vzato šlo o navýsost poutavý a uspokojivý večer.