Výběr kritiků 2018 – Paul T Davies

Svoji roli kritika beru málokdy jako samozřejmost. Psaní pro tento web mi letos umožnilo přístup k některým z nejlepších inscenací sezóny, ale přineslo i několik větších či menších zklamání. Samozřejmě není v mých silách recenzovat vše, ale také čtu a poslouchám recenze a názory ostatních a na divadlo si sám kupuji lístky! Je sice pravda, že na každé představení, ze kterého jste nadšení, vám někdo řekne: „A viděli jste...?“ a jmenuje kus, za jehož zmeškání se budete proklínat. Výběr každého kritika je tedy osobní záležitostí a zde je mých „top“ devět za rok 2018.

Soubor inscenace The Inheritance v Young Vic. Foto: Simon Annand The Inheritance – Noel Coward Theatre

Druhý rok po sobě vede můj žebříček nejlepších her epické, dvoudílné a více než šestihodinové americké drama, které se s lehkostí a pocitem kontinuity řadí po bok loňského vítěze, Angels in America (Andělé v Americe). Mimořádná hra Matthewa Lopeze vychází z románu E. M. Forstera Rodinné sídlo (Howards End). Samotný Forster v ní vystupuje mezi skupinou gayů v současném New Yorku a ohlíží se zpět do dob epidemie AIDS v 80. letech. Je to nádherně zrežírované Stephenem Daldrym s vynikajícím souborem, v jehož čele stojí Kyle Soller v nezapomenutelné roli Erica Glasse. V kontextu s Angels in America tyto hry nabízejí strhující panorama života gayů napříč dekádami. Závěr první části pro mě byl tím nejdojemnějším divadelním zážitkem roku – tedy dokud vám ve druhé polovině neprobodne srdce Vanessa Redgrave! Kolega kritik hru nazval „hrou desetiletí“. Já bych řekl, že je ještě důležitější. Skutečně nezapomenutelný večer v divadle.

Ben Batt (George) a Jonathan Bailey (John) v The York Realist. Foto: Robert Hastie The York Realist – Donmar Warehouse O titul „Revival roku“ se v mém seznamu pralo několik děl, přičemž silným kandidátem bylo i skvělé The Prime of Miss Jean Brodie taktéž z Donmaru. Ale hra Petera Gilla je podmanivou a dojemnou evokací Británie 60. let, kde se během uvádění York Mystery Plays do sebe zamilují dva muži – místní farmář účinkující ve hře a šikovný divadelní inspicient z Londýna. Kvůli třídním rozdílům a tehdejší době spolu nikdy nebudou moci žít a hra je srdceryvná ve své potlačované touze a marném čekání. Krásně zahrané, zejména Benem Battem a Jonathanem Baileym v rolích milenců. Byly tam momenty ticha, kdy přísahám, že by bylo slyšet spadnout špendlík. Slyšel jsem ale jen dopadnout slzu. Přečtěte si Pavlovu recenzi na The York Realist

Jenna Russell, Charlie McLellan, Ramsay Robertson, Brooke Haynes a Zubin Varla ve hře Fun Home v Young Vic Fun Home – Young Vic

Ano, moje první trojice odráží vynikající rok pro LGBTQ tvorbu. Další skvělá produkce v Young Vic (kde vzniklo i The Inheritance). Muzikál Jenine Tesori podle stejnojmenného grafického románu jsem neznal, ale teď už na něj nikdy nezapomenu. „Nejintimnější historie“ Alison Bechdel o jejím coming outu a zjištění, že její otec byl také gay, který svou orientaci tajil, což nakonec vedlo k jeho sebevraždě, je emočně nejsilnější muzikál, jaký jsem za dlouhou dobu viděl. Perfektně zrežírované Samem Goldem se špičkovým obsazením. Jedinou otázkou zůstává: „Kdy se to přesune do West Endu?“

Robert Jack, Darrell D'Silva a Lucianne McEvoy v Ulster American Ulster American – Traverse Theatre, Edinburgh Fringe Festival Zatímco nová hra Martina McDonagha A Very Very Very Dark Matter vyvolala v Bridge Theatre smíšené pocity, irský dramatik David Ireland si říká o McDonaghovu korunu jako autor, který posouvá hranice politické korektnosti a nutí vás otevírat pusu smíchem i šokem. Dramatička, gay režisér a slavný hollywoodský herec se setkávají, aby probrali produkci její nové hry o konfliktu v Severním Irsku („The Troubles“), kde má hrát onen oscarový herec. Zpočátku opatrné našlapování kolem hranic historie a sexuality graduje do kousavě vtipného finále, kdy jsou překročeny všechny meze, létají urážky, hroutí se politická korektnost a propuká násilí. Moje nejoblíbenější hra z letošního Fringe. Doufám, že se časem dočká uvedení v Londýně. Mezitím se podívejte na Irelandův předchozí hit Cyprus Avenue, který se v únoru vrací do Royal Court. Přečtěte si Pavlovu recenzi na Ulster American

