RECENZE: Standing At The Sky's Edge, Gillian Lynne Theatre ✭✭✭✭✭

Paul T Davies recenzuje West End transfer muzikálu Standing At The Sky's Edge v Divadle Gillian Lynne Theatre.

Soubor. Foto: Brinkhoff Moegenburg Standing At the Sky’s Edge (West End)

Gillian Lynne Theatre.

29. února 2024

5 hvězdiček

KOUPIT VSTUPENKY

Velkolepý muzikál Richarda Hawleyho a Chrise Bushe se po přesunu z Národního divadla vrací v plné síle se svým strhujícím a vzorovým vyprávěním. Sídliště Park Hill v Sheffieldu. Jeden byt, tři časové roviny. V roce 1960 se na vlně optimismu stěhují Harry a Rose do „ulic v oblacích“ – plní naděje a, jak později Harry říká, vděčnosti, že jsou pryč ze slumů. V roce 1989 se přistěhuje uprchlice Joy se svým strýcem a tetou; varováni, aby vždy zamykali, protože venku jsou „zlí lidé“, se sídliště stalo přesně tím slumem, ze kterého chtěli všichni utéct. Jenže budova je památkově chráněná a nelze ji zbourat, a tak projde gentrifikací. V roce 2015 se tak nastěhuje Poppy s nákupem z Ocada a ginem s příchutí yorkshirského čaje – na útěku před zlomeným srdcem, kterého se však po rozchodu nedokáže zbavit. Inscenace mapuje historii Británie, likvidaci průmyslu za Thatcherové, zoufalství i přežití. Je to dílo dojemné i povznášející stejnou měrou, které – s odpuštěním za tu hříčku – ční nad ostatními muzikály na West Endu.

Lauryn Redding (Nikki), Laura Pitt Pulford (Penny) a soubor. Foto: Brainkhoff Moegenburg

Při opětovném zhlédnutí mě víc než kdy jindy zasahuje ono volání po komunitě, smyslu pro sounáležitost a síle společenství – tedy hodnot, které jsou v naší současné společnosti v ohrožení. Propojení písní, textů a scénáře je naprosto plynulé, krásné a pevné jako sheffieldská ocel. Obsazení je bezchybné. Vynikající Joel Harper-Jackson jako Harry a fenomenální Rachel Wooding v roli Rose tvoří tepající srdce celého kusu; jejich nastěhování a odkaz ovlivňují další generace. Jejich syn Jimmy se dá dohromady s Joy a jejich dcera Connie (v podání skvěle vyprávějící Mel Lowe) je realitní makléřkou, která prodá Poppy onen byt, neboli „mezonet v několika úrovních“. Když Wooding zpívá „After the Rains Have Gone“, diváci ani nedýchají a kolektivně truchlí nejen s ní, ale i nad ztrátou naděje a sousedské pospolitosti. Elizabeth Ayodele v roli Joy nachází v lásce k Jimmymu (hraném Samuelem Jordanem s neochvějnou loajalitou) mnoho podob svého jména. O tolik potřebné komické odlehčení se stará Poppy v podání výtečné Laury Pitt-Pulford a skvělá Lauren Redding jako Nikki, která si podmaní sál hned svým prvním číslem „Open Up Your Door“, když se snaží vyhledat Poppy a prosit o odpuštění a nový začátek.

Soubor. Foto: Brinkhoff Moegenburg

Scéna je sice o něco sevřenější než na rozlehlém jevišti v Olivier Theatre, ale právě ona těsná blízkost akce z nás činí součást komunity. Režie Roberta Hastieho je plynulá a bravurní. Všiml jsem si, jak málo jsou postavy na scéně samy – obvykle je v pohybu sbor, díky čemuž jsou momenty osamění o to silnější, i když sbor může někdy působit mírně rušivě. Struktura stojí na pevných základech: závěr prvního dějství „There’s A Storm A’Coming“ útočí na všechny smysly, zatímco se sídliště propadá do beznaděje, ale rámcová píseň „As The Dawn Breaks“ naději vrací, zatímco nad domy problikává graffiti „I Love You, Will You Marry Me“. Zažít, jak publikum unisono tají dech, pláče a vzdychá blahem, je stále unikátní pocit. A přestože je architektura budovy brutální, samotný muzikál je spíše jako něžná modřina – sladký a melancholický. Majestátní zážitek.

VÍCE FOTOGRAFIÍ Z PŘEDSTAVENÍ ZDE