VELKÝ ROZHOVOR: Dean Pitchford, textař muzikálu Carrie

Muzikál Carrie je opravdovou legendou. Mluvili jsme s textařem představení Deanem Pitchfordem, abychom zjistili, co se tenkrát skutečně pokazilo, zatímco se v Southwark Playhouse chystá premiéra nové, revidované verze.

Betty Buckley a Linzi Hateley v muzikálu Carrie na Broadwayi

Textař Dean Pitchford „Nikdy si tolik lidí, kteří promeškali muzikálový propadák, tak vroucně nepřálo, aby ho viděli. Mnozí z těch, kteří ho viděli, o něm nedokázali přestat mluvit… Carrie byla fascinující, strhující, odporná i neuvěřitelná.“ Ken Mandelbaum - Not Since Carrie.

Muzikál Carrie byl označen za dost možná největší propadák v historii hudebního divadla. To je těžké břemeno a ještě těžší nálepka, které se dá jen stěží zbavit. Přesto je Carrie dvacet sedm let po svém katastrofálním otevření ve Stratfordu a New Yorku zpět a její uvádění na Off-Broadwayi, v Los Angeles a nyní v Londýně hlásí vyprodáno.

Ken Mandelbaum ve své knize Not Since Carrie (40 let muzikálových propadáků na Broadwayi) poodhalil zákulisní noční můry, které vedly k uzavření Carrie. My jsme se však sešli s textařem Deanem Pitchfordem, který nám nabídl nový pohled na vznik Carrie a její vzkříšení po téměř třech desetiletích. NA ZAČÁTKU „Psal jsem v New Yorku s Peterem Allenem a díky tomu mi zavolal Michael Gore, abych s ním pracoval na filmu Hot Lunch (ze kterého se stal Fame). On a jeho parťák Larry (Lawrence D. Cohen) hledali textaře pro Carrie. Chtěl jsem si udržet kontakt s divadlem, tak jsem souhlasil a začali jsme na projektu pracovat. Lawrence napsal scénář k filmu a koupil práva na muzikál za 1 dolar. Během cesty jsme prošli rukama mnoha producentů, včetně takových jmen jako Barry a Fran Weislerovi. Nakonec jsme nějak skončili u producenta jménem Friedrich

Kurz, a bylo rozhodnuto, že show poprvé uvede Royal Shakespeare Company ve Stratfordu jako svého následovníka po Bídnících (Les Misérables). PROBLÉMY ZAČÍNAJÍ Muzikál Carrie jakožto show trpěl hroznou schizofrenií. Jedním z důvodů byl režisér Terry Hands, který muzikálům moc nerozuměl. Jediné, co předtím dělal, byl muzikál s názvem Poppy. Nemohu mluvit za něj ani o důvodech, proč to chtěl dělat, ale tehdy jsem si neuvědomoval rozdíl mezi americkými a britskými muzikály. Britské muzikály nebyly konstruovány stejným způsobem. Cats nebo Fantom opery se liší od klasického činoherního muzikálu, kde se písně a tance plynule střídají se skutečnými činoherními scénami.

Ve světě Carrie jste buď doma s matkou, nebo ve škole s ostatními dětmi, takže show byla v podstatě rozdělená na polovinu. Terry nechal školní scény choreografce Debbie Allenové a sám trávil 98 % času s Barbarou Cookovou a Linzi Hateleyovou prací na domácích scénách, takže z toho vzešlo toto nesourodé spojení dvou světů. Kdyby spolupracoval s britským choreografem, možná by to splynulo lépe, kdyby Debbie pracovala s americkým režisérem, možná by to fungovalo, ale nakonec byly švy příliš vidět, protože oba dělali úplně jinou show.

Autorský tým dorazil do Stratfordu a nesměl na zkoušky. V té době jsme už měli s režisérem obrovské neshody a bylo nám řečeno, že se s ním můžeme setkat v lobby divadla a předat mu poznámky každý večer před představením. Čím dál víc to ale byla setkání jen s Terryho asistentem. Každý večer jsme show sledovali, viděli změny, ke kterým docházelo, a prostě jsme to nechápali. Ve Stratfordu jsme byli izolovaní a odříznutí.

NA SKOK PRO Broadway Do New Yorku jsme odjeli bez Barbary Cookové. Nikdo z nás nevěděl, jestli má show bez Barbary budoucnost.

A pak přišla Betty Buckley!

Carrie – Broadwayské obsazení

Betty jsem miloval od té doby, co hrála mou ženu v Pippinovi, ale nikdo netušil, jestli spojí svůj osud s něčím, o čem se už tehdy psalo jako o problémové produkci. Ale ona do toho velkoryse naskočila a my jsme byli zpátky ve hře, jenže ta schizofrenie přetrvávala.

