RECENZE: Sunday In The Park With George, The Other Palace ✭✭✭✭✭

Sunday In The Park With George

National Youth Music Theatre v divadle The Other Palace,

sobota 19. srpna 2017

Andrew Lloyd Webber, který má s muzikály bohaté zkušenosti, říká, že nejtěžší na nich je skloubit tolik rozmanitých prvků tak, aby vytvořily jednotný celek. Je to nesmírně náročné a vyžaduje to kus poctivé práce i velkou dávku štěstí. Pokazit se může cokoliv a často se to i stává; když si ale všechno sedne... výsledek je velkolepý. V případě této stěžejní inscenace souboru NYMT, který patří k jeho oblíbencům a na této adrese je v letní sezóně (stejně jako v mnoha dalších předních divadlech po celém Spojeném království) již pevně usazen, bylo oné velkoleposti dosaženo.

Režisérka Hannah Chissick, která loni sklidila obrovský úspěch s obnovenou premiérou úchvatného epického muzikálu Bena Tilla z první světové války „Brass“ v Hackney Empire, se k souboru vrátila s hlubokým vhledem do jeho fungování. Přesně ví, jak dostat to nejlepší z mladých talentovaných herců a hudebníků vybraných z celé země. Společně s uznávanou choreografkou Sam Spencer-Lane, vynikajícím scénografem Mattem Kinleym, zkušeným světelným designérem Mikem Robertsonem a předním mistrem zvuku Avgoustasem Psillasem sestavila režisérka Chissick a neúnavný producent Jeremy Walker prvotřídní tým profesionálů, kteří tvoří oporu těmto mladým lidem. V rukávu mají navíc tajný trumf: nadějného hudebního režiséra Alexe Aitkena, jehož loňská práce na „Brass“ přitáhla celostátní pozornost. Aitken zde diriguje od kláves v galerii v pozadí scény a dokáže zázraky s orchestrálními party zredukovanými na komorní ansámbl o šesti lidech (Michael Madigan, 18, dechy; Emilia De St Croix, 18, a Jamie Faulkner, 21, housle; Ellie Blight, 19, violoncello; Chris Poon, 21, druhé klávesy), čímž soustředí pozornost publika na hlasy herců.

Toto dílo pojednává o výzvách umění a od tvůrčího týmu, obsazení i kapely vyžaduje naprosté nasazení. Příběh nahlížený optikou jednoho z nejpozoruhodnějších francouzských děl konce 19. století, obrazu Georgese Seurata „Nedělní odpoledne na ostrově Grande Jatte“, je zčásti autobiografickou a velmi nápaditou interpretací osudů, které možná stály za onou promyšlenou kompozicí postav na slavném plátně, jež od roku 1924 visí v Art Institute of Chicago. Seurat proslul svou pointilistickou metodou nanášení barev, čemuž se věnuje i vtipný a barvitý scénář Jamese Lapina. Podle mého názoru je však Seurat fascinující spíše tím, jak navazuje na ctihodné tradice francouzského malířství, zejména pokud jde o postavy a vyprávění.

Podobně jako kdysi Antoine Watteau, zakladatel francouzského rokokového pastorále, i Seurat nekonečně skicoval jednotlivce a poté si pečlivě vybíral, které z nich a do jaké sestavy na plátno umístí. Na rozdíl od disciplinovaných impresionistů, kteří trvali na tom, že malují pouze to, co vidí před sebou, Seurat věci pozoroval a následně si představoval, co vytvoří z mnoha různých, často protichůdných vjemů. V tomto smyslu má svou úctou k formě a struktuře mnoho společného se svým dramatickým pamětníkem Sondheimem, který v něm a v jeho přístupu k životu nachází metaforu pro vlastní lásku a tvůrčí osud. Nejde tedy jen o muzikál, ale o součást velkého dialogu napříč staletími a kontinenty: v podstatě je to hra o lidství samotném.

Tento hluboký filozofický přesah je obtížné uchopit i pro dospělé, natož jej tlumočit dál. O to pozoruhodněji pak působí tato úchvatná inscenace, uvážíme-li dokonalost provedení, které soubor dosáhl. V hlavních rolích dominují Laura Barnard (21), která hned od začátku ztělesňuje autoritu a zralost jako umělcova múza Dot. Jde o nejrozmanitější roli – ve druhém dějství se musí převtělit do své zestárlé dcery a nakonec se vrátit jako svůj vlastní duch – a je to také zdaleka nejnáročnější úkol celého představení. Barnard díky svým pěveckým a dramatickým schopnostem nejvyššího kalibru dokazuje, že patří k nejlepším interpretkám této role, jaké jsme u nás kdy viděli. Thomas Josling (19) v méně vděčné roli Georgese předvádí neuvěřitelně uvěřitelný výkon. Postava je plná nástrah, které však pro tohoto zkušeného herce s plným, dokonale ovládaným hlasem a inteligencí neznamenaly sebemenší překážku. Podařilo se mu vystihnout umělcův bouřlivý vnitřní svět, mladistvou energii i nezdolné odhodlání. Tahle dvojice vás přiměje bezvýhradně věřit každému jejich slovu.

