RECENZE: The Canary and the Crow, divadlo Arcola v Londýně ✭✭✭✭✭

Julian Eaves hodnotí hru The Canary and the Crow souboru Middle Child Theatre Company, která se právě uvádí v londýnském divadle Arcola Theatre.

Foto: the Other Richard The Canary and the Crow

Arcola Theatre, Londýn

20. ledna 2020

5 hvězdiček

Rezervovat vstupenky Po úspěchu muzikálu „SIX“ je tu další nová divadelní senzace, která bere zemi útokem! Strhující debut autora a herce Daniela Warda doprovázený hudebními beaty a sound-trackem jeho kolegy DJ Preze 96 (herce Nigela Taylora) a skladatele Jamese Frewera. Jde o tak intenzivní zážitek, jaký jen může hudebně-divadelní projekt nabídnout. Inscenace vznikla na objednávku hullského souboru Middle Child Theatre Company a poté, co loni v létě vyprodala Paines Plough na festivalu Edinburgh Fringe, se nyní vrací ve větším formátu a v divadle Arcola Theatre mizí lístky závratnou rychlostí. Je to naprostá pecka.

Foto: The Other Richard

Do sálu vstoupíte ve chvíli, kdy je večírek v plném proudu: Ward a Taylor to rozjíždějí, burcují dav, mávají rukama, tleskají a křičí z plných plic, čímž si publikum okamžitě získají. Jakmile se všichni usadí, Ward začne vyprávět příběh: vychází z jeho vlastních zkušeností černošského herce na bělošské dramatické škole. Impulsem k napsání hry byla přednáška jednoho z předních britských herců černé pleti, která v něm nastartovala myšlenkový proces, jehož výsledkem je toto dílo. Ward kombinuje přímé oslovování diváků, rýmovaný rap, ztvárnění scén z dětství i spontánní interakci s lidmi, aby prozkoumal důležitá a palčivá témata dnešního multikulturního, leč rozděleného světa. Se šarmem mu sekunduje Prez 96, zatímco Rachel Barnes a Laurie Jamieson v mnoha různých rolích předvádějí naprosto vynikající výkony.

Foto: The Other Richard

To, že se tomuto kouzelnému kvartetu daří vykouzlit takový kaleidoskop událostí a nálad, je z velké části zásluhou precizní produkce: Ryan Harston udržuje tempo v dokonalém souladu s úspornou, ale břitkou režií, zatímco Jessica Addinall osvětluje každý moment tak, aby zdůraznila „pravdu“ každého slova (což je pro autora klíčové). Ed Clarke dovedl k dokonalosti zvukovou složku, kdy nás v mžiku přenese od drásavého tremola violoncella k dunivému grunge a následně k neuvěřitelným duetům protichůdných uměleckých forem. Je to jízda!

Foto: The Other Richard

Samotný příběh je plný překvapení, mimo jiné i díky chytrému využití Ezopovy bajky o dvou ptácích soutěžících o to, kdo má nejkrásnější zpěv. Genialita tohoto mytologického přístupu spočívá v povýšení všedního školního vyprávění do univerzální roviny. Ward se vrací v čase a líčí, jak byl v deseti letech vybrán na prestižní gymnázium, což byl první krok společenského úsilí udělat z něj „přijatelného černocha“. Společnost však v tomto případě narazila. Ward se v žádném případě nehodlal podřídit cizím plánům (ponaučení pro ostatní, ne?). My jako diváci se s tímto dramatem můžeme – a měli bychom – ztotožnit: Shakespeare sice nabádal herce, aby „nastavovali zrcadlo přírodě“, ale také radil, aby člověk „byl věrný sám sobě“. Je skvělé vidět, že v zemi, kde se tolik lidí zdá být ochotno prodat svou integritu, existuje hlas, který tak urputně hájí tyto tradiční hodnoty.

Foto: The Other Richard

Uvádění v Arcole je krátké, ale tuším, že o této show – a o všem dalším, co má Ward v rukávu – ještě hodně uslyšíme. Zrodila se hvězda.

Do 8. února 2020