PŘIPRAVUJEME: Muzikál Sylvia v divadle Old Vic

Julian Eaves se zaměřil na muzikál Sylvia od souboru Zoo Nation, který byl v londýnském divadle Old Vic představen ve fázi rozpracovaného díla (work in progress).

Beverley Knight (Emmeline Pankhurst) a Whitney White (Christabel Pankhurst) s obsazením muzikálu Sylvia. Foto: Manuel Harlan Sylvia

Old Vic Theatre,

19. září 2018

Tento mimořádný, ohromující, ambiciózní a vizuálně podmanivý nový muzikál posouvá hranice snad ve všech ohledech. První ukázka této rozpracované verze v úžasném divadle Old Vic u stanice Waterloo, které vede Matthew Warchus, je naprostým zjevením. A vezměte v úvahu jednu věc: je to skoro k nevíře, ale tým na celém projektu pracoval sotva rok od chvíle, kdy divadlo zadalo zakázku. Málokdy jsme na britské muzikálové scéně viděli takový úkaz. Ti šťastlivci, kteří si našli cestu na jeho krátké třítýdenní uvedení v The Cut, mohou být hrdí na to, že byli u zrodu něčeho tak velkolepého. Inscenace se nyní na rok odmlčí kvůli přepisování a ladění, aby se poté vrátila jako plnohodnotná, hotová produkce.

Původně mělo jít o čistě taneční představení Kate Prince a její skupiny Zoo Nation k oslavě stého výročí chvíle, kdy Sylvia Pankhurst (a další sufražetky) vybojovala pro britské ženy první volební právo. Show se však rozrostla v úžasně epickou sondu do mnohem širších témat. Prince ve spolupráci se spisovatelkou a dramaturgyní Priyou Parmar vplétá do příběhu obrovské množství postav – od premiérů a stranických lídrů až po skupiny dělnic z East Endu. Na scéně je oživuje špičkové obsazení šestnácti interpretů.

Její dva stálí spolupracovníci, skladatelé Josh Cohen a DJ Walde, vytvořili dechberoucí partituru s vokálním nastudováním Michaela Henryho. Hudbu provádí hudební ředitel a lídr pódiové kapely Josh „MckNasty“ Mckenzie – osobnost světového formátu. Většinu jasných a vděčně napsaných textů písní si vzala na starosti sama Prince (o roli textařky se dělí se skladateli a přispěla i doplňující hudbou). Tím ale nekončí – s nevídanou jistotou a plynulostí celé dílo režíruje a zároveň mu vtiskla choreografii s vytříbeným citem pro detail, geniálním smyslem pro ansámbl, pohyb, tempo a oslnivé showmanství. Ano, skutečně. Je to neuvěřitelný tvůrčí náklad a výsledek je prostě ohromující.

Měl jsem to štěstí vidět představení během jeho uvádění ve Waterloo dvakrát a jsem za to moc rád. Je tak odvážné, radikálně svěží a brilantně originální, že jedno zhlédnutí – zvláště pokud je člověk zvyklý na konvence tradice z West Endu – sotva stačí k pochopení jeho ryzí vynalézavosti a ambicí.

Partitura Cohena a Waldeho je obdařena melodií i dramatem, překypuje dravými, neklidnými rytmy a září přímo širokoúhlou filmovou šíří. Dokáže oslovit náš rozum, srdce i duši: SKUTEČNĚ si zaslouží opakovaný poslech, aby člověk lépe ocenil její mnohovrstevnatost.

Před pár lety se mi moc líbilo „Into The Hoods“ od Prince a Zoo Nation – byla to skvěle rozevlátá, trochu chaoticky úžasná revue současných témat. Ale vzpomínka na tuhle show mě ani zdaleka nepřipravila na tu šokující přesnost a správnost vířících, elektrizujících a břitevně ostrých gest a frází, které podtrhují vpřed se řítící puls této hudby. Její práce jako by byla prostoupena adrenalinem a dopaminem; když sledujete její tanečníky, cítíte to, co oni. Je to opojné.

Jako u všech workshopů měl scénograf Ben Stones k dispozici jen omezený rozpočet, přesto se mu podařilo načrtnout dobovou atmosféru pomocí několika prostých kostýmů a skvělého výběru rekvizit.

Muzikálovým divadlem obchází strašidlo – strašidlo „Hamiltona“. Všechny mocnosti starého muzikálu se spojily k posvátné úctě k tomuto fenoménu. A u tohoto díla tomu není jinak. Jasně staví na precedentu vytvořeném tímto mimořádným počinem – tedy na pohledu do minulosti drzýma, moderníma očima a prostředky – ale jde dál. O hodně dál.

Imaginativní kořeny tohoto díla vlastně vůbec neleží v odkazu hlavního proudu muzikálového divadla, ale spočívají v mnohem hlubší a spíše britské historii epického divadla a oratoria. Namísto sledování jednoho či dvou osudů hlavních postav se dočkáme něčeho mnohem překvapivějšího. Struktura kusu je jakýmsi abstraktním „vrstvením“ událostí, téměř klasickým skládáním velkých, v podstatě soběstačných a statických „momentů“ z velkého vyprávění, zmrazených do nezávislých uměleckých výpovědí, které mají na diváky kumulativně hluboký účinek.