Svým způsobem právě o tom tato hra je. Ačkoliv začíná konvenčně a zdánlivě kráčí v zajetých kolejích muzikálového divadla, postupně nás odvádí dál od toho, co známe, až nás nakonec zavede do zcela neprobádaných vod. A co je na tom nejúžasnější – my jako diváci jsme připraveni ho následovat kamkoliv.

Úspěch této inscenace tkví v tom, že naprosto rozumí záměru díla a nedovolí žádnému detailu, aby narušil celek bez řádného opodstatnění. I letmý závan divadelního kouře je zde vyvolán konkrétní zmínkou ve scénáři. Stejně je tomu u každé vizuální složky mise-en-scène, od elegantně se pohybujících malířských stojanů až po plátna, která tvoří celý vesmír těchto postav. Na jevišti není jediný pohyb, který by nepodtrhoval výmluvnost této nesmírně sebevědomé a sugestivní realizace. Zkrátka a dobře, není to jen o „umění“, je to diskuse o samotné podstatě divadla.

Sekundují jim konvenčnější Jules (Adam Johnson, 20) a Yvonne (Florence Russell, 19) – tvoří zde samozřejmě protiváhu ústřední dvojici a jsou součástí Sondheimova diskurzu o povaze muzikálu a jeho vlastním vztahu k němu. Různé dvojice postav, které se kolem nich točí, působí jako návštěvníci z děl, která napsal předtím nebo potom: Stará dáma (Eloise Kenny-Ryder, 19) a její Sestra (Lucy Carter, 18) jako by vypadly z „Malé noční hudby“ (A Little Night Music), zatímco Vojáci (Marcus Harman, 18 a Scott Folan, 17) mají blízko k princům z „Čarovného lesa“ (Into the Woods). A tak to jde dál: všude kolem slyšíme a vidíme ozvěny Sondheimova tvůrčího myšlení. Možná je to však právě to, co zažíváme všichni, když hledíme na umění? Čím jiným nás má oslovit, ne-li podnětem pro naši mysl.

Na výsledku se podílí celý soubor. Louise (Kiera Milward, 13); dvě Celeste (Ellie Green, 17 a Aliza Vakil, 19); Louis (Thomas Mullan, 17); komicky pojatí Američané, pan (Alfie Richards, 17) a paní (Lucy Coyle, 19); jejich personál Franz (Michael McGeough, 21) a Frieda (Lydia Crosher, 20); Převozník (Matt Pettifor, 20); Sedící chlapec (Paul French, 16); Stojící žena (Lydia Clay-White, 17); Žena v nachových šatech (Heather Conder, 20); Klečící žena (Kitty Watson, 19) a Hráč na roh (Alex Stephenson, 21) – ti všichni tvoří brilantně sehraný a harmonický ansámbl, který vypráví příběh s mistrovským přesvědčením.

Když se děj ve druhém dějství přesune o století později do Chicaga a všichni si zahrají jiné role, Kinleyho scéna drží celé představení pohromadě. Šetrné využití barev v jinak monochromatickém světě vyvolává v divácích touhu nejen po barvách, ale po jejich pravdivém a smysluplném využití. Strašlivý výsměch moderní „instalaci“, kterou sestrojil malířův potomek (hraný Thomasem Joslingem, který je v této roli k nepoznání) a jeho techničtí pomocníci – s oním Chromolumem – působí spíše smutně než směšně. Melancholie pramení z frustrace tvůrce, který se cítí ztracen a neschopen vyjádřit cokoliv do hloubky. Kvůli tomu se musíme vrátit – stejně jako v závěru prvního dějství – k nejlepšímu momentu díla, transcendentálnímu chorálu „Sunday“. Skladba s tak přímočarým humanistickým nábojem boří vše, co jí předcházelo, a promlouvá přímo k srdci s obrovskou silou a vášní.

Ano, stále se najdou lidé, kteří tvrdí, že ve Stephenu Sondheimovi není žádný „cit“. Ti zřejmě toto představení nikdy neviděli. Měli by. A možná k tomu brzy budou mít další příležitost. Mezitím bude tato skvělá vzpomínka na inscenaci NYMT zářit v srdcích těch, kteří měli to štěstí ji spatřit. Pro ty ostatní mohu říci jen jedno: prosím, pokud můžete, najděte si čas na představení tohoto úžasného mladého souboru. Váš život už nebude jako dřív.

ZJISTĚTE VÍCE O NYMT