RECENZE: Zomboid, New Wimbledon Studio Theatre ✭✭✭✭✭

Julian Eaves hodnotí hru Richarda Foremana Zomboid, závěrečný díl cyklu Foreman v padesáti v New Wimbledon Theatre.

Zomboid

Studio New Wimbledon,

3. prosince 2019

5 hvězdiček

Rezervovat vstupenky

Toto je závěrečná část projektu Foreman v padesáti, série produkcí oslavujících ohromující dramatickou tvorbu avantgardního amerického divadelníka Richarda Foremana, jichž tento dnes již dvaaosmdesátiletý dramatik, režisér a producent vytvořil k dnešnímu dni... padesát. Pokud je někdo odborníkem na jeho neobvykle náročná a zároveň zvláštně krásná díla, pak je to Patrick Kennedy, příležitostný režisér, který se svou vlastní společností „Phenomenological Theatre“ neváhal nasadit krk a prosadit řadu těchto často bizarních a nepochopitelných jevištních kusů. V tomto směru těží z mimořádně produktivního vztahu se studiem divadla New Wimbledon, kde již představil několik dalších autorových klíčových děl. Foremanovo umění se nepodobá ničemu jinému a jeho inscenování, zejména s takovou suverenitou, jakou prokazuje Kennedy, není malým počinem. Kennedy je výraznou a nezapomenutelnou postavou britské divadelní scény, o to pozoruhodnější díky své schopnosti přitáhnout do svých projektů nové talenty připravené pustit se do každé produkce a přijmout všechny obtíže, které přinášejí.

V tomto případě se pět toreadorů v blyštivých kostýmech pohybuje v precizně aranžovaných obrazech, zatímco sledujeme filmové klipy vytvořené speciálně pro tuto příležitost samotným Kennedym – který je také autorem scény, osvětlení, choreografie a samozřejmě i producentem. V předchozích inscenacích se podílel i jako vypravěč – v podstatě není jen divadelním autérem v pravém slova smyslu, jakých máme v současném britském divadle poskrovnu, ale také impozantním polyhistorem. Mezitím burácí soundtrack (rovněž z Kennedyho dílny), obsahující vše od projevu maďarského politika namíchaného s Bartókem až po – myslím – hudební kritiku Theodora Adorna (nebo někoho jemu podobného), rozjímajícího nad jiným uměleckým ikonoklastem, Beethovenem. Intelektuální preciznost a estetická elegance, s jakou je to vše dotaženo, je bezchybná. O to víc udivuje, že soubor je financován víc než skromně. Přesto onen spartánský pocit „newyorského loftu“ zcela odpovídá místu jeho vzniku, Foremanovu vlastnímu Ontologicko-hysterickému divadlu, založenému s posláním „obnažit divadlo na kost od všeho kromě jedinečného a zásadního impulsu k předvedení statického napětí mezilidských vztahů v prostoru“.

A to, co tu máme, je ukázková lekce toho, jak toho dosáhnout. V mražených momentech v podání skvostných herců (Davey Green, Tommy Papaioannou, George Seymour, Georgia Small, Nikitas Stamoulis) je cítit značné napětí. Jejich pohyby, podivně repetitivní a přesto nikdy monotónní, neustále naznačují jakýsi unikavý „význam“ v tomto podivném světě ne-událostí a nevysvětlitelných následků. Přesto nám – zdánlivě – není nic skryto; vše je tu prostě k vidění a k zažití. Ale spíše než o klasické divadlo jde o jakýsi „happening“ bez jednoduchého narativního vlákna: je to zážitek zbavený kontextu a soudržnosti. Někoho to může popouzet, ale během té více než hodiny, kterou inscenace trvá, v ní nacházím neobyčejně příjemné kouzlo.

Přesto, pokud mohu soudit, je Foreman i přes Kennedyho snahu britským divadelním establišmentem opomíjen. Na našich scénách se objevuje zřídkakdy a je málo známý. Nicméně Kennedy, neodrazen tímto odsunutím na vedlejší kolej, si udržuje malý, specializovaný, nesmírně loajální a oddaný okruh příznivců a – co je nejdůležitější – jeho činnost stojí na pevném etosu (podrobně popsaném v programu). Tento pozoruhodný divadelní umělec tedy pokračuje dál, jeho zápal a energie neklesají ani při nedostatku masového uznání či uměleckých ocenění. Poté, co jsem viděl už půl tuctu jeho děl, dostalo se mi vzdělání o tom, co je divadlo a čeho může dosáhnout, kterému se nic nevyrovná. Pokud je mi známo, jen velmi málo lidí v této zemi dělá práci tak radikální nebo revoluční. Je to návrat do šedesátých let? Možná, ale Foreman dospíval na úsvitu oné magické dekády a byl jedním z těch, kteří ji definovali. Proto vítám – znovu – další přímočarou a sebevědomou produkci tohoto unikátního souboru vedeného skutečným umělcem.