RECENZE: The Wars Of The Roses: Richard III, Rose Theatre ✭✭✭

Laurence Spellman a Robert Sheehan v inscenaci Války růží. Foto: Mark Douet Války růží – Richard III.

03. 10. 2015

Rose Theatre, Kingston

3 hvězdičky

Rezervovat vstupenky „Tak kolo spravedlnosti dotočilo se / a tebe vydalo v plen času jen, / bys v trudných vzpomínkách na svoji zašlou slávu / tím víc se trápil pro to, co jsi dnes.“ Možná jsme byli po celém dni v divadle už unavení; možná, a to zcela oprávněně, docházely síly i souboru, který se musel převtělit do různých rolí v předchozích dvou částech trilogie, ale ať už je vysvětlení jakékoli, Richard III. působil spíše jako určité zklamání než jako přirozené vyvrcholení tohoto pozoruhodného oživení Bartonových a Hallových Válek růží.

Jsme zvyklí vídat tuto hru samostatně, nikoli jako závěr delšího příběhu, přičemž pozornost se soustředí především na charakter a osobnost krále a jeho cynický, leč odvážný odpor vůči všem. Pokud k němu a k jeho postavě přistupujeme touto nepřímou cestou, dojmy, které si odnášíme, jsou odlišné. Richardovy brilantní virtuózní monology nás méně překvapí, protože jsme je viděli již v předchozí hře. Byli jsme svědky toho, jak roste jeho sebevědomí i ďábelský šarm, a tak je pro nás spíše starým známým než šokem. Navíc jsme se už v krvi „prodili tak hluboko“, že události samotné hry mají poněkud menší dopad než obvykle, o to víc, když Barton vynechává popis vraždy princů v Toweru. Podle mého názoru je to chyba, protože právě u tohoto zločinu zachází Richard nejdále, dál než řada jiných padouchů v předchozích hrách. Tento fakt je třeba zdůraznit, nikoli potlačit.

Robert Sheehan v inscenaci Richard III. Foto: Mark Douet V původní inscenaci se Ian Holm rozešel s olivierovskou tradicí hrdinů „větších než život“ a představil Richarda mnohem střídmějším, machiavelistickým způsobem. Toto ztvárnění Roberta Sheehana je podobně uměřené, i když poněkud jiným způsobem. Jeho výkon v Eduardu IV. na mě udělal upřímný dojem; kombinace fyzické statečnosti, vojenské zručnosti a cynického šarmu byla podmanivá a přesvědčivá a u publika rozhodně našla odezvu. Pomohla i řeč těla. Své postižení (nohu v ortéze) využil k naznačení šikmé chůze připomínající kraba, která zrcadlila jeho odstup od ostatních postav; v jeho vojáckém vystupování však nechyběla síla ani ráznost. Zde se však jeho výkon už dále nerozvíjí. Jeho nejlepší scény jsou ty, v nichž dostává plný průchod dříve rozvinutá persona – jeho nonšalantní cynické pohrdání lady Annou (Imogen Daines) a královnou Alžbětou (Alexandra Gilbreath) činí jejich konečné podvolení se jeho požadavkům uvěřitelnějším, než se často zdá. Stejně tak jeho koketní vystupování před lordem starostou a londýnským lidem při přijímání koruny vytváří skvělý a skutečně vtipný obraz těsně před přestávkou; závěrečné odhození falešného růžence do davu je přesně trefeným momentem pohrdání. Zbytek výkonu byl však příliš obecný a do jisté míry nezúčastněný, alespoň co se textu týče. Vzhledem k vynikající úrovni interpretace a přednesu textu ve zbytku trilogie to mohu přičíst pouze nedostatku času nebo energie v pozdních fázích zkoušení. Možná se interpretace v průběhu uvádění ještě prohloubí.

To znamenalo, že herecká iniciativa přešla na ostatní představitele, a skutečně je třeba vyzdvihnout několik skvělých výkonů, zejména u členů souboru, kteří se už výrazně zapsali v dřívějších hrách. Alexander Hanson se ukázal jako pozoruhodně energický Buckingham, který po velkou část střední části hry skutečně řídil záležitosti království, a to přesně v duchu nablýskané, ale lstivé PR rétoriky své postavy. V dřívějších vstupech hry opět dominoval Clarence (Michael Xavier) a scéna jeho smrti v Toweru byla přesně tou hody jazyka a napětí, jakou má být. Mladí princové využili příležitosti a dobírali si Richarda vskutku znamenitě a Kåre Conradi se jako jejich nešťastný otec, Eduard IV., snažil vytěžit maximum z poměrně nevděčné role – jedné z několika v této trilogii, která zahrnuje vleklou nemoc a umírání.

