RECENZE: Dům Bernardy Alby, National Theatre ✭✭✭✭

Paul T Davies recenzuje Lorcovu hru Dům Bernardy Alby v Národním divadle.

Harriet Walter. Foto: Marc Brenner Dům Bernardy Alby. Národní divadlo.

28. listopadu 2023

4 hvězdičky

Příběh začíná v den pohřbu jejího manžela, kdy Bernarda Alba vyhlásí osmiletý smutek a uzavře sebe i svých pět dcer v jejich dusném domě. Lorcovo poslední mistrovské dílo, uvedené jen několik týdnů před autorovou popravou zastřelením, je vnímáno jako metafora španělského fašismu a občanské války v roce 1936. Scénografie Merle Henselové doslova vytváří vězení rozložené do tří pater, kde je každý pokoj fakticky celou a málo zůstává skryto – působí to jako kříženec Lorcy a seriálu Prisoner Cell Block H. Pro mě je to největší slabina této inscenace. Režisérka momentu Rebecca Frecknall (Kabaret, Tramvaj do stanice Touha) doslova vrhá zářivkové světlo na věci a emoce, které jsou obvykle skryté, naznačené a jemné. Většinou nejsou vidět žádní muži a vesničané zůstávají v zákulisí. Frecknall však přivádí místního hřebce Pepeho El Romana (zasnoubeného s nejstarší dcerou Angustias – což je finanční dohoda, neboť zdědila otcovy peníze, ačkoliv on se každou noc miluje s nejmladší Adélou) přímo na scénu hned od začátku, kde tančí jako nadržený hřebec z třetího dějství. On i vesničané prahnoucí po pomstě na chudé dívce, která zabila své nemanželské dítě, se prolínají celou inscenací, což mi připadá zbytečné. Hra nám začíná diktovat, jak se máme cítit, místo aby nám ukázala, co prožívají postavy.

Dům Bernardy Alby. Foto: Marc Brenner

Z mého pohledu to v inscenaci vytváří rozpor, protože zatímco režisérčiny koncepce odvádějí pozornost, herecké obsazení je vynikající. Téma útlaku je mrazivě aktuální a v čele souboru stojí Harriet Walter s úchvatným výkonem v roli Bernardy. Příliš často hrozí, že Bernarda bude vykreslena jako pouhá tyranka, jednorozměrná ve své krutosti. Tady ne. Výhodou otevřené scény domu je, že vidíme její soukromou úzkost, když není před svými dcerami a služebnictvem, a vnímáme tlak společenský i ten, který na sebe uvalila sama. Její první i poslední slovo ve hře je „Ticho“ – a s tím závěrečným tichem udělá něco, co jsem u žádného herce dříve neviděl. Je to srdcervoucí moment, jeden z divadelních vrcholů roku. Skvěle jí sekunduje Thusitha Jayasundero v roli Poncie, trpělivé a dlouholeté služebné a náhradní matky dívek, která je baví svými pikantními historkami o manželovi a vidí tragédii, která se blíží, i když je k ní Bernarda slepá. Eileen Nicholson si pro sebe téměř krade scénu jako Bernardina matka Maria Josefa trpící demencí – nejsvobodnější členka domácnosti, která říká dcerám pravdu do očí, zatímco oplakává ztrátu syna a nedostatek mužů v domě. Dcery jsou bez výjimky skvělé; situace připomínající tlakový hrnec z nich udělala věznitelky sebe navzájem a věřil bych jim to úplně stejně i na prázdném jevišti.

Foto: Marc Brenner

Verze Alice Birchové, možná ovlivněná její prací se souborem Clean Break, koření scénář vulgarismy, což v ústech těchto potlačovaných žen ze 30. let působí velmi nepatřičně, i když to podtrhuje uniformitu jejich situace. Pro mě to jen umocňuje vnitřní rozpor celého představení. Přestože je inscenace nepopiratelně invenční, herecké výkony jsou natolik silné, že často přebíjejí režijní záměry.