PŘIPRAVUJEME: Muzikálová komedie Am Dram v divadle The Other Palace

Julian Eaves se blíže podíval na „Am Dram“, novou hudební komedii z pera Katie Lam a Alexe Parkera, která se nedávno představila ve zkušebním uvedení v divadle The Other Palace.

Am Dram: A Musical Comedy, The Other Palace

3. února 2019

Bývaly doby, kdy začínající autoři písní mohli svou kariéru odstartovat psaním jednotlivých čísel – jedno tady, dvě tamhle – pro různé revue. Ty jim umožňovaly postupně experimentovat s tím, co funguje a co ne. Díky pomalému a pracnému procesu pokusů a omylů si tak mohli ujasnit své schopnosti v muzikálovém řemesle dříve, než se pustili do větších projektů. Tento přístup sice produkoval spoustu průměrné práce, ale také stál u zrodu kariéry mnoha talentovaných tvůrců, včetně těch největších mistrů tohoto žánru.

Dnešní život už tak jednoduchý není. Skladatelé se musí vynořit nejen s pár písničkami, ale s plně funkční, propracovanou partiturou a scénářem se silnou dramatickou nosností. Očekává se, že člověk vytvoří kompletní muzikály a uspěje ve všech souvisejících aspektech: to je velmi náročný úkol. Úspěch málokdy přichází v jednom mistrovském skoku; obvykle je produktem postupu krok za krokem, často s odbočkami na méně frekventované cesty, které tvůrci prozkoumávají ve snaze dospět k něčemu novému a podmanivému. Jak se často říká: aby byl muzikál úspěšný, musí v jeden moment do sebe správně zapadnout ohromné množství různých věcí.

Scenáristka a textařka Katie Lam a skladatel Alex Parker jsou stále v relativně rané fázi své cesty tvůrců v tomto náročném oboru (i když spolu začali psát už v osmi letech – nyní jsou to čerství absolventi prosazující se ve finančním sektoru, respektive v hudebním nastudování). Před pár lety jsem na tomto webu recenzoval jejich skvěle stylovou a tonálně obratnou hru „All Aboard“ – bláznivou muzikálovou komedii zaoceánského parníku, která dokázala spojit krásu obsahu s dobovou věrností na pozoruhodně vysoké úrovni. Naproti tomu toto dílo je návratem k mnohem starší věci, která je ukazuje v mladší fázi jejich růstu, a přesto se zdá, že ukazuje novým a dost možná emocionálně silnějším směrem, který v „All Aboard“ nebyl tak zastoupen.

Dramatická zápletka ukazuje, jak Lam napíná své divadelní svaly na náročnějším terénu: představuje nám příběh ze zákulisí ochotnického spolku (am-dram), který inscenuje muzikál o životě Kateřiny Veliké, což vytváří paralely k reálnému dění mezi herci a tvůrčím týmem. Původně byla hra napsána pro velký ochotnický soubor, ale tato verze – vyvinutá díky laskavé podpoře jejich nových sponzorů ze společnosti Cunard (kteří je za tímto účelem ubytovali na lodi Queen Mary 2) – je komornější a vystačí si s obsazením sedmi lidí a menší kapelou. Nyní, pouze na jeden den, tato podnikavá dvojice přivezla své nové dílo na hlavní scénu The Other Palace, aby ho předvedla dvěma londýnským publikům. Je to odvážný krok. Přiznávám však, že jsem měl pocit, že většinu diváků tvořili „veteráni“ původního (velkého) obsazení. Reagovali na dílo jako zasvěcenci, okamžitě chápali narážky a interní vtipy a byli předem velmi nakloněni tomu, aby se jim dílo líbilo. Možná se pletu, ale je otázkou, jak moc užitečné je zkoušet nové muzikálové psaní v takovém prostředí.

Ať tak či onak, v divadle bylo dost nových lidí (jako já), kteří reagovali svěžíma očima i ušima. Z našeho pohledu byl největším úspěchem večera zážitek z některých z nejúžasnějších nových písní, které jsme na muzikálové scéně za poslední dobu slyšeli. Vynikla tři opravdu silná čísla: emocionálním srdcem příběhu, a to úchvatně silným, je trio hlavních ženských postav ke konci představení. Připomíná „to“ slavné trio z „Růžového kavalíra“ – jedna starší žena ohlížející se zpět ustupuje mladším hlasům, které se ženou vpřed za něčím novým, zatímco se všechny tři zastaví v čase, aby reflektovaly, co „měly vědět“ (I should have known). Je to jedna z nejvíce hypnoticky krásných písní, jaké jsem slyšel za hodně dlouhou dobu. Jen málokterý mladý autor dokáže takto prozkoumat hořkosladkou romanci lásky. Kdyby zbytek partitury dosahoval této kvality a scénář mu dělal čest, mohl by to být neuvěřitelně velkolepý hit.