Velmi věrohodnou oporu, nejen díky vynikajícímu přízvuku, poskytl Andrew Woodall jako hrabě z Derby a Oliver Cotton s vervou zdramatizoval váhání a zmatenou loajalitu lorda Hastingse. Zvláštní uznání si zaslouží Geoff Leesley, který jako vévoda z Exeteru klidně a důsledně radil všem králům v těchto hrách a zázrakem se mu podařilo přežít historii i Shakespearovu dramaturgii s hlavou na ramenou a nedotčenými statky. Laurence Spellman byl mnohem výraznějším Richmondem než obvykle, i když vypadal spíše jako švihácký mladý Jindřich VIII. než jako jeho méně pohledný otec. Došlo pouze k jedinému chybu v obsazení, kdy Alex Waldmann vystoupil jako duch Jindřicha VI. a současně jako vrah Tyrell. Ta druhá role byla zcela neuvěřitelná, když se dosud prezentoval jako Jindřich s tak památně svatým účinkem.

Robert Sheehan jako Richard III. Foto: Mark Douet

Barton správně ponechává scénu, v níž se scházejí všechny klíčové ženy dynastických bojů, aby proklely Richarda. Nechápu, proč se tato scéna tak často vynechává, když nabízí zásadní rekapitulaci pro ty, kteří neznají souvislosti, a poskytuje poslední výrazné vystoupení královně Markétě (Joely Richardson), stále plné památných invektiv. Především je tato scéna připomínkou toho, že v každém okamžiku tohoto dramatu existují mocné ženy, které běh událostí formují stejně tak, jako jím trpí, a v mnoha ohledech rozhodněji a bezohledněji než muži.

Tvůrčí úsilí Bartona a Halla se soustředilo především na záchranu her o Jindřichu VI. před zapomněním, a toho bezpochyby dosáhli triumfálně. Nedokážu si představit, že bych chtěl tyto hry vidět v jiné verzi, než v jaké jsme je viděli zde. Zdá se však, že v době, kdy se dostali k Richardu III., jim došel dech, a při nynějším oživení je to patrnější než v době vzniku. V první a druhé části zkrátka chybí stejná pozornost k výmluvnému detailu v textu i v inscenaci. Režie Trevora Nunna má i přes svou plynulou a celistvou eleganci ve srovnání s jinými inscenacemi v Londýně, Stratfordu či jinde co říci jen málo. Přesto se toto oživení trilogie jako celku více než ospravedlňuje. Podobně jako u Wagnerova Prstenu Nibelungova a jiných eposů se i v průběhu devíti hodin v divadle vyskytují nesrovnalosti a hlušší místa, ale základy stále fungují famózně. Drama je strhující a hry prokazují jemnou, nedogmatickou schopnost zobrazit události v mytologických pojmech plných paralel s moderním světem politiky a státnictví, přesně tak, jak Barton s Hallem – a Shakespeare – zamýšleli. Bál jsem se, že mi to připomene pozdější satiry – ať už Černou zmiji nebo Monty Pythony. Ale ani na okamžik se to nepřiblížilo k sebeparodii.

Je sice pravda, že zájem o brechtovský dramaturgický styl, který byl módní v 60. letech, už dnes není na špici, ale to jsou otázky formy, nikoliv obsahu. Lze je vzít na vědomí a nechat stranou. Jádrem pudla je způsob čtení a hraní Shakespeara, kterým se Barton a Hall proslavili a který je zde věrně přenesen a oživen, stále stejně svěží. To je to největší a nejdůležitější vítězství ze všech. Pevně proto doufám, že se najde sponzor pro filmovou nebo televizní verzi, která by pro budoucí mladé herce i pro širší potomstvo zachytila výkon tohoto vynikajícího souboru, stejně jako tomu bylo v 60. letech.

Přečtěte si Timovu recenzi Jindřicha VI. Přečtěte si Timovu recenzi Eduarda IV. REZERVOVAT VSTUPENKY NA RICHARDA III. V ROSE THEATRE, KINGSTON