RECENZE: Visitors, Arcola Theatre ✭✭✭✭✭

Návštěvníci (Visitors): Robin Soans a Linda Bassett. Foto: Alastair Muir Visitors

Arcola Theatre, plánovaný přenos do West Endu

29. března 2014

5 hvězdiček

Ke konci první scény druhého dějství nádherné nové hry Barneyho Norrise s názvem Visitors (Návštěvníci) se laskavá venkovská babička Edie, která pomalu podléhá demenci, osopí na svého neúmyslně krutého, leč neúnavně sobeckého syna Stephena. V přívalu potlačovaných výčitek mu vmete do tváře:

Co když umřu a nestihnu si s Tebou popovídat ani jednou jedinkrát?

Ve zlomku vteřiny hrůzy, který následuje, se vlády nad Ediiným vědomím zmocní demence a ona zcela zapomene, co se právě stalo i s kým vlastně v místnosti je. Její hněv náhle vystřídá nejistota, nejprve mrzoutská, posléze ustrašená.

Je to drásavý moment skutečného lidského dramatu, hluboce smutný, naprosto srozumitelný a zcela nezapomenutelný.

Premiérová sezóna Norrisovy hry v odborné režii Alice Hamiltonové momentálně cestuje po britských městech poté, co právě zakončila své uvádění v Arcola Theatre. Jde bezpochyby o jednu z nejlepších inscenací nové hry, jakou jsme v posledních letech viděli. Nespoléhá na nic jiného než na skvěle vykreslené postavy, situace, vynikající text a výjimečné herectví. Nečekejte žádné okázalé kulisy, nablýskané kostýmy, točny ani režisérské triky.

Je to prostě poctivá a ryzí divadelní alchymie. Naprosto úchvatné.

Hra vypráví o manželském páru, který celý život strávil na malé farmě. Arthur dřel každý den na pšeničném poli, staral se o slepice a opravoval vše potřebné – od motorů po nábytek. Edie zatím vychovávala syna, starala se o domácnost a zajišťovala Arthurovo pohodlí. Občas vyrazili na dovolenou, i když zdaleka ne tak často, jak si Edie v duchu přála.

Jejich syn Stephen se k rodičům a jejich snu o pokračování tradice na farmě otočil zády. Oženil se a vybudoval si kariéru v pojišťovnictví, přičemž se za své rodiče a jejich prostý život zjevně styděl. Ale ve chvíli, kdy se jeho vlastní manželství ocitá v troskách a u Edie se začíná projevovat demence, Stephen hledá řešení, která budou nejlepší především pro něj – i když se navenek tváří, že mu jde o blaho rodičů. Do příběhu vstupuje pečovatelka Kate a její přítomnost vynáší na světlo nepříjemné pravdy.

Hra je pevně zasazena do prostředí anglického venkova, ale její témata a vhled do lidské křehkosti a vztahů jsou univerzální.

Nejtěžší rolí celého kusu, u které by bylo nejsnazší sklouznout ke karikatuře nebo jednorozměrné šabloně, je postava syna. Výkon Simona Mullera je však fascinující, neuvěřitelně komplexní a vrstevnatý; v každém ohledu prakticky bezchybný. Nejdřív ho nemáte rádi, pak jím opovrhujete, abyste ho nakonec pochopili. Jeho herectví je ohromující, precizní v detailech a prodchnuté pravdou. Je to detailní portrét izolace, bolesti a sociální neobratnosti. Muller zde slaví absolutní vítězství.

Značnou oporou mu je zářivá Linda Bassettová, která po svém hvězdném výkonu v Roots v divadle Donmar přichází s touto zcela odlišnou studií další prosté ženy spjaté s venkovem. I ona je naprosto přesná. Dokáže najít jemný humor v Ediných šibalských očích, čistou radost z jejího vztahu k Arthurovi i věcnou schopnost přijmout svůj osud s nefalšovanou odvahou, důstojností a pořádnou dávkou jadrného humoru. Scény, kdy trápí svého syna tím, že předstírá zapomnětlivost, jsou naprosto geniální.

Má tolik vynikajících momentů, že je nelze všechny vyjmenovat, ale dva rezonují obzvlášť silně: její vroucí polibek manželovi před spaním, který v sobě nese celý jejich společný život a věčné pouto (skutečně srdcervoucí chvíle), a moment, kdy v návalu mateřské lásky natáhne ruku k synovým zádům, čímž ukazuje, že ho i přes jeho činy nedokáže nemilovat. Nádherný, skutečně nádherný výkon.

Arthur v podání Robina Soanse je Bassettové Edie rovnocenným partnerem v každém ohledu. Jsou na sebe dokonale napojeni, je to naprosto harmonické souznění. Sledujete, jak se navzájem čtou, jak si rozumí i beze slov; sdílejí stejné myšlenky, stejné chápání světa i stejné ideály. Je radost to sledovat – citlivé vyvolání společně prožitého času. Jeho vztah se synem je vykreslen odlišně: je drsný i jemný zároveň, poznamenaný zklamáním. Je tu úžasný moment, kdy Soans konstatuje, že si muži spolu nikdy nechtějí povídat, a další, kdy truchlí nad tím, že demence nepotkala raději jeho místo Edie. Jde o další plnokrevný a zcela přesvědčivý výkon.

Poslední členka obsazení, Eleanor Wyldová, je také skvělá, přičemž v některých ohledech má nejtěžší úkol. Její role není v dialogu ani popisu tak bohatě vykreslená jako ostatní, přesto Wyldová dokázala postavu „vetřelce“ – pečovatelky, která do jejich životů nakrátko vnese pochopení a laskavost – vykreslit jako skutečnou a úplnou bytost. Její scény s Edie jsou lahůdkou a její bolestné interakce se Stephenem jsou pečlivě odměřené a plné nejistoty a obav.

Na tomto představení není absolutně co vytknout. Jednoduchá, ale účinná scéna Francesky Reidyové jemně, leč neochvějně evokuje život Arthura a Edie, prostředí farmy a prosté, stabilní časy, které spolu prožili.

Norrisův přínos nelze podceňovat. Jazyk je často nádherně poetický a najdeme zde silné pasáže o kráse, křehkosti mysli, složitosti mezilidských vztahů i o hrůze, kterou demence představuje. Hra je také nesmírně bystrá – zejména když se Edie zamýšlí nad tím, jaký je vlastně rozdíl mezi demencí a běžným životem: je to snad demence, když si nepamatujete jména všech svých spolužáků?

Jde o mimořádnou hru, zahranou a zrežírovanou s naprostým mistrovstvím a neuvěřitelným vhledem. Měla by se rozhodně přenést do West Endu a spatřit by ji měl každý, kdo má rodinu.

Závěrečná věta ve mně bude znít ještě dlouho:

A jsi ve všech mých snech, protože jsi byl i v mém životě.