RECENZE: The End Of History, Royal Court Theatre Londýn ✭✭✭

Recenzent Paul T Davies hodnotí hru Jacka Thorna The End Of History v režii Johna Tiffanyho, kterou právě uvádí londýnské divadlo Royal Court Theatre.

David Morrissey a Lesley Sharp. Foto: Johan Persson The End of History Royal Court

4. července 2019

3 hvězdičky

Rezervovat vstupenky

V rámci své nejnovější spolupráce vytvořili dramatik Jack Thorne a režisér John Tiffany komornější inscenaci, než byl jejich Harry Potter a prokleté dítě. V průběhu dvaceti let, od éry Tonyho Blaira až po brexit, se rodičům Sal a Davidovi daří svolávat své děti k důležitým rodinným událostem. Hra o třech dějstvích, uváděná bez přestávky, mapuje dvě dekády v desetiletých skocích. Thorne vycházel z vlastních rodinných zkušeností a v duchu hesla, že soukromé je politické, sledujeme, jak Sal a David vštěpují svým dětem levicovou ideologii.

Laurie Davidson a Kate O’Flynn. Foto: Johan Persson

Hlavním magnetem Tiffanyho inscenace jsou brilantní herecké výkony. Lesley Sharp je jako Sal uzlíček nervů; v první scéně trne z návštěvy synovy „noblesní“ přítelkyně, ale její oddanost ideologii ji okamžitě strhne k hádce: „Pokud jde o vaření, nemám žádný talent... ale pokud jde o vytáčení mých dětí, jsem naprostý přeborník.“ David Morrissey je v roli Davida vynikající – stojí nohama na zemi, je zásadový, své děti neustále provokuje a stejně jako Sal zdánlivě skrývá city. Oběma hercům se však daří přesvědčivě zprostředkovat hlubokou lásku, kterou ke svým potomkům chovají. Jak napsal básník Philip Larkin: „Naši nás vždycky poznamenaj. I když to tak nemyslej, stejně to udělaj.“ Kate O’Flynn je mimořádně přesvědčivá v roli Polly, absolventky Cambridge, Sam Swainsbury vnáší do postavy Carla svůj typický výraz „zbitého psa“, který známe ze seriálu Mum, zde však v doprovodu mnohem učenější argumentace, a Laurie Davidson dodává Tomovi křehkost a neklid.

Obsazení inscenace The End Of History. Foto: Johan Persson

Často jsem však měl pocit, že herci – zejména ti mladší – dělají, co mohou, se hrou, která se jen stěží dostává k jádru věci, a postavy nepůsobily zcela celistvým dojmem. Zarazilo mě, že Tom, který je gay, je tím, kdo se pokusí o sebevraždu a prochází neúspěšnými vztahy, přičemž jeho sexualita působila poněkud nahodile – proč musela být postava zrovna gay? Ne že by jeho sourozenci byli o něco šťastnější, ale u něj se zdálo, že orientace je jedinou příčinou jeho trápení. Hra však najde svůj jasný směr ve třetím dějství, kdy David předčítá svůj projev pro Sal, kterou předčasně vzala rakovina. Snaží se přitom dodržet kvakerskou tradici věcného konstatování faktů namísto oslavné řeči. V tuto chvíli vám Morrissey láme srdce a my se spolu s jeho dětmi o Sal dozvídáme mnohem víc než v předchozích dvou scénách. Znám takové ženy, jako byla ona, a díky této krásné pasáži se obávám, že jsou ohroženým druhem.

Podle mého názoru potřebovala hra více času na nadechnutí a rozvoj; možná by dvě plnohodnotná dějství s další scénou umožnila hlouběji nahlédnout do rodinné dynamiky. Ale Thornův text jako vždy na mnoha místech jiskří humorem i lidskostí a ty prvotřídní výkony rozhodně stojí za vidění.

Uvádíme do 10. srpna 2019

REZERVUJTE SI VSTUPENKY NA THE END OF HISTORY