RECENZE: Spolek mladých (The League of Youth), Theatre N16 ✭✭✭✭✭

Spolek mladých (The League Of Youth)

Theatre N16

17. srpna 2016

5 hvězdiček

Dnes poslední představení

Konečně! Konečně! Konečně! Neúnavně vynalézavý a brilantní soubor Riot Act pod vedením Whita Hertforda uvádí málo známou a ještě méně vídanou hru Henrika Ibsena (v Británii od roku 1877 pouze tři inscenace...) Spolek mladých. Představení se koná díky vstřícnosti stále významnější scény Theatre N16 Balham v prostoru The Bedford.

Pro ty z nás, kteří si – co paměť sahá – mysleli, že Ibsenova dramata musí vždy obsahovat dámy v šatech až na zem (nejlépe černých), s dlouhými rukávy a vysokými límci, které se procházejí v salonech, kde je vždy dostatek makronek a jejichž jemné chování doprovází neviditelný komorní ansámbl hrající cosi delikátně váhavého... pro nás, kteří jsme už zoufali, že v jeho hrách někdy uvidíme něco, s čím bychom se mohli ztotožnit, mám zprávu: tyto časy jsou minulostí.

Whit přizval ke spolupráci brilantní dramatičku Ashley Pearson, aby tento příběh o lokální politice přetvořila v moderní báji z éry korporátních kanceláří. Původních 15 postav bylo zhuštěno do jádra devíti aktérů, což přináší sevřenější a přehlednější zážitek. Pět dějství plyne bez přestávky jedno do druhého během 75 minut: každé je strukturováno jinak, od divokých večírků až po chladné a tvrdé pletichy v boji o moc v zasedací místnosti. Nechybí pití, zpěv, polonahota, machismus, násilí i rychlovka, která by se neztratila ani ve hře Enron. Především je ale dění na scéně tak nabité energií, že Ibsenovým myšlenkám dodává kinetickou sílu a vzrušení, jaké v upjatých měšťanských interiérech 19. století, kam bývá autor obvykle zasazován, zažijeme málokdy.

Aby tuto vizi oživil, Whit si pečlivě vybral soubor a dostal z něj to nejlepší. Martin South je generálním ředitelem firmy Norway, Inc. a ztělesňuje rozpadající se postavu patriarchálního vládce, kterému moc rve z rukou jeho dravá sestra Thora v podání Chesky Hill-Wood (ve skvělé formě!), členka představenstva Patricia (vždy dokonale elegantní Helen Bang) a predátorský zástupce zaměstnanců – a dokonalý korporátní svůdník – Stensgard v podání Nialla Bishopa. Kolem tohoto cyklonu sobectví a intrik se točí finanční ředitel Fieldbo (Sean Earl McPherson, který pronese závěrečná velkolepá slova, jež jako by k nám hovořil sám Ibsen a v původním scénáři rozhodně nejsou), vedoucí kanceláře Dana (Sukh Kaur Ojla), zpočátku slabý bývalý feťák Erik (Jak Ford-Lane), průbojný živel Monsen (Chris Spyrides), jehož osud změní nečekaná výhra v loterii, a vše pro budoucí komerční účely zaznamenává editor firemního věstníku Alex (Haeleigh Royall).

V pečlivě kontrolované a nesmírně elegantní paletě černé, bílé, šedé a oranžové, s občasným zábleskem zelené a modré, se tyto postavy zběsile potácejí od vánočního večírku přes silvestrovskou noc až do chladných kuloárů byznysu a zasedacích místností. Často přitom navštěvují pánské toalety, které jsou v moderním duchu symbolizovány duchampovským pisoárem na stěně v jedné části scény, přímo naproti portrétu stárnoucího patriarchy v životní velikosti. Ben Jacobs to vše nasvěcuje s citem a krásou. Zvukový design má na svědomí rovněž neuvěřitelně talentovaný pan Hertford a i ten vypráví příběh – od úvodní synthpopové mozaiky (pochopitelně v duchu New Order) až po vrnění velkoměsta vydělávajícího peníze za okny.

Geniálnost tohoto díla spočívá v tom, že nám odhaluje to, co je na autorovi skutečně velké: jeho vizi lidství a řemeslnou zručnost, s níž skládá lyrické eposy o lidském zápasu a hledání cesty ve světě plném nebezpečí, výzev, zrad, zmatků a slepých uliček. Po odchodu z divadla víte, že o tvůrci Peera Gynta nebo Paní Alvingové už nikdy nebudete moci přemýšlet stejně jako dřív. A cítíte za to obrovskou vděčnost. Konečně.