RECENZE: Still Alice (Pořád Alice), Richmond Theatre ✭✭✭✭

Matthew Lunn recenzuje inscenaci Pořád jsem to já (Still Alice) podle románu Lisy Genova v hlavní roli se Sharon Small, kterou uvádí Richmond Theatre v rámci britského turné.

Sharon Small jako Alice. Foto: Geraint Lewis Pořád jsem to já

Richmond Theatre (britské turné)

19. září 2018

4 hvězdy

Informace o britském turné

Občas se objeví herecký výkon, který je natolik podmanivý, že se vám nesmazatelně vryje do paměti jako příklad dramatu coby zdroje pravdy. Jakmile jsem vstoupil do divadla, okamžitě se mi vybavila Julianne Moore a její oscarová role ve filmové adaptaci románu neuroložky Lisy Genova z roku 2014. Čekal jsem večer plný „srovnávání a kontrastů“, ale mé obavy byly liché. Tato inscenace, využívající scénář vzniklý rok před filmem, nabízí hluboký vhled do života s předčasným nástupem Alzheimerovy choroby a jedinečným způsobem se zaměřuje na to, jak nemoc ovlivňuje samotnou lidskou podstatu.

Eva Pope (Vlastní já), Sharon Small (Alice) a Ruth Ollman (Lydia) v inscenaci Pořád jsem to já. Foto: Geraint Lewis

Alici Howlandové (Sharon Small) je padesát a žije život, který by jí mnozí mohli závidět. Je uznávanou akademičkou na Harvardu, o jejíž výzkumy mají zájem univerzity po celém světě, a je šťastně vdaná za kolegu vědce Johna (Martin Marquez). Syn Thomas (Mark Armstrong) úspěšně rozjíždí právnickou kariéru a jediným zdrojem nespokojenosti je dcera Lydia (Ruth Ollman), která se rozhodla vzpříčit rodinným genům a vymnila akademickou dráhu za herectví. Alice však začíná mít obavy z výpadků paměti. Jsou měsíc od měsíce alarmující a nakonec vedou k diagnóze, která jí od základů změní život. Její úpadek sledujeme nejen skrze proměnu vztahů v rodině, ale i skrze způsob, jakým komunikuje s vlastní myslí, zosobněnou postavou „Vlastního já“ (Eva Pope). Diváci tak slyší vnitřní dialogy, které ostatní postavy vnímat nemohou.

Sharon Small (Alice), Mark Armstrong (Thomas) a Martin Marquez (John) v inscenaci Pořád jsem to já. Foto: Geraint Lewis

Důvod, proč tato adaptace funguje tak skvěle, tkví v interakci mezi Alicí a jejím „Vlastním já“. Působí dojemně a uvěřitelně, přičemž v rukou méně zkušených tvůrců by mohla působit jako laciný trik. Tento prvek nám umožňuje vidět propast mezi tím, co Alice cítí, a tím, jak se chová, což dodává dramatickou sílu momentům, kdy se k ní rodina a dobře mínění lékaři chovají jako k dítěti. Jak poznamenává režisér David Grindley v programu, racionální uvažování je pro Alici klíčové, a „Vlastní já“ přináší často srdceryvný vhled do jejích rozhodnutí, i když jimi své blízké mate a zraňuje. Výkon Evy Pope je hřejivý a jemný, její promluvy jsou s postupem hry méně upovídané a více emotivní. Přesto nikdy neztrácí energii a zvědavost, která nám připomíná její lidskou podstatu. To skvěle doplňuje Sharon Small ve své neuvěřitelně expresivní roli, v níž zachycuje nejen intenzivní strach a frustraci z nemoci, ale i chvíle prosté radosti, které jí choroba nedokáže vzít.

Hra trvá svižných 90 minut a pokrývá obrovský kus poutavého příběhu. Místy však trochu trpí narativními zkratkami. Expozice může občas působit strojeně – například když si Thomas a John navzájem připomínají svůj věk, nebo když Lydia s Alicí rozebírají, jak dlouho se neviděly. Ačkoliv Armstrong výborně vykreslil Thomasovy nevědomé nedostatky v roli syna – jeho opakované dotazy, kdy přesně se hraje dceřino představení, jsou mistrovskou lekcí pasivní agresivity – jeho údajně hlubokému poutu s matkou je na scéně věnováno až příliš málo prostoru.

Micah Balfour jako Dr. Davis v inscenaci Pořád jsem to já. Foto: Geraint Lewis

Naopak vztah Lydie a Alice, který se s postupující nemocí stává empatičtějším, je zkoumán mnohem detailněji. Výkon Ruth Ollman mistrně zachycuje mizející nevinnost mladé pečovatelky, která musí upozadit vlastní sny. Přesto je tato role občas zbytečně zjednodušená – konflikt mezi matkou a dcerou a Lydiina domnělá absence na rodinných událostech působí spíše jako scénáristická nutnost než přirozený výsledek jejich vztahu. Nemohu však dostatečně vynachválit ztvárnění postavy Johna. Marquezův civilní výkon skvěle vykresluje vnitřní boj mezi stoismem a pocity ztráty. Se Sharon Small tvoří brilantní dvojici, která ukazuje nejen intelektuální souznění manželů, ale i jejich vzájemnou potřebu sounáležitosti a pochopení, díky čemuž je Alicina cesta tak hořkosladká.

Jedná se o vynikající inscenaci románu Lisy Genova Pořád jsem to já, která se na rozdíl od filmu z roku 2014 soustředí spíše na to, jak Alzheimerova choroba v raném věku ovlivňuje lidství hlavní hrdinky než pouze na rodinné vztahy. Přestože se v ní objevuje několik dějových zkratek, jde o strhující a empatické drama, které účinně připomíná člověka skrytého za diagnózou.

HARMONOGRAM BRITSKÉHO TURNÉ POŘÁD JSEM TO JÁ (STILL ALICE)