RECENZE: The Croft, Derby Theatre (britské turné) ✭✭✭

Gary Stringer hodnotí inscenaci hry Aliho Millese The Croft v produkci Original Theatre Company, kterou v rámci britského turné uvedlo Derby Theatre.

Lucy Doyle a Gwen Taylor. Foto: Charlotte Graham The Croft

Derby Theatre a na turné

Tři hvězdy

Harmonogram britského turné hry The Croft

Tento ambiciózní debut dramatika Aliho Millese v režii Philipa Frankse pro Original Theatre Company se zabývá poměrně zásadními tématy: smrtelností, sexualitou, náboženstvím, zármutkem i naším místem v přírodním světě. Příběh se odehrává ve třech různých časových rovinách, které propojuje nádherně zpracovaná scéna titulního stavení od výtvarníka Adriana Linforda. Jde o podmanivý duchařský příběh maskovaný jako rodinné drama. Nebo je to snad naopak?

Inscenace si není zcela jistá, zda má přidat na gotických hrůzách, nebo vsadit spíše na tajemství a lži provázející rodinnou tragédii, což z ní činí odvážný, leč poněkud nevyrovnaný thriller. Dílo zkoumá dualitu – přírodu versus výchovu, tradici versus modernitu i svobodnou vůli versus očekávání, která jsou na nás kladena. Samotný Croft, zasazený do izolované Skotské vysočiny, je místem téměř mimo čas – je útočištěm i vězením zároveň.

Díky působivým výkonům Lucy Doyle, Caroline Harker a rodáčky z Derbyshire Gwen Taylor je text skvělou příležitostí pro výrazné ženské postavy. Enid v podání Taylorové je osou, kolem níž se točí tři samostatná časová pásma sahající od roku 1870 až do současnosti. Postava Enid podtrhuje téma duality – je léčitelkou i kacířkou, čarodějnicí i moudrou ženou. Caroline Harker pak excelentně ztvárňuje dvě velmi odlišné ženy čelící následkům svých rozhodnutí opustit rodinu, k nimž je vedly zcela odlišné motivy.

Lucy Doyle a Caroline Harker. Foto: Charlotte Graham

Lucy Doyle v rolích Laury i Eilene působivě demonstruje hněv a zmatek pramenící z opuštění a zrady. Tyto emoce se ozývají napříč staletími oddělujícími oba příběhy a vnášejí do nadpřirozených prvků hry nádech reinkarnace. Činy všech ženských postav jsou reakcí na role milenek, manželek a dcer, které jim vnutila patriarchální společnost, a jejich odmítnutím. Croft jako místo i jako divadelní hra je vyzývá k tomu, aby se odvážily hledat alternativy.

Patriarchát zde zdatně zastupují Drew Cain a Simon Roberts v rolích postav, které jsou možná ještě více svázány rigidními společenskými normami. Zastrašeni ženskou sexualitou odmítají intimitu a snaží se nastolit řád v přírodním světě, o němž si jen namlouvají, že ho zkrotili. Jak trefně poznamenává Cainův loajální správce David: „tohle místo si neoblíbí každého“. Dodávat, že pokud se tak stane, není z něj možná úniku, už ani nemusel.

Drew Cain a Lucy Doyle. Foto: Charlotte Graham Klasické prvky strašidelného domu – blikající světla, práskající dveře a tváře mihotající se v oknech – jsou využity efektivně, ale soupeří s tématy typickými pro 21. století, jako jsou izolace, odmítnutí a hledání vlastní role v rychle se měnícím světě. Postavy stojí před nelehkou volbou, zda se vzbouřit a čelit zdrcující váze historie a očekávání.

Pozvání Aliho Millese k výpravě do divočiny Skotské vysočiny v rámci probíhajícího britského turné je zajímavým, i když občas náročným zážitkem. Přestože je inscenace místy až příliš rozmáchlá a dezorientující, publikum v Derby Theatre bylo odměněno sugestivními hereckými výkony, které mu daly mnoho podnětů k přemýšlení.

V Derby Theatre se hraje do 1. února 2020 jako součást britského turné.