Měl jsem byt v New Yorku, ale tou dobou jsem žil hlavně v Los Angeles a v tom bytě jsem se vyloženě schovával. Na zkoušky jsem nechodil, nemohl jsem. Občas jsem šel na představení a skončil na opačném konci lobby, než byli Michael a Larry – vcházeli jsme i odcházeli ve stejnou chvíli. Byl jsem vězněm svého bytu a hrozně nešťastný. Objednával jsem si jídlo domů ze strachu, že potkám přátele, kteří se mě budou ptát, komu mají zavolat, aby dostali lístky na moji show. Byt jsem opouštěl, jen když jsem si musel koupit nové kalhoty. Zaháněl jsem smutek jídlem a přibral pět kilo. Nic z toho, co jsem si přivezl z Kalifornie, mi nebylo.

Friedrich Kurz – náš producent, který nikdy předtím na Broadwayi neprodukoval – vše vsadil na recenzi v New York Times. Každý zkušený broadwayský producent jde do toho se strategií, ale nikdo z nás nečekal, jak moc bude nepřipravený na situaci, kdy v New York Times nevyjde nadšená óda. Neměl žádné rezervy, žádný záložní plán.

Lidé si myslí, že jsme schytali jen zdrcující kritiky. Pravdou je, že nás sice rozcupovali v New York Times, ale od Clivea Barnese v New York Postu jsme dostali oslavnou recenzi. Na každý negativní komentář se našli lidé, kteří byli představením fascinováni. Zkušený producent by věděl, že má sestavit inzeráty s citáty, spustit masivní kampaň a kritikám prostě utéct. Stephen Schwartz říká, že když recenzím utečete o šest týdnů, máte vyhráno. My doufali, že se nám to povede.

Premiéru jsme měli ve čtvrtek, v pátek jsem odletěl na víkend do Kalifornie s tím, že se vrátím na nahrávání albového obsazení v dalším týdnu. V sobotu večer šel Fritz Kurz do divadla. Svolal celý soubor a řekl jim, že v uvádění budeme pokračovat navzdory kritikům. Bylo tam plno objetí a polibků. Pak sedl do auta, odjel na letiště a cestou zavolal svému obchodnímu manažerovi, nechal zavřít všechny účty a uletěl, aby se do New Yorku už nikdy nevrátil.

Když herci v neděli přišli do práce, našli vyvěšené oznámení o ukončení produkce.

V pondělí ráno jeho produkční partneři zjistili, že v pokladně nejsou žádné peníze. Byly tam sice složené kauce pro herce, ale nic víc. Podrazil své obchodní partnery a zmizel. Ostatní producenti se zoufale snažili sehnat nějaké peníze, ale do úterý pochopili, že je to nemožné. Představení skončilo a v důsledku toho nevznikla žádná oficiální nahrávka, což je důvod, proč se pirátské záznamy staly takovou vzácností.

Byl jsem v Kalifornii připraven k návratu a dostal jsem hovory od Michaela, Larryho i od Terryho Handse, kterého to také naprosto zaskočilo. Zavolal mi, aby mi řekl, co se stalo, a já se do New Yorku nevrátil. Nikdy jsem se tak vlastně nerozloučil, v mé mysli ta kapitola zůstala neuzavřená – prostě se to všechno jen tak vypařilo.

Linzi Hateley a Betty Buckley v muzikálu Carrie BETTY A LINZI

Před dvěma lety jsem přijel za Betty Buckley na její představení Dear World a ona mě překvapila tím, že mě vzala na večeři s Linzi Hateley na společné setkání. Linzi jsem za ta léta viděl párkrát v představeních jako Chicago nebo Mary Poppins, ale tenhle večer byl výjimečný.

Ten večer jsme se ke vzpomínkám na Carrie vrátili způsobem, jaký jsem s Linzi o samotě nikdy nezažil. Bylo mi stydno a trapně, když jsem se dozvěděl o její zkušenosti. Já jsem si v LA lízal rány, ale Linzi byla někdo, koho vytáhli z anonymity, vystřelili jako z kanónu, přesunuli do New Yorku a poslali na neuvěřitelnou horskou dráhu, jen aby jí nakonec práskli dveřmi před nosem.

Představení v neděli skončilo a v pondělí tam zůstala sama, musela si sbalit věci a pokusit se vyvázat z nájemní smlouvy, kterou podepsala. Všechny ostatní Brity to zasáhlo stejně. Netušil jsem, že jediný člověk, který se jí zastal, byla Betty; během zkoušek si byly velmi blízké. Ve své vlastní bolesti mě nenapadlo přemýšlet o tom, jak to dopadlo na herce. Nikdo nebyl otupělejší než tehdy sedmnáctiletá Linzi, pro kterou to byla její vůbec první divadelní zkušenost, navíc 5000 mil od domova. Betty jí přišla na pomoc.

CARRIE SE STÁVÁ LEGENDOU Nevím, jestli by show dosáhla takového mýtického statusu, nebýt toho šokujícího náhlého konce. Kdyby se kulhala dalších deset týdnů, možná by nezískala tak věrné zastánce. Kdyby existovala oficiální nahrávka, možná by nedosáhla takové úrovně fanouškovství, která ji provázela.

Kniha byla dvojím prokletím – kdyby show nebyla tak nepochopená a nebyla odsouzena na smetiště dějin, možná by se teď nevracela v takové síle.

