RECENZE: The Goat, Or Who Is Sylvia?, Theatre Royal Haymarket ✭✭✭

Damian Lewis (Martin) a Sophie Okonedo (Stevie) ve hře Koza aneb Kdo je Sylvie? (Foto: Johan Persson) Koza aneb Kdo je Sylvie?

Theatre Royal Haymarket

5. dubna 2017

3 hvězdičky

Rezervujte zde

V roce po smrti Edwarda Albeeho máme nesmírné štěstí, že se na West Endu současně uvádějí dvě z jeho her. Koza aneb Kdo je Sylvie? byla napsána v roce 2000, celých 38 let po dramatu Kdo se bojí Virginie Woolfové?, s nímž byl Albee tak neodmyslitelně spjat, že ho popsal jako „zářivý řád, který nosím na krku“. Zatímco k druhé jmenované hře někteří diváci přistupují bez očekávání následného masakru, u Kozy předpokládám, že většina z nich bude znát alespoň základní fakta. Jde o velmi slušnou a často dojemnou inscenaci fascinující hry, jejímž problémem není nepříjemné téma, ale spíše neúplné postavy a občasný nedostatek jemnosti.

Martin Gray (Damian Lewis) je uznávaný architekt, který vede zdánlivě bezstarostný život s milující manželkou Stevie (Sophie Okonedo) a synem Billym (Archie Madekwe). Vše ale není v pořádku a Martinovou myslí neustále bloudí něco jiného. Svěří se nejlepšímu příteli Rossovi (Jason Hughes), že se zamiloval do „Sylvie“. Toto odhalení je zpočátku přijato s pobavením a bez odsudku. To se však změní v děs, když Martin upřesní, že Sylvie je koza – v doslovném, mečivém smyslu. Ross zhnuseně odchází a napíše Stevie, co ví. Stačí říct, že ta z toho není zrovna nadšená.

Sophie Okonedo (Stevie) a Damian Lewis (Martin) ve hře Koza (Foto: Johan Persson)

Koza není alegorickou tragédií. Srovnání mezi Martinovým pokleskem a synovou homosexualitou je výslovně odmítnuto, a stejně tak se s ním nezachází jako s běžnou nevěrou, jejíž znaky jsou zde podrobně zkoumány. Albee nás nenutí ani k prostému závěru, že je Martin zvrhlý nebo se nervově zhroutil. Spíše prezentuje zoofilii nezúčastněným a neochvějně detailním způsobem, s pronikavou kritikou představy, že láska je ze své podstaty vždy dobrá. Hra zároveň ukazuje Albeeho dar vnášet absurditu do těch nejzoufalejších situací, často s mimořádně komickým účinkem. Martinův popis podpůrné skupiny pro zoofily je hluboce nepříjemný, a přesto jeho věcné vysvětlování choutek ostatních účastníků, spolu s postupně gradujícím vtipem o tajemné vizitce, tvoří mrazivě zábavnou podívanou.

I přes vše, co je na Koze působivé – upřímnost, černočerný humor a dechberoucí intenzita ústředního konfliktu – věřím, že hra má základní chybu. To se projevuje v úvodních scénách, kde se Martin neustále opakuje a je vyváděn z míry i těmi nejjednoduššími otázkami. Nejenže to naznačuje rozsah jeho posedlosti, ale slouží to i cennému dramatickému účelu. Jak hra postupuje, náš pohled na Martinovy obdivuhodné vlastnosti je filtrován především skrze vzpomínky ostatních, což zdůrazňuje nezvratné škody, které jeho prohřešek napáchal na jeho identitě.

Bohužel to charakterizuje hru, která je častěji definována slovy než činy. Nikdy neuvidíme ono manželské štěstí, které Martin zničil a na které Stevie s bolestí i vztekem vzpomíná. Skutečnost, že Martin propadl něčemu, co vnímal jako ztělesnění „čisté, důvěřivé a nevinné“ přírody, vypovídá o hluboce zakořeněné touze, která by mohla zpochybnit její vzpomínky, ale nedostáváme nástroje, jak to dešifrovat. V tomto ohledu nepomáhá ani Ross. Přestože je Martinův nejstarší přítel, víceméně nestranný pozorovatel a člověk, v něhož má Martin absolutní důvěru, omezuje se jen na zhnusené výkřiky. To je sice pochopitelné, ale nakonec neobohacující chování, které navzdory veškeré snaze Jasona Hughese působí frustrujícím způsobem.

Jason Hughes (Ross) ve hře Koza (Foto: Johan Persson)

Oba hlavní herecké výkony jsou celkově velmi silné – mírně vlažný rozjezd bohatě vynahrazuje kinetická energie konfrontace mezi Martinem a Stevie. Uvažuji, zda Damian Lewis příliš nezdůraznil Martinovo sebeuvědomění na úkor sobectví – jsou chvíle, kdy lze pochybovat o jeho údivu nad hrůzností vlastních činů a o motivech k takovému odklonu, když máme málo důvodů pochybovat o jeho milujícím a sexuálně naplňujícím svazku. Přesto je v několika scénách naprosto velkolepý, především po Billyho srdceryvném a neuváženém pokusu o projev lásky. Za pomoci Archieho Madekweho – v rámci velmi jistého westendského debutu – Lewis podává dojemnou zprávu o složitosti otcovské lásky a dodává řadě pochybných konceptů potřebnou dávku empatie.

Archie Madekwe (Billy) ve hře Koza (Foto: Johan Persson)

Sophie Okonedo je v roli Stevie působivá, brilantně vykresluje nekonečné a nevyzpytatelné vlny žalu, které následují po takovém šoku. Je to pozoruhodná studie Kübler-Rossové modelu v praxi, a Okonedo silně zachycuje celé spektrum emocí doprovázejících její hněv, vyjednávání i nepředstavitelný strach. Její vztah s Billym mohl být o něco propracovanější, ačkoliv Albee mu příliš pozornosti nevěnuje, a rozbíjení nádobí (kterého je hodně) působilo místy až zvláštně rutinně. Nicméně to jsou drobné výtky k výkonu, který si budu pamatovat pro jeho velkou upřímnost, skvělý komiční timing a neuvěřitelnou míru bolesti, kterou dokázala předat pouhým pohledem či slovem.

Koza je fascinující hra jednoho z nejvýznamnějších amerických dramatiků; obraz života zcela zničeného neodpustitelným prohřeškem. Damian Lewis a Sophie Okonedo jsou v rolích rozpadajícího se páru Martina a Stevie vynikající a zdatně jim sekunduje Archie Madekwe jako jejich syn Billy. Hra sice trpí tím, že o věcech spíše vypráví, než aby je ukazovala, a Ross v podání Jasona Hughese je spíše jen hybatelem děje, ale přesto jde o obdivuhodnou inscenaci, kterou by si fanoušci Albeeho neměli nechat ujít.

RE rezervujte SI VSTUPENKY NA HRU KOZA ANEB KDO JE SYLVIE?