RECENZE: The Spitfire Grill, Union Theatre ✭✭✭✭✭

Foto: Darren Bell The Spitfire Grill

Union Theatre

24. července 2015

5 hvězdiček

Vezměte prázdný prostor. Prosvětlete ho vhledem a dovedností. Přidejte kapelu, která se hodí k partituře i k sálu. Ujistěte se, že hudební těleso vede hudebník, který má stejný zájem o samotnou partituru i doprovod. Role obsazujte s péčí a pochopením potenciálu každého aktéra. Dohlédněte na to, aby byli všichni na jedné lodi a pádlovali proti proudu se stejnou vervou. Podstupujte uvážená rizika. Otevřete. Držte palce, aby diváci viděli a slyšeli to, co vy.

Kdyby někdo vydal sbírku „receptů na dobrou produkci neznámých či nových muzikálů“, pak by příspěvek Alastaira Knightse – soudě dle jeho inscenace The Spitfire Grill, která se právě hraje v Union Theatre – vypadal přesně takto. Přesně takový pocit totiž jeho chytré, energické a naprosto podmanivé nastudování vyvolává.

Tato muzikálová verze The Spitfire Grill, založená na stejnojmenném filmu Lee Davida Zlotoffa z roku 1986, se pyšní neobvyklou spoluprací v samotném jádru tvůrčího procesu. Skladatel James Valcq a textař Fred Alley společně vytvořili libreto. Muzikál debutoval na Off-Broadwayi v roce 2001 poté, co získal cenu Richarda Rodgerse; tuto poctu mu udělila komise, v níž zasedli Lynn Ahrens, Sheldon Harnick či Richard Maltby mladší a které předsedal Stephen Sondheim.

Sondheim měl jako obvykle pravdu.

The Spitfire Grill je muzikálová lahůdka. Partitura Jamese Valcqa je nesmírně vděčná a vytváří skutečně podmanivou hudební atmosféru, která pomáhá formovat a pohánět vyprávění. Vytváří pro postavy autentický hudební svět, v němž má každá své motivy a fráze, které pomáhají vykreslit je i jejich roli v příběhu. Nepůsobí to jako „sondheimovská“ hudba, ale má to podobný účinek. Písně vycházejí ze situace, z místa a z tepu děje; nejsou to jen dodatečně naroubované nápady nebo ozdobné kudrlinky.

Nalezneme zde spoustu strhujících hudebních pasáží, jemné a srdceryvné chvíle, stejně jako radostná a barvitá (a velmi zpěvná) čísla. Je to ten typ hudby, který vás pohltí svým kouzlem a duchem, a na konci si ji prostě chcete poslechnout znovu.

Nemalou zásluhu na tom má precizní hudební nastudování Simona Holta. V produkcích v Union Theatre bývá často problém s vyvážením zvuku, ale zde nikoliv. Kapela zpěváky skutečně doprovází a nechává se jimi vést. Důraz je kladen na dikci, a to je jen dobře. Nejpůsobivější je, že Holt dovoluje a podporuje zpěváky v občasném velmi tichém zpěvu. Takovéto využití akustického zvuku je v dnešní době přehnaného zesilování tak neobvyklé, že výsledek je doslova uhrančivý. Upřímné, hluboké výkony prostoupené brilantním muzikantstvím: vzácné a obohacující.

Také režisér Knights exceluje. Je snad ještě vzácnější než akustický zpěv natrefit v muzikálovém světě na režiséra, který nechce dílu „vtisknout svůj rukopis“. Knights je přesně takový: divadelní unikát. Vše, co s kusem dělá, má za cíl osvětlit text a postavy, nastolit náladu, pravdivost a inspiraci. Drží tempo, citlivě nechává postavy a situace odhalovat jejich složitost a zdaleka se vyhýbá uplakanému sentimentu. Vše je posouzeno s neobyčejně čistým úsudkem a, co je nejdůležitější, každý kout inscenace přetéká citem.

Jeho rozhodnutí zahájit představení na prázdné scéně je praktické i inspirativní zároveň. Na začátku příběhu je hlavní postava Perchance Talbot (Percy) sama a v podstatě bez ničeho, právě ji propustili z vězení. To, že se na scéně objeví sama v holém prostoru, přesně odpovídá okolnostem, které libreto a hudba v úvodu zkoumají.

Když Percy dorazí do Gileadu ve Wisconsinu, stále nic nemá a, jak zjišťuje, v Gileadu se toho moc neděje. Absence kulis tak podtrhuje vyprahlost městečka. Jakmile však Percy začne ovlivňovat obyvatele, s nimiž se setkává, Gilead se vrací k životu a skrze interakci místních s hlavní hrdinkou znovu nachází pocit vlastní hodnoty. Jako zrnko písku v mušli, i Percy vyvolává podráždění, které vede k transformaci. Tam, kde vládlo ticho, melancholie a porážka, přichází otevřené přijetí, důvěra a naděje. Ve chvíli, kdy Hannah, mrzutá majitelka titulního bistra, impulzivně prostře svěží ginghamový ubrus, víte, že perly se v tom světle mohou začít třpytit.