Whitney White (Christabel Pankhurst) a Beverley Knight (Emmeline Pankhurst) v muzikálu Sylvia. Foto: Manuel Harlan

Onen koncertní, až „gigový“ modus celé show dává v divadelním smyslu dokonalý smysl. Nejenže jsme zaplaveni nejmodernějším soulem, hip-hopem nebo funkem v podání špičkové pětičlenné kapely přímo na jevišti (kytary Linda Burrato a Sonia Konate; baskytara Joe „Joey“ Grant; bicí a kapelník Mckenzie; klávesy Adrian J Moore), ale dočkáme se i obsazení, které se radikálně liší – zejména svým etnickým původem – od historických postav, které představuje. Centrální postavou tohoto pantheonu je bohyně Beverley Knight. Je to hvězda nesporného světového formátu a máme velké štěstí, že ji tu máme. Každý moment, kdy zpívá, rozjasňuje neuvěřitelně nádherným hlasem, a navíc umí i hrát. Životem Emmeline Pankhurst prochází s dechberoucím důrazem na nuance a jemné odstíny, to vše vyjádřené s odzbrojující přirozeností a lehkostí, která ji jako herečku a zpěvačku staví na samý vrchol oboru.

Knight je obklopena ansámblem srovnatelné hudební vznešenosti. Genesis Lynea sice musela z role dcery Sylvie Pankhurst odstoupit (přičemž její dysfunkční vztah s matkou Emmeline tvoří jádro show), ale v její náhradě, Marii Omakinwa, jsme našli požehnání – svůj odlišný úhel pohledu prosazuje s elegantní vášní. Je tu také Whitney White jako Christabel Pankhurst, která nám nabízí další pohled na svět v rámci téhož fascinujícího rodinného mikrokosmu. Karl Queensborough hraje bratra Harryho Pankhursta (a další role) s úplně jiným přístupem. A pak jsou tu věrní následovníci: Elliotte Williams-N'Dure je ve svých číslech jako Flora „Generál“ Drummondová hlasovou velmocí – jako by jedna z Dreamgirls přišla zjednat spravedlnost. Tachia Newall je jedním z mnoha herců, kteří skvěle zvládají několik jasně vymezených rolí.

A je toho víc. Stále skvělá Izuka Hoyle pokračuje ve svém nezadržitelném vzestupu díky magnetickému jevištnímu charismatu a fenomenální dravosti. Nesmíme zapomenout ani na strhující výkon Jade Hackett v roli lady Jennie Churchill – jen se dívejte, jak si podmaní celé hlediště! A pak je tu Delroy Atkinson jako Winston Churchill, kterému se daří být hrozivý i vtipný zároveň. Vidíme zde paralely s hamiltonovským revizionismem. Všichni tito herci jsou afrického nebo smíšeného původu a je to pozoruhodný casting, který ukazuje, že britský muzikál přebírá štafetu modernizace lina-Manuela Mirandy s velkou chutí.

Pak jsou tu další herci. Verity Blyth se ctí zhostila role čestné sestry Adely a Carly Bawden je rozvážná Clementine Churchill s pevným hlasem v dalším z fascinujících podtextů scénáře. Jay Marshall je taneční kapitánkou a představuje i stoupenkyni Adu. John Dagleish dělá z Keira Hardieho dojemně komplexního a moderního svůdníka, Todd Holdsworth hraje H. G. Wellse a v závěru i překvapivě hřejivého a laskavého životního partnera Sylvie, Silvia Coria. Ross Sands si zahrál G. B. Shawa a posledního z rodu Pankhurstů, Richarda.

Muži se také spojují, aby vytvořili kolektivní záporné role policistů a podobně. Scéna napadení ženského protestního pochodu je jedním z nejdrsnějších divadelních zážitků v celém představení: cítíte každý okamžik, a to o to víc díky zázračné technické zručnosti, s níž je scéna vystavěna z různých narativních vláken, která se v emocionálně nezapomenutelném závěru první poloviny chytře propojují. Slyšet hlas Beverley Knight vznášející se nad hlasy celého ansámblu a děsivým řevem a skřípěním orchestru (kterým v tu chvíli hudebníci skutečně jsou) je jedním z nejsilnějších zážitků, jaké jsem kdy v divadle zažil.

Osvětlení v této show navíc dosahuje skvělého pocitu epického měřítka – jeho autorkou je Natasha Chivers, další velký talent týmu. Zvuková stránka je oslnivě čistá a plná, což je práce Clementa Rawlinga: dokázal, že těch pět nástrojů na pódiu zní burácivě jako symfonické těleso. Magie. A když se to všechno spojí se senzačními hlasy v dokonalé souhře, výsledek je čiré nebe.

Celkový dojem? Tato show je jednou z nejlepších věcí, které se za dlouhou, předlouhou dobu objevily. Rozpracovanému dílu (work-in-progress) nemůžeme dávat hvězdičky, ale můžeme vám říct, abyste si nenechali ujít výsledný produkt. Bude to zážitek, na který se nezapomíná.

ZJISTĚTE VÍCE O MUZIKÁLU SYLVIA OD ZOO NATION