RECENZE: The Last Five Years, Southwark Playhouse Londýn ✭✭✭✭✭

Ray Rackham recenzuje muzikál Posledních pět let (The Last Five Years) od Jasona Roberta Browna, který se právě uvádí v Southwark Playhouse.

The Last Five Years Southwark Playhouse

4. března 2020

5 hvězdiček

REZERVUJTE SI VSTUPENKY

Herec Tom Bosley kdysi řekl, že na muzikálových obnovených premiérách miluje nejvíce to, že si diváci při odchodu z divadla prozpěvují známé melodie. Když Molly Lynch v roli Cathy zpívá „Opravdu si myslím, že se vám tahle show bude líbit, jsem si celkem jistá, že není k zahození“ (zhruba v polovině písně „See I’m Smiling“, třetí skladby tohoto prověřeného narativního písňového cyklu), je těžké tuto produkci vůbec klasifikovat jako pouhou „revival“ verzi. Sedí na křídle v minimalistické, ale intuitivní scéně Leea Newbyho (která v úvodu působí jako ordinace psychoanalytika), obklopena Rachel Shakespeare na violoncello a Elaine Ambridge na housle, a (co je nejdůležitější) doprovázena Olim Higginsonem v roli jejího nestálého manžela Jamieho. Divák by jí snadno uvěřil, že sleduje dílo, které nebylo napsáno před lety, ale snad před pěti minutami. Inscenace quasi-autobiografického muzikálu Jasona Roberta Browna o současném rozkvětu i rozpadu jednoho vztahu v režii Jonathana O’Boylea překypuje nádhernou aktuálností. To nejenže dává show nový hudební náboj, ale křísí její srdce i duši a napravuje mnohé nedostatky, které toto dílo provázely od jeho premiéry před dvaceti lety.

Jamie potkal Cathy a my jsme svědky jeho zamilování, svatby a nakonec odchodu. Cathy zjistí, že ji Jamie opustil (nádherně dojemná „Still Hurting“) a v retrospektivní hudební analýze zkoumáme jak a proč, až se nakonec dostaneme k onomu dokonalému momentu na konci prvního rande a na začátku všeho. Posledních pět let si pohrává s časem a prostorem tak, že vidíme obě strany rozchodu; jednu vyprávěnou od konce k začátku a druhou od začátku do konce. Snad nejvíce zničující píseň celého kusu, finále „Goodbye Until Tomorrow/I Could Never Rescue You“, je vyvrcholením společné cesty, na kterou se diváci s tímto párem vydávají. Newbyho scéna je nyní poseta pozůstatky této ztroskotané romance, zatímco poslední tón vyprovází po devadesáti minutách písní dojaté publikum k východu.

Zní to mnohem složitěji, než jaké to ve skutečnosti je, protože tato triumfální produkce činí poněkud ošemetnou dramaturgickou chronologii naprosto srozumitelnou a přehlednou. Představení je stručné, úderné a koherentní; což sice není citát, který by producenti hned lepili na vývěsky, ale v kontextu tohoto muzikálu je to zásadní. Působí to, jako by si O'Boyle, Lynch a Higginson sedli s hudebním nastudováním George Dyera a rozebrali muzikál slovo po slovu, frázi po frázi, a znovu jej složili s citem pro rok 2020. Skype, FaceTime i frapučíno jsou do děje zakomponovány přirozeně, a poprvé (alespoň za mých dvacet let zkušeností s tímto kusem) muzikál nepůsobí jako pokus Jasona Roberta Browna přitáhnout veškeré sympatie k energickému Jamiemu a vykreslit Cathy jako tu věčně nespokojenou, neúspěšnou přítěž. Je to důkazem špičkového divadelního řemesla. Rekonstrukce díla je natolik úspěšná, že je téměř nemožné najít švy mezi režií, hudbou a herectvím; výsledkem je bohatá mozaika herecko-muzikantského umění, která posouvá hranice už tak specifického způsobu vyprávění příběhu písní. Nádherná partitura Jasona Roberta Browna nikdy nezněla s takovou čistotou. Skutečně, brava!

Je důležité podotknout, že Lynch a Higginson coby herci-muzikanti nesou příběh a místy i melodii nad virtuózním klavírním doprovodem Dyera v orchestřišti. Oba vytvořili postavy plné chyb, upřímné a výjimečně lidské, přičemž s lehkostí a šarmem hrají tlukoucí srdce celého skóre. Souhra jejich výkonu v jediném skutečném momentu, kdy se Cathy a Jamie setkávají ve stejném čase a prostoru (krátká sekvence frází v písni „The Next Ten Minutes“), vyvolává skutečné mrazení. Zatímco Higginson těží z výborné choreografie Sama Spencera Lanea, Lynch si zaslouží pomyslnou cenu za komediální talent ve fenomenálním čísle „Summer in Ohio“.

I když je možná trochu brzy korunovat Posledních pět let za nejlepší revival muzikálu, nebo dokonce (v O’Boyleově precizně upřímném pojetí) za nejlepší „nový“ muzikál roku 2020, bude zapotřebí něčeho opravdu výjimečného, aby tuhle inscenaci někdo sesadil z jejího zaslouženého piedestalu. V reakci na slova postavy Cathy v písni „See I’m Smiling“ – recenzentovi se tato show nelíbila… on si ji zamiloval, a rozhodně nebyla k zahození!

Foto: Pamela Raith

Hraje se do 28. března 2020

RESERVUJTE SI VSTUPENKY NA THE LAST FIVE YEARS