RECENZE: Someone Who'll Watch Over Me (Ten, kdo mě hlídá), Minerva Theatre v Chichesteru ✭✭✭✭

Someone Who'll Watch Over Me

Minerva Theatre, Chichester

15. září 2015

4 hvězdičky

Mohlo by to být kdekoli. Prostor ničím nenaznačuje svou polohu. Obrovský hnijící kus betonu visící nad hlavou, z jehož netěsného, zpoceného podbřišku se valí gangrenózní trubky a rezavé skvrny připomínají dávné hříchy, působí tísnivě a výstražně – jako jedovatý pavouk zlomyslně usazený na černých vláknech nad svou kořistí. Čekající. Přítomný. Odpudivý.

Pod tím vším je to ještě horší. Špinavá, hnusná, odporná podlaha. Špína, štěrk, sliz, zahnívající voda, výkaly, stopy a trus zvířat. Místo, ze kterého běhá mráz po zádech, vlhké a pusté. Bez světla. Do čtyř rohů ponurého betonového čtverce jsou zašroubovány silně zrezivělé kovové řetězy. Vypadají bolestivě a člověk má pocit, že z nich hned dostane hnisající rány. Tenké, nevábně vypadající rohože si hrají na postele. Skoro vidíte červy lezoucí v temnotě, slyšíte bzučení much a cítíte odporný zápach té vlhké, kruté betonové cely.

Dva muži cvičí. Husté vousy. Chřadnoucí těla. Vězni. Vyděšení, unesení vězni. V jakémsi pekle.

To je hra Franka McGuinnesse z roku 1992 s názvem Someone Who'll Watch Over Me (Ten, kdo nade mnou bdí), kterou nyní uvádí divadlo v Chichesteru v režii Michaela Attenborougha a v scénografii Roberta Jonese pro Minerva Theatre.

Je to pozoruhodný divadelní kus, střídavě pochmurný a překypující nadějí. Slovo „strhující“ se dnes v souvislosti s dramatickými díly nadužívá, ale pro popis této skvěle uchopené inscenace je zcela na místě. Strhující a inspirativní.

V programu je citován McGuinness:

„Chci, aby tato hra byla o tom, jak lidské bytosti snášejí strašné podmínky. I když jsou tyto podmínky skutečně šokující a ohrožující na životě, jsou srozumitelné a můžete pochopit podstatu té bestie... Chtěl jsem, aby hra byla o přítomnosti těchto tří lidí, a chtěl jsem prozkoumat, jak vydrží, jak to přežijí a jak se z toho dostanou... mezi těmi muži se vyvine velmi hluboká láska. Nebojí se jí a nechtějí před ní utíkat... Protože jsou tito muži doslova připoutáni k podlaze, musí čelit své situaci, což znamená, že jejich vzájemná závislost se zintenzivňuje a ztráta jeden druhého bude naprosto děsivá.“

Attenboroughova precizní a pronikavá režie zajišťuje, že McGuinnessova vize funguje. Hra odhaluje podstatu strachu a identity, rozbíjí absurdní genderové role a pečlivě zkoumá, co znamená být člověkem a co je zapotřebí k přežití zdrcujícího strádání.

Hra se odehrává v Libanonu v době, než nárůst teroristických a povstaleckých skupin učinil náhodné únosy alarmujícím způsobem běžnými. Na začátku sdílejí klaustrofobní celu dva muži: Američan a Ir. Američan se snaží Ira co nejvíce podporovat a povzbuzovat. Později se k nim v cele připojí starší muž, anglický akademik. McGuinnessova hra mapuje jejich životy v zajetí, mechanismy, které si osvojují, aby přežili nudu nekonečného věznění, přátelství a závislost, která se mezi nimi vyvíjí, způsoby, jakými si navzájem nahrazují matku i otce, a zdrcující realitu ve chvíli, kdy dojde k nevyhnutelnému rozdělení.

Jonesova nesmírně sugestivní scéna, úžasně nasvícená Paule Constable, která v temných stínech a rozptýleném světle skvěle vykresluje bezútěšné zoufalství, hraje klíčovou roli v navození atmosféry a tiché hrůzy celého kusu. Sledujete ty muže, jak pro ně čas neúprosně plyne, a žasnete nad tím, jak by někdo mohl na takovém místě přežít byť jen jediný den, natož nekonečné, nekonečné měsíce. Jones a Constable dokonale vystihují příšernou beznaděj děsivého věznění unesených mužů.

Rory Keenan je v roli Ira Edwarda naprosto ohromující. Edward je sebevědomý, prostořeký, agresivně maskulinní (je to reportér) a ze všech tří vězňů prochází nejúplnějším vývojem. Sledujeme ho od počátku věznění přes fáze odporu, strachu, vzpoury, zlomeného srdce, nudy, zpustošení, nostalgie, hysterie, zhroucení až po pozoruhodný moment odchodu, kdy je sice napjatý, ale plný naděje. V rukou méně schopného herce by tato cesta mohla zaniknout, ale Keenan se role chopil s vervou a vyždímal z ní každý kousek nuance a síly.