Zápletka je osvěžujícím způsobem nepředvídatelná, i když se to zpočátku nezdá. Knights s tím pracuje skvěle. Herecké výkony jsou temperamentní a jemně odstíněné, ale zároveň působí povědomě – je tu jakési gestalt vyvolávání dojmů a vlivů z nespočtu amerických her a filmů. Nic však není takové, jak se zdá, a Knights dbá na to, aby překvapení byla skutečně nepříjemná, konfrontační či ohromující. Jen to nejtvrdší srdce by v určitém okamžiku druhého dějství nesáhlo po kapesníku – taková je bolestná krása a zásadně životodárná povaha Knightsovy vize.

Dobrý casting je samozřejmě základem každého skvělého režiséra a Knights je zde v nejlepší formě.

V ústřední roli Percy, která mění Gilead i jeho lidi, je Belinda Wollaston úchvatná ve všech ohledech. Od prvních, krásných a strhujících a cappella tónů v „A Ring Around The Moon“, přes humornou „Out Of The Frying Pan“ a vzrušující „Shoot The Moon“ až po ohromující „Shine“, využívá Wollaston svůj nádherný hlas k tomu, aby Valcqově partituře dodala plnou sílu. Je čirou radostí poslouchat, jak Wollaston oživuje každou frázi a melodii. Její emocionální napojení na hudbu a text je naprosto dokonalé.

Stejně tak se Wollaston plně ponořila do psychiky Percy. Je naprosto přesvědčivá jako propuštěná vězeňkyně, která se bojí své minulosti i možné budoucnosti, zoufale se snaží nikoho neurazit, potlačuje slzy i strach a neohrabaně, nesměle a zcela nezkušeně si hledá cestu v Gileadu. Wollaston zvládla obtížný přízvuk, potlačila svou přirozenou krásu a její ubitá i drsná Percy je v každém ohledu vzorová.

Tři scény skutečně vyčnívají: její prudké, zdrcující odmítnutí nabídky k sňatku od šerifa Joea (ještě než ji stihne vyslovit); její přiznání Shelby, nové nejlepší kamarádce, o tragických okolnostech jejího trestu; a intenzivní scéna „matky s matkou“ s mrzutou Hannah, kde se vykládají karty na stůl. Wollaston pokrývá celé spektrum od uzavřeného, téměř prázdného sebeovládání až po syrové, obnažené a bijící srdce. Zajišťuje, že na Percy Talbott budete dlouho vzpomínat a vždy si ji zamilujete.

Ostatní herci jsou Wollastonové skvělou oporou. Chris Kiely dělá šerifa Joea naprosto uvěřitelným a jeho frustrace z Gileadu v době před Percy je hmatatelná. Má jemný hlas, a i když mu chybí temnější barytonová poloha, své písně si podmanil a fungují výborně. Andrew Borthwick je vynikající jako záhadný návštěvník; je naprosto přesvědčivý a dojemný, i když neřekne ani slovo a nezazpívá ani tón. Jeho oči a řeč těla byly pozoruhodně výstižné pro komunikaci emocí a záměrů.

Hans Rye je výborný jako Caleb, obyčejný člověk frustrovaný tím, jak se doba i Gilead posunuly, takže být poctivým dříčem už nestačí. Celý vibruje úzkostí a nejistotou, v neposlední řadě proto, že ženy ve městě ho mají prokouknutého. Jeho hlas je hřejivý a silný, přesně odpovídá postavě. Jako vesnická drbna a všetečka Effy je Katie Brennanová gejzírem intrik, hovornosti a šarmu. Brennanová ji hraje přesně na hraně; dlouho není jasné, zda je Effy zlá, nebo ne. Díky tomu je zajímavější a komplexnější postavou. Brennanová zpívá se stejným nasazením a elánem, s jakým se Effy věnuje drbům.

Natalie Law je jako Shelby, zachránkyně Percy v kuchyni bistra a její nejbližší důvěrnice, milá, srdečná a v každém ohledu slušná. Law velmi jasně a bez zášti ukazuje, jak se Shelby vymaňuje z Calebova područí. Rozkvět jejího přátelství s Percy je radost sledovat. Pěvecky si Law v prvním dějství nebyla zcela jistá, ale ve druhém se skutečně našla a její vášnivé podání „Wild Bird“ je skutečným vrcholem.

Hilary Harwood doplňuje obsazení jako brutálně upřímná a nekompromisní Hannah. Harwood sice začíná poněkud váhavě, ale brzy chytne dech a najde jasný způsob, jak oživit tuto strohou dámu z Gileadu. V jejím podání je něco z postavy „Granny Clampett“, co je velmi podmanivé. I ona se v prvním dějství občas zdá pěvecky nejistá, ale své písně ve druhém aktu zvládá bravurně, přičemž „Way Back Home“ je elektrizujícím vyvrcholením představení.

Lee Crowley vytvořil vynikající choreografii (spíše jemnou než stepařskou), která se k dění dokonale hodí, a osvětlení Jacka Weira je výjimečné a úsporné, efektivně využívající světla k podtržení a umocnění emocí i postav.

Jedná se o skutečně skvělou inscenaci vynikajícího, leč nepochopitelně neznámého muzikálu. Kdyby na světě existovala spravedlnost, nějaký producent by se této produkce chopil a uvedl ji ve West Endu. S pořádnou podporou a propagací by to mohl být fenomenální úspěch, dokonalý muzikálový lék na zoufalství a strohost moderního života.

Je to kvalitnější inscenace muzikálu než mnohé z těch, které se ve West Endu hrály v posledních letech. Je to mimořádný úspěch pro Knightse, Holta i Wollaston.

The Spitfire Grill se hraje v Union Theatre do 15. srpna 2015