RECENZE: The Wife of Willesden, Kiln Theatre ✭✭✭✭

Naše vlastní divadelní kritička Libby Purves recenzuje hru Zadie Smith „The Wife of Willesden“ v divadle Kiln Theatre.

Scott Miller (Ryan) a Clare Perkins (Alvita) ve hře The Wife Of Willesden. Foto: Marc Brenner The Wife Of Willesden

Kiln Theatre

4 hvězdičky

Hraje se do 15. ledna 2022

Rezervovat vstupenky

Zadie Smith skromně označuje svou první divadelní hru spíše za „domácí úkol“ než za klasický spisovatelský boj s prázdnou stránkou. Chaucer koneckonců položil základy tohoto příběhu, jeho rámec i postoje již před 600 lety v povídce Ženy z Bath. Ta baví ostatní poutníky na cestě do Canterbury dlouhým osobním prologem o svých pěti manželech, radostným přístupem k sexu a střízlivým pohledem na mužské iluze. A pro ty, kteří Chaucera četli (pravděpodobně už dávno), je pozoruhodné, jak věrná Smith zůstává duchu i ději v této obratné a rozverné modernizaci.

Clare Perkins (Alvita). Foto: Marc Brenner

Nespoutaná Clare Perkins ve svých upnutých červených šatech a s cockney-jamajským nářečím sice zmiňuje wi-fi, autobusy, Jordana Petersona a další pilíře i pohromy moderního života, ale přesto zůstává úžasně chaucerovská. Postoje k duchovním, svatému Pavlovi, čistě mužským teoretikům i upjatým ženám, otravným manželům a – s důrazem – právo ženy na sexuální potěšení, to vše tam je. Zejména to poslední: kdybych byla muž, z její věty „Tvé tělo je mé hřiště!“ by se mi roztřásla kolena nervózním očekáváním. V tomhle je trochu jako postavy z pohlednic Donalda McGilla. Ale v jádru postavy stojí především inteligence, sžíravý ženský postřeh a realismus.

Scéna je velkolepá. Prostory ovládá krásná londýnská hospoda s policemi plnými lahví a záplatovanými koberci (scénografie Robert Jones). V první hodině Clare vyvolává z místních štamgastů každého manžela, nejlepší přítelkyni i pobožnou tetičku, zatímco líčí svůj životní příběh a rázný světonázor. V poslední půlhodině pak všechny ty lidi – v karnevalových kostýmech – pro mění v postavy samotného vyprávění. Jde o ten starý příběh o rytíři nuceném oženit se s „odpudivou stařenou“, která se pak promění v krásku, přenesený z Chaucerova dvora krále Artuše na Jamajku 18. století s nádherně poetickým dialektem.

Marcus Adolphy (Winston Mandela Black Jesus), George Eggay (pastor Eldridge), Andrew Frame (Ian Socrates Bartosz) a Clare Perkins (Alvita). Foto: Marc Brenner

Jde o záměrné a radostné pozvání divadla Kiln pro místní multikulturní komunitu, aby se vrátila a společně se poveselila. Pevně doufám, že se jich objeví hodně, i mimo řady pravidelných divadelních návštěvníků z premiéry. Lístky mizí bleskovým tempem. Doufám, že velké místní skupiny využijí slev, ale ceny jsou zde vždy rozumné a začínají na 15 librách. Abych byla upřímná, pro lepší výhled bych volila galerii nebo zadní část přízemí a vyhnula se bočním místům, pokud se vám nepodaří získat jeden z hospodských stolků. Byla by škoda přijít o jakoukoli část té klaunské legrace nebo muset pořád vstávat a natahovat krk, jako jsem to dělala já.

Ale ať sedíte kdekoli, je to zábavné a osvěžujícím způsobem věrné starosvětské rozvernosti dělnické Anglie. V souboru s úžasnou Perkins se mi obzvlášť líbila Ellen Thomas jako tetička P a stará manželka a Marcus Adolphy mimo jiné jako černý Ježíš. Andrew Frame, jako jediný heterosexuální bílý muž střední třídy mezi jejími manžely, je ve svých různých poníženích také nestoudně vtipný. Všichni jsou skvělí a režie Indhu Rubasinghamové (choreografové pohybu a soubojů si dali opravdu záležet) je kreativní, svižná a vtipná. Máte pocit, že ta zábava, kterou přímo na scéně prožívají, vás stoprocentně zahrnuje a zve dál. A to znamená hodně.

POKLADNA KILN THEATRE