RECENZE: There Are No Beginnings, Leeds Playhouse ✭✭✭✭

Jonathan Hall hodnotí hru There Are No Beginnings, nové drama Charley Miles, které se právě uvádí v Leeds Playhouse.

Julie Hesmondhalgh jako June ve hře There Are No Beginnings. Foto: Zoe Martin There Are No Beginnings

Leeds Playhouse

4 hvězdičky

Rezervovat vstupenky

Mám velmi živé vzpomínky na období sedmdesátých a začátku osmdesátých let, kdy životy lidí ovládal strach z „Yorkshirského Rozparovače“. Pamatuji si, jak se rodiče báli o mou sestru v Newcastlu, na bezplatné svozy pro ženy z naší studentské unie i na vzdorné pochody Reclaim the Night. Pro ty, kteří v té době žili, to byly silné časy, jež podnítily zásadní debaty – a právě tuto atmosféru i diskuse se Charley Miles podařilo skvěle zachytit v její vášnivé a k zamyšlení provokující novince.

Snímek ‘There Are No Beginnings’ vypráví příběhy leedských žen z té doby. Je tu matka, kterou pohání strach o dceru i o křehké mladé dívky na ubytovně, kde pracuje. Sledujeme sexuální pracovnici žijící v neustálém, leč vytěsněném děsu, i policistku, která musí bojovat dvakrát usilovněji než její mužští kolegové, aby ji brali vážně. A pak je tu studentka, odhodlaná vystoupit ze své komfortní zóny a postavit se společenskému řádu, kde je osamělá žena po setmění vnímána, jako by si o nebezpečí „koledovala“. Tím, že se hra zaměřuje na životy těch, kteří žili ve stínu těchto událostí, namísto přímých účastníků, dokáže vyprávět příběh, který přesahuje známá fakta a vznáší zásadní otázky o postavení žen ve společnosti tehdy i dnes.

Jesse Jones (Fiona). Foto: Zoe Martin

V jednom bodě příběhu projede auto oknem kina, kde promítají misogynní hororový „slasher“; je to čin, který působí tak správně, a přesto marně ve světle životů, které se v oněch šesti temných letech odvíjely.

Miles vypráví nutně rozsáhlý a košatý příběh, v němž se odráží nespočet osudů lidí, s nimiž autorka během rešerší mluvila. I když občas argumentace vítězí nad samotným vyprávěním, tyto argumenty vždy stojí za poslech i v dnešním světě o čtyřicet let později, kde násilí na ženách stále zůstává přítomnou a ošklivou dynamikou. Krásný styl psaní, který tak charakterizoval autorčin debut ‘Blackthorn’, dodává vášni nádech poezie; například promluva o kočárku Silver Cross mi v hlavě zní doteď.

Tessa Parr (Sharon) a Natalie Galvin (Helen). Foto: Zoe Martin

Inscenaci svědčí vynikající obsazení pod citlivým a energickým vedením režisérky Amy Letman. Tessa Parr, Natalie Gavin a Jesse Jones podávají soustředěné a vášnivé výkony, zatímco emocionální srdce hře propůjčuje Julie Hesmondhalgh v roli sociální pracovnice a matky. Ani na vteřinu nedovolí své postavě sklouznout k plochosti; každá s citem podaná replika působí, jako by ji právě teď napadla, a každý čin je prodchnut uvěřitelnou lidskostí – dokonce i při děkovačce, kdy přehodí župan přes ramena kolegyně, která byla během scény ve vodě.

Natalie Gavin (Helen) a Tessa Parr (Sharon). Foto: Zoe Martin

Jednoduchý a zajímavý prostor nově vytvořeného sálu Bramall Rock Void hře velmi svědčí. Přestože jde o prázdné jeviště v holém prostoru, odcházel jsem s myslí plnou obrazů špinavých řadových domků, mlhavých parků, autobusových zastávek a naskládaných plastových židlí. Po skončení představení jsem se dal do řeči s jednou dámou, ze které se vyklubala jedna z žen, s nimiž Charley Miles dělala rozhovor. Vzpomínky této paní se staly součástí hry. Byla viditelně dojatá. „Všechno se mi to vrátilo,“ řekla. „Bylo tam pár hodně emotivních momentů.“

Uvádí se do 2. listopadu 2019