RECENZE: Tom Brown's School Days, Union Theatre, Londýn ✭✭

Julian Eaves recenzuje inscenaci Tom Brown's School Days (Školní léta Toma Browna), která se v rámci sezóny Essential Classics uvádí v londýnském Union Theatre.

Tom Brown's School Days Union Theatre

8. ledna 2020

2 hvězdy

Rezervovat vstupenky

Jak nám připomíná obálka divadelního programu k tomuto představení, od konce druhé světové války v Evropě uplynulo 75 let. Člověk by si tedy myslel, že se lidé už dávno posunuli dál a začali žít v přítomnosti. Ani nápad. Tato země – nebo alespoň ona brexitová část „Malé Anglie“ – je touto dávno minulou událostí stále téměř stejně posedlá jako v čerstvém květnu 1945. Proč? To je skutečně otázka. Možná ze stejného důvodu, proč v rámci zpravodajství nedokáže vymyslet nic zajímavějšího než nejnovější pletichy rodiny Windsorů z – inu, Windsoru. A tak zatímco město září v nevkusném západu slunce filmu „1917“, Union Theatre v Londýně SE1 servíruje další porci studeného manšestrového retra. Pro toto „obnovené uvedení“ režisér a principál souboru Phil Willmott částečně přepracoval příběh Thomase Hughese, bývalého žáka školy v Rugby, a zasadil jej do válečných 40. let. Jeho poznámka v programu se ptá: „Můžeme skutečně oslavovat brexit a zároveň si připomínat 75. výročí Dne vítězství?“ – otázka, kterou lze položit i obráceně – a toto je první ze tří inscenací, které znovu přežvykují tuto již mnohokrát zpracovanou historii; následovat budou „Blitz“ Lionela Barta a „Peace In Our Time“ Noëla Cowarda.

Inu, je to názor. Možná se zdálo jako dobrý nápad vzít Hughesov klasický kus a předělat ho pro éru swingu a potravinových lístků. Možná. Nelze si však nepřipomenout úvodní větu Hughesovy předmluvy k šestému vydání jeho bestselleru: „Člověk málokdy v pozdějších letech shledá knihu tak dobrou, jak si ji pamatuje z mládí.“ Skutečně. Ačkoliv z tohoto příběhu v 70. letech vznikl slušný televizní seriál, jeho rozvláčná epizodická struktura je na jevišti spíše přítěží. Willmott bohužel nedokáže textu dát jasné zaměření či smysl; přecházíme z jedné scény do druhé a lopotně se jimi probíráme s čím dál menším pocitem toho, kam směřujeme nebo proč. Možná je to záměr? Kdo ví. Režíruje s jistou obdivuhodnou plynulostí, ale scénář obsahuje jeden otřes za druhým – nemluvě o nepochopitelném přejití jediné skutečně velké dramatické akce, sebevraždy jednoho z učitelů. Je to matoucí chyba, která diváky jen odrazuje od zájmu o postavy.

Tváří v tvář těmto nedostatkům dělají ostatní tvůrci, co mohou. Scénografie Reubena Speeda s realistickými pojízdnými kulisami a vkusným nábytkem vypadá lákavě; Ben Bull ji navíc nasvítil s velkým švihem – jeho přepychová práce se světlem, využívající různé intenzity a barvy, je hlavním vizuálním úspěchem produkce. Na scéně je křídlo, na které hraje Ralph Warman, čímž podbarvuje děj a doprovází četná pěvecká čísla, která ansámbl podává s půvabnou soudržností. Na jeho debut v roli hudebního nastudování je to velký úspěch; zejména jeho aranžmá úvodního hymnu je perlou. Penn O'Gara oblékla soubor s jistotou a stylem, vše v čistě naturalistickém duchu. Tento neúprosně „realistický“ přístup však ani jednou nedovolí fantazii vzlétnout; představení zůstává při zemi a zejména první polovina – ač trvá pouhých 45 minut – se zdá být mnohem delší.

Navíc se mezi účinkujícími pouze jedné herečce podařilo nad materiálem zvítězit. Ursula Mohan využívá svůj skvělý komediální talent k tomu, aby z kuchařky Sally udělala plnokrevnou a sympatickou postavu: přesně ví, jak načasovat vtip, přičemž zůstává v roli a nepůsobí dojmem, že by se do humoru nutila. Každá sekunda, kdy je na scéně, je potěšením. Vedle ní však zbytek ansámblu působí, jako by byl vždy o krok pozadu za problémy scénáře. A je to početný soubor – člověk se diví, jak malé divadlo dokáže uživit čtrnáctičlennou partu během krátkého uvádění a tří týdnů zkoušek! Sam James Page jako East je uvolněný a jistý, s tváří, která naznačuje skryté hloubky; Mikko Juan je energický a srozumitelný jako prefekt Brook; Toby Wynn-Davies začíná dobře jako Grimstead, ale naráží na obtíž, která trápí i ostatní: jeho postava postrádá rozmanitost. James Horne jako ředitel Arnold a Alex McKeon jako školní tyran Flashman (známý i z vlastní knižní série) tak rychle ztrácejí dech, protože mají k dispozici jen jednorozměrnou charakteristiku. Když byla kniha před lety zařazena do osnov anglistiky, studenti marně hledali na jejích stránkách cokoli hlubšího, a stejně neřešitelný úkol zde čeká i tyto kvalitní herce.

Celkově to dává jen velmi malý smysl a bez nápadité či transformativní režie není na hře moc co ocenit. Diváci místo toho sedí s narůstajícím neklidem, strojený text jim připadá jako sebeparodie a raději vzpomínají na umělecky soudržnější díla, jako je film „If....“ Lindsayho Andersona nebo parodie Michaela Palina „Tomkinson's Schooldays“. Co že to Hughes říkal o těch bájných knihách svého mládí....?

Hrajeme do 2. února 2020

Foto: Mark Senior