A to je možná cesta, kterou se show vydá. Nedá se předpovědět, jak se věci vyvinou. Mezitím tu máme další skvělé hudební momenty. Dominantní postava umělecké šéfky souboru Honorie má parádní píseň „Always Me“ a ve workshopovém provedení se scénáři v rukou Wendy Ferguson naprosto dojala diváky svým vzletným sopránem. Je to nejlepší píseň prvního jednání, ale odpusťte mi poznámku, že je jí škoda pro vedlejší zápletku týkající se postavy, kterou ani nepotkáme. To je druh dramaturgické díry, do které scénář v současné podobě neustále padá. Dalším dobrým číslem je druhá píseň, sólo pro největší hvězdu tohoto nastudování, Lauru Pitt Pulford v roli Rose. Její (možná náladu určující) „Out In The Light“ zazpívala skvěle, i když v necharakteristickém zaváhání bylo aranžmá Martina Higginse trochu příliš těžké a mělo tendenci maskovat její hlas (zvuk Paul Smith). Jinak byla orchestrace i zvuková produkce vynikající. V zápletce se objevila i jedna zvláštnost: postava Rose je profesionální herečka, která má momentálně pauzu, ale snaží se do branže vrátit. Kromě toho je profesionál i vtipně domýšlivý režisér Max v podání Toma Eddena. Je to tedy pro puristy skutečně „ochotnické divadlo“? Nebo spíše „Pro-Am“ (profesionálně-amatérské)? Může to znít jako puntičkářství, ale přítomnost těchto dvou „profesionálů“ je klíčová pro příběh a jeho poselství. V druhém dějství zazní jeden velmi silný, upřímný monolog, ve kterém jasně zazní hlavní téma hry o „dělání věcí pro radost“. Lam zde možná skutečně má něco kouzelného; možná to jen potřebuje v průběhu hry více zaostřit?

Správně trefit „tón“ je neustálý boj. Zatímco hra ve hře („Zlatá carevna“) zní hodně jako „Šarlatová carevna“ od von Stroheima s Dietrichovou, hra kolem hry nás přivádí pevně na teritorium Alana Ayckbourna a jeho typu „Chorus of Disapproval“. Hluboce nesympatický krok Rose na konci prvního dějství (který může publikum odcizit) tento vliv potvrzuje. Lam pak musí konstruovat druhé dějství, kde protagonistka sama chybí v hlavní akci po velmi dlouhou dobu. Dělá, co může, ale musí toto rozdělení skutečně existovat? Ztrácíme veškerý pocit semknutého kamarádství v souboru, který byl tak pečlivě budován v prvním jednání. (Názorný příklad toho, jakou škodu to může napáchat na ději, najdete v druhém dějství „Show Boat“, které je kvůli stejnému problému v podstatě potopeno.)

Ale je tu Jordan Lee Davies, aby zazpíval – úžasně, svým čím dál hrdinnějším tenorem – a postaral se i o (velmi povedenou) choreografii. Thea Collings předvádí zábavné vystoupení v roli hned tří tváří „Karen“. Debbie Chazen je nohama na zemi stojící Elaine. A Denise Hodgkiss hraje svou uvadající divu souboru, Diane, s důstojností a grácií. Alex udržoval hudebníky v tempu a vytěžil maximum z klíčových emocionálních momentů své melodické a chytlavé partitury. Je však třeba říci, že je tu patrný rozdíl mezi „funkčními“ čísly hudební komedie (úvodní sbor, který vlastně nemá velký dramatický důvod) a „pastiche“ soulovými čísly v rychlém tempu (která až příliš připomínají „Dreamgirls“ a podobné – je to styl, který píše s lehkostí... možná až příliš velkou lehkostí pro divadelní jeviště) a skutečnou silou a pravdou v té hrstce neocenitelných písní, které dostaly hlavní dámy. Režisér James Robert Moore rozumně nechal tyto magické momenty mluvit samy za sebe a snažil se co nejméně překážet čistému podání scénáře a partitury.

A výsledný dojem? I když je spousta času vyplněna lacinými vtipy a zapomenutelnými dialogy jako z mýdlové opery, trvalým dojmem z této show je pro mě upřímně dojemná a působivá síla lyrické cesty, kterou představují nejlepší kousky z dílny Parkera a Lam. Je to krásné! Ano, lidé někdy chodí do divadla za triviální zábavou, ale na hudebních scénách se to tak často nestává: tam lidé obecně chtějí velké příběhy o velkých emocích, i když některé postavy v nich jsou stejné jako vy a já (a některé nejsou). Jako nová autorská dvojice patří tito dva k těm nejlepším, které znám, a těším se na to, co udělají příště. Zvláště pokud se rozhodnou k této show vrátit – možná s novým, zkušenějším autorem libreta? – a ponoří se hlouběji do skvělého příběhu, který možná leží v jejím jádru. Protože to srdce tam skutečně je. A to není něco, co lze o novém hudebním divadle říci vždy, nebo dokonce často.

(Jak je u děl ve fázi vývoje zvykem, neudělujeme žádné hvězdičkové hodnocení.)