RECENZE: The Rage of Narcissus, divadlo Pleasance v Londýně ✭✭✭✭✭

Julian Eaves hodnotí hru Sergio Blanca Narcisův hněv, kterou uvádí divadlo Pleasance Theatre v Londýně.

Sam Crane (Sergio Blanco). Foto: Ali Wright Narcisův hněv (The Rage of Narcissus) Pleasance Theatre

21. února 2020

5 hvězdiček

KOUPIT VSTUPENKY

VAROVÁNÍ: OBSAHUJE SPOILERY....

Domnívám se, že se jedná o „post-strukturalistické“ drama: v britských divadlech rozhodně nejde o běžnou věc a je velmi neobvyklé vidět takový kus zpracovaný tak skvěle.  Francouzsko-uruguayský dramatik Sergio Blanco k divadlu přistupuje způsobem, který je pro většinu britských diváků naprosto neznámý; málokdy máme možnost vidět něco, co se tak důsledně odklání od naturalistických konvencí, které u nás dominují.  Autor se staví do centra příběhu, přičemž herec, který ho „ztvárňuje“, prochází dějem, o němž jsme vybízeni věřit, že je skutečný.  Vzhledem k tomu, že příběh zahrnuje definitivní smrt autora (další post-strukturalistický motiv), je naprostá pravdivost vyprávění, mírně řečeno, nepravděpodobná.  Účinnost hry však spočívá v míře uvěřitelnosti, kterou si buduje vyprávění o hostujícím univerzitním lektorovi, jenž ve svém hotelovém pokoji odhaluje zlověstné události, do nichž se následně sám zaplétá.  Během devadesáti minut má drama hodně co říct o povaze jáství, vztahu mezi mýtem a realitou, o sexuální touze i lidské destruktivitě.  Funguje také jako napínavý thriller, v němž se šrouby postupného odhalování a napětí utahují krok za krokem až k důmyslnému závěru.

Foto: Ali Wright

Blanco je pozoruhodný úkaz: v tomto „příběhu“ je všudypřítomný, a přesto naprosto nepolapitelný.  Sebeodhalení jeho duše v tomto díle je totální, a přesto působí jako akt prázdného zoufalství, který neodhaluje vůbec nic: autorovo rozčtvrcené a brzy vyvržené tělo v závěru kusu je chladnou, až děsivou metaforou pro mnohem horší věci, které jsou v díle neustále naznačovány, ale nikdy nejsou – zcela – pojmenovány.  Přetvářka akademického života; mělkost a povrchnost erotické touhy; selhání civilizovaných institucí nabízet jakékoli pochopení lidem, pro které byly vytvořeny, nebo ochranu zranitelným; a v konečném důsledku nepoznatelnost vlastního já a nepochopitelnost lidských emocí i pudů.  To nejsou témata, k nimž by většina autorů měla sklon nebo schopnosti je byť jen nakousnout, natož ovládnout.  Celkový dojem z díla je však ohromující: divadlo sedí jako u vytržení, zhypnotizované neúprosnou přímočarostí, prostou banálností obsahu i hrozivou všedností oněch strašných událostí.  Jak víme, pro diváky jsou morbidní detaily brutálních vražd denním chlebem v rámci televizní zábavy i bulvárního tisku.  Blanco stírá hranice mezi těmito hrůzami a lidmi, kteří se jimi „z bezpečné vzdálenosti“ baví, a naznačuje, že by stačilo jen velmi málo, aby se kdokoli z nás ocitl v kůži jeho herce....

Máme věřit tomu, že Sam Crane byl samotným autorem vyzván, aby se této role ujal.  Pokud lze věřit pravdivosti toho, co nám tato hra říká – a já si myslím, že k tomu pravděpodobně není velký důvod, ale pro účely představení to přijměme – pak se Crane skutečně jeví jako nejlepší volba.  Jeho ovládnutí nesmírně dlouhého textu (většinu musí odříkat sám) je úžasně vyvážené; zachovává si neustálý prvek překvapení a novosti ve svém obvykle tichém a zdrženlivém projevu.  Ve skutečnosti si dovolí použít plnou hlasovou oporu pouze v jediné větě: „Tento svět. Tento svět. Tento svět!“  A je to mistrovský tah, který zdůrazňuje metaforickou povahu celého výkonu a jeho záměr předložit širší komentář k našemu životu a době. Přesto, kromě tohoto okamžiku, naprosto nic jiného v jeho schválně ošuntělém vzezření a ledabylém vystupování nic podobného nenaznačuje: od chvíle, kdy se poprvé objeví, až do svého zmizení nepůsobí jako nic víc – ani nic míň – než jakýkoli jiný člen publika, mezi které se (jako by chtěl něco dokázat) v jednu chvíli i tiše vmísí.  Je to výkon nesmírně nenápadný a precizní, v němž s neuvěřitelným mistrovstvím a dovedností sonduje nejzazší hlubiny lidského zoufalství – zánik vlastního já.

Foto: Ali Wright

Role režiséra Daniela Goldmana v tomto procesu není na první pohled patrná, protože se (stejně jako autor) snaží po sobě vymazat veškeré stopy.  Umisťuje herce na prázdnou scénu typu „black box“, občas ho přesouvá v měnících se kuželech světla, ale ve skutečnosti dělá jen málo pro to, aby narušil pocit, že „performer“ je přítomen a „vypráví příběh“.  A přesto.  Mnohokrát bere herci scénář z úst a promítá jej na plátno nad jeho hlavou; děje se to často.  Dokonce „nahrává“ část hercových replik a předstírá (při jejich přehrávání), že pocházejí od neviditelného autora, kterého slyšíme žádat herce, aby přijal práci, kterou právě sledujeme; vtipně tak propojuje e-maily s hlasovými zprávami.  Podobným způsobem pracuje s umístěním a intenzitou zvuku.  Vlastně je tu tolik drobných prvků, které musí do sebe zapadnout, že by mohlo být lákavé připisovat zásluhy i dalším spolupracovníkům.  Ale vzhledem k mnoha rolím, které zde Goldman zastává – překlad, adaptace i režie (a text představení se v mnoha detailech liší od toho, který je vytištěn v programu) – mám podezření, že většina klíčových rozhodnutí pochází právě od něj.

Nicméně znepokojivě nejednoznačná scéna Natalie Johnson, děsivě decentní osvětlení a videoprojekce Richarda Williamsona a dokonale odměřený zvuk Kierana Lucase se spojují s Goldmanovou vizí, aby vytvořili tento mrazivě ponurý divadelní zážitek, který postupně poodhaluje intelektuální závoj lidské přirozenosti a odhaluje nihilistický chtíč číhající pod ním.  Pokud chcete Narcisův hněv vidět, neváhejte: uvádění končí 8. března.

KOUPIT VSTUPENKY NA NARCISŮV HNĚV