Keenan má mnoho výjimečných momentů. K vrcholům patří jeho improvizace vítězství v dostizích; silná sekvence na začátku druhého dějství, kdy Edward otevřeně vzdoruje věznitelům a odmítá jíst; absurdní, ale neuvěřitelně dojemná scéna „Chitty Chitty Bang Bang“, kde spolu s Michaelem v podání Davida Haiga předstírají, že letí nad Evropou domů; i tichá, bolavá hrůza, když se obléká k odchodu. Všechny tyto momenty Keenan podává s obrovským citem, pronikavě a pohlcujícím způsobem. Ten uštvaný pohled, který se mu v očích během hry vyvine, je pozoruhodný a dlouho ve vás zůstane.

Hra má dvě dechberoucí pasáže, v nichž vystupují Keenan a Haig. První z nich se týká pokusu Haigovy postavy o rozptýlení. Začne předvádět finále Wimbledonu z roku 1977, v němž Virginia Wade porazila Betty Stöve, a humorně při tom ústy napodobuje zvuky odrážejícího se tenisového míčku. Keenanova postava je zpočátku tím hlukem otrávená, ale pak se přidá a komicky ztvární královnu Alžbětu II. při předávání trofejí. Snadnost, s jakou oba hrají ženy poté, co si tak dlouho dělali pečovatele, ošetřovatele a matky sobě i Adamovi, svému americkému spoluvězni, vypovídá o mnohém – o tom, jak čas a nutnost zbouraly bariéry společenských genderových vězení.

To dokonale připravuje půdu pro další scénu. Haig vyprávěl Keenanovi o tom, jak si Sparťané před bitvou vzájemně česali vlasy, což byl akt intimity a důvěry, který je připravoval na krvavý boj. Těsně předtím, než Keenan naposledy opustí celu, vytáhne hřeben a váhavě nabídne Haigovi, že ho učeše. Oba muži si nemotorně a něžně češou vlasy. Jen člověka se srdcem z titanu by tento odhalující moment intimity nedojal. Oba herci beze slov ukazují, jakou cestu jejich postavy ušly, jaké změny v nich nastaly a jakou solidaritu získali skrze strach a smíření. Je to neobyčejná podívaná.

Haig je také ve vrcholné formě. Někdy může být jeho velmi strojený anglický projev v rolích, které hraje, na škodu, ale ne tady. Jeho úzkostlivá, pedantická a trochu bledá postava je dokonalým zosobněním anglického akademika pod tlakem. Ze všech tří vězňů se nejvíce ujímá role matky ve prospěch svých kolegů, čímž zajišťuje, aby jeho mužství nebylo vězeňskou zkušeností zlomeno. Haig je nejlepší ve scénách s Keenanem, ale je také drásavě působivý v závěrečné scéně, kdy se tváří v tvář temnotě samoty vnitřně téměř zhroutí.

Třetí člen obsazení, Adam Rayner, hraje amerického zajatce se ctí. Není sice tak uhrančivý jako Keenan, ani tak podmanivý jako Haig, ale když jsou všichni tři v plném proudu, je to neodolatelné. McGuinness v některých ohledech nevybavil postavu Američana Adama tolika detaily nebo péčí jako Haigova Michaela a Keenanova Edwarda. Bez příležitostí, které se naskytly Keenanovi a Haigovi, Rayner nepůsobí jako jejich přímý konkurent. Je však nepopiratelné, že hra bez postavy Američana nemůže správně fungovat, a Rayner se stará o to, aby fungovala na jedničku.

Všichni tři herci obratně pracují s podtextem a využívají McGuinnessovy techniky k prozkoumávání hranic lidskosti. Specifické jazykové otázky všech tří mužů spolu s jejich individuálními vztahy s otci (které je skutečně definují) dávají každému z nich společné zážitky i body palčivých rozdílů.

Minerva Theatre je pro tuto neuvěřitelně intenzivní a znepokojivou hru ideálním prostorem. To by však nemělo být překážkou pro případný přesun na West End. Jedná se o skvělé oživení hry nutící k zamyšlení; hry své doby, ale s jasnými přesahy do měnícího se moderního světa rebelií, terorismu a vyvíjejících se postojů k mužství. Je to hra o něčem, co málokdo zná z první ruky – ale každému, kdo ji uvidí, má co říct. Inscenace je prvotřídní a Keenan podává hvězdný výkon.

Běžte na to.

Ale připravte se, že s vámi otřese. A dojme vás.

Hra Someone Who'll Watch Over Me se v Minerva Theatre v Chichesteru hraje do 10. října 2015.