Michael, Larry a já jsme o Carrie za ta léta občas mluvili. Někdy jsem cítil, že jsem připraven na další pokus, ale oni ne, a jindy byli nadšení oni, ale já měl moc práce.

Dostávali jsme spoustu žádostí o uvedení show formou koncertu, jenže problém byl v tom, že se nám nelíbila ta verze, co byla na Broadwayi. Nepoznávali jsme v ní to, co jsme napsali. Představa koncertu, kde bychom se každé tři minuty kroutili hrůzou a říkali si „ne, takhle ne“, nás nelákala.

Uvědomili jsme si, kolik práce je potřeba udělat, a nebyli jsme ochotni vyhrnout si rukávy a odpracovat tolik hodin jen kvůli jednorázovému koncertu. Během krátké doby nás oslovili ohledně přípravy show pro amatérské a komunitní divadla, a to nás rozmluvilo. Za ta léta naši zastupující agenti vždy říkali, že nemáme zájem, ale tentokrát se rozkřiklo, že spolu zase mluvíme.

CHVÁLA OD THE TIMES

Zčistajasna napsal Christopher Isherwood článek v páteční kulturní příloze New York Times.

Byla tam mřížka ze šestnácti screenshotů a tématem článku bylo „propásli jste Mariu Callas v tom úžasném provedení La Traviaty“ nebo „zmeškali jste Beverley Sills v její poslední večer“. Jeho myšlenkou bylo, že díky kouzlu YouTube se nyní můžeme ke všem těmto jedinečným klasickým momentům vrátit. Patnáct z oněch šestnácti políček byly klasické produkce a v tom šestnáctém byly Betty a Linzi zpívající And Eve Was Weak z Carrie.

Napsal, že na základě tohoto výkonu by se měla partitura znovu prozkoumat. Netušili jsme, že se něco takového chystá, ale probudili jsme se v pátek ráno a zjistili, že nám Timesy udělily posmrtnou recenzi – a byla nadšená!

NOVÝ PŘÍSTUP Stafford Arima viděl jako mladý muž sobotní matiné Carrie a jeho agent domluvil schůzku v době, kdy Stafford sklízel úspěchy s off-broadwayským hitem Altar Boys. Sedli jsme si a mluvili. Všechny jeho připomínky se týkaly textu. Velmi na mě zapůsobilo, že nemluvil o scénografii, ale jen o textu. Navrhl jsem spoluautorkám, aby se s ním také setkaly, což udělaly. Nikdo z nás nevěděl, kam to povede, ale shodli jsme se, že je čas se do toho opřít, a Stafford nám nabídl šanci pracovat se svěžím novým hlasem.

Marin Mazzie a Molly Ranson v muzikálu Carrie v divadle MCC v roce 2012 Jakmile se to rozkřiklo, začaly chodit nabídky. Jedna z prvních byla od Jeffreyho Sellera a Kevina McColluma, kteří uspěli s muzikálem Rent. První workshop měl 24 herců s několika úpravami. Cítili jsme, že je potřeba masivní restart, a v tom nám pomohl přístup Bernieho Telseyho z divadla MCC. Ten se zeptal, zda by se na to MCC mohlo podívat, ale s tím, jestli by se to dalo udělat se čtyřmi lidmi a jednou poštovní schránkou! Nakonec jsme skončili u 14 lidí na scéně a sedmičlenného orchestru. Tou dobou jsem už slavil úspěchy s Footloose. Trvalo to všechno tak dlouho, než nás tohle povzbuzení pořádně nakoplo.

Larry se vrátil ke scénáři a přepsal ho tak, aby se příběh vyprávěl z pohledu Sue, jediné přeživší z oné třídy. Je to Sue, kdo vypráví příběh Carrie. Od toho okamžiku už to jelo.

Teď se Carrie hraje po celém světě a je to úžasné.

CARRIE SE VYVÍJÍ

Vyvíjí se za pochodu. V londýnské produkci došlo k drobným úpravám. Stephen Sondheim řekl, že muzikály nejsou nikdy skutečně dokončeny, jen opuštěny. Vždycky je co zlepšovat, ale snažit se vkládat tyto změny do již existujícího scénáře prostě nefunguje.

Máme skvělý vztah s Garym Lloydem a jeho týmem, kteří nám dali příležitost si s show hrát a brousit ji. Teď jsme měli možnost na ní zapracovat a já to beru jako šanci – možná ne to udělat dokonale, ale udělat to „dokonaleji“!

Tuhle show píšeme už 35 let, ale pořád se občas najde někdo, kdo nás zastaví a řekne: „A napadlo vás tohle?“

Měli jsme prostě štěstí, že se tolik věcí spiklo, aby se Carrie mohla vrátit v plné parádě.“

Carrie se hraje v Southwark Playhouse v Londýně až do 30. května 2015. Podívejte se na video o vzniku albové nahrávky Carrie s obsazením z Off-Broadwaye 2012 Podívejte se na ukázku z YouTube s Betty Buckley a Linzi Hateley v muzikálu Carrie na Broadwayi