Michael Ball jako Anatoly v muzikálu Chess. Foto: Brinkhoff Mogenburg Chess – London Coliseum Moje vzpomínky na původní produkci Chess (Šachy) jsou velmi černobílé – což bylo dáno tehdejší scénografií! Tento muzikál jsem měl vždycky rád i s jeho nedostatky a nastudování v London Coliseum ho oživilo v sytých barvách. Pro mě to byla hlavně orchestrace a zpěv, co z něj udělalo jeden z mých vrcholů roku, navíc inscenace obsahovala dvě písně, které v původní londýnské verzi nebyly. Ale vrcholem všeho bylo, když se při děkovačce objevili Björn a Benny. Naživo jsem je neviděl od Wembley 1979, takže si dokážete představit, v jakém stavu se tento fanoušek ABBY první generace nacházel! A jelikož je to osobní výběr, nebudu se omlouvat za to, že jsem jej upřednostnil před jinými muzikálovými revivaly! Přečtěte si Pavlovu recenzi na Chess

Girls and Boys – Royal Court Theatre V roce bohatém na sólové výkony (viz také Laura Linney v My Name is Lucy Barton v The Bridge) byla Carey Mulligan v silném textu Dennise Kellyho naprosto uhrančivá. To, co začíná jako vtipné vzpomínání na první setkání s manželem, prokládané scénami, kde mluví se svými dětmi, se s postupujícím příběhem mění v temné a děsivé území tragédie vyvraždění rodiny. Celé divadlo tajilo dech a Mulligan podle mého názoru předvedla nejlepší ženský herecký výkon roku.

Gary Wood (Harry), Craig Mather (Edward) a Harper Jackson (Tom) v Pieces Of String. Foto: Robert Workman Pieces Of String – Mercury Theatre, Colchester Moje regionální „Inscenace roku“. Krásný nový muzikál Gusa Gowlanda staví do středu milostný příběh dvou gayů z druhé světové války a jeho odkaz v rodině, která se snaží přijmout homosexualitu u dalších generací. Některé aspekty by ještě zasloužily dopracovat, zejména postava matky, ale hudba byla povznášející a bylo skvělé vidět, jak Mercury Theatre zariskovalo s úplně novým britským muzikálem. Gowland byl od té doby nominován na několik cen a mnohé vyhrál – tohle jistě nebylo poslední uvedení Pieces of String. Přečtěte si Pavlovu recenzi na Pieces Of String

Fly Half – RADA Festival/Turné Milostný dopis Garyho Langdena ragby, komunitě a duši Walesu byl nádherně výmluvným zážitkem o ztrátě i lásce, o krvi, potu a slzách, které drží lidi pohromadě. Mluvil o průmyslu, který zmizel, o vesnicích, které se navzájem podporovaly v krizi, a to vše za doprovodu úžasných písní Garetha Moultona. Řekl jsem, že jeho dílo je „hluboké jako uhelné doly“; takové emoce ve mně vyvolalo. Tato nádherně melancholická hra není jen pro velšské diváky, své publikum si našla všude a způsobem vyprávění evokuje ducha Richarda Burtona. Sledujte termíny dalších repríz. Přečtěte si Pavlovu recenzi na Fly Half

Cecilia Noble, Rebekah Murrell a Karl Collins v Nine Night. Foto: Helen Murray Nine Night – Trafalgar Studios Jsem moc rád, že jsem stihl vřelou a úžasnou hru Natashy Gordon, když se z National Theatre přesunula do West Endu. Jak jsem psal v recenzi, v centru sice stojí smrt a bdění u mrtvého, ale hra pulzuje životem. Obsazení je skvělé, ale Cecilia Noble jako teta Maggie naprosto dominuje – hraje přesně ten typ tety, kterou máme všichni! Laskavý a láskyplný pohled na rodinný život v časech smutku, pro autorku je to skvělý debut. Přečtěte si Pavlovu recenzi na Nine Night

Vivian Oparah a Celeste Dodwell v An Octoroon. Foto: Helen Murray An Octoroon – National Theatre Scéna Dorfman v National Theatre pokračuje v uvádění vynikajících současných her – zde vzniklo Nine Night i Home, I’m Darling od Laury Wade, které se příští rok stěhuje do West Endu. Mimořádná adaptace hry Diona Boucicaulta An Octoroon od Brandona Jacoba-Jenkinse mi v hlavě ležela ještě dlouho po představení. Ve zkoumání historie a důsledků otroctví je nesmírně moderní, s odvážnou režií a textem, který na diváka útočí s přesností kulky. Přitom drží krok s původní hrou a obsahuje některé z nejsurálnějších dialogů, jaké jsem letos viděl. Scénář také obsahuje nejlepší scénickou poznámku, jakou jsem kdy četl: „Nevím, jak zněl skutečný otrok. A vy taky ne.“ Hra se sem přesunula z Orange Tree Theatre, takže jsem se k ní dostal se zpožděním, ale stále doufám, že ji uvidím v dalším uvedení! Přečtěte si Pavlovu recenzi na An Octoroon

Will Taylor v Private Peaceful Na dveře první desítky klepe i geniální reimagining Sondheimova muzikálu Company od Marianne Elliot, skvělá znovuuvedení Translations (National Theatre) od Briana Friela a také The Lieutenant of Inishmore a Red od Michael Grandage Company. Velký pinterovský rok začal úžasnými Tobym Jonesem a Zoe Wannamaker v The Birthday Party, a projekt „Pinter at the Pinter“ je velkolepý, životní cyklus jeho kratších her a skečů, který pokračuje do roku 2019 a vrcholí Tomem Hiddlestonem ve hře Betrayal (Zrada). A ve Frintonu v rámci Summer Theatre předvedl Will Taylor jeden z nejlepších výkonů roku ve hře Private Peaceful – důkaz, že divadelní klenot lze najít kdekoli! Tak zase za rok!