Tip kritiky - Julian Eaves

Recenzent webu BritishTheatre.com Julian Eaves vzpomíná na své divadelní vrcholy roku 2018.

Obsazení inscenace Crazytown

Muzikálové divadlo mě opět připravilo o nejeden překvapivý moment a s nadšením nyní vzpomínám na úžasné vrcholy uplynulého roku, doprovázené včasným zamyšlením nad tím, proč je kvalita nových děl tak proměnlivá.

V březnu byl ve studiu The Other Palace k vidění titul ‚Crazytown: The World of Ryan Scott Oliver‘ v režii Adama Lensona. Hudebního nastudování se ujal Joe Bunker a doprovodu kapely i zpěvu se zúčastnil sám RSO – bylo to bohaté a nádherné.  Je až k nevíře, že se odehrálo jediné představení, přitom jde bezpochyby o jednu z nejlepších muzikálových událostí, které se u nás letos objevily.  Jak je možné, že zatímco tolik podprůměrných děl dostává větší prostor i delší uvádění – ačkoliv si to zjevně nezaslouží – autor takového génia zůstává v téměř zapomenutém koutě?  Tento svět postrádá logiku.  Nicméně příval braků neustával a já musel trávit večer za večerem sledováním kusů, které neměly (a myslím to vážně... nikdy!) spatřit světla ramp ani zvuk plnohodnotné produkce.  Proč lidé stále takto vyhazují peníze oknem?  To rozum nebere.  Kvalita mezitím zůstává opomenuta.  Něco je tu špatně.  Vlastně mě už napadá, jestli ve financování nových show nemá prsty Theresa Mayová. Přečtěte si Julianovu recenzi na Crazytown.

Jodie Steele, Carrie Hope Fletcher, T'Shan Williams a Sophie Isaacs v muzikálu Heathers. Foto: Pamela Raith Až v červenci se věci k lepšímu obrátily, když se díky nečekanému uvolnění o něco „dostupnějších“ vstupenek podařilo zhlédnout ‚Heathers‘, rovněž v The Other Palace, před jeho zaslouženým přesunem na West End.  Plně si zasloužil pozornost, kterou mu věnovali producenti Bill Kenwright a Paul Taylor-Mills (někdejší šedá eminence TOP), a do divadla si přivedl vlastní kmen oddaných fanoušků, čímž na Haymarketu vytvořil fantastickou atmosféru.  Příjemná směsice stylů ‚Pravé blondýnky‘ a ‚Bat Boye‘ (temnější než první, lehčí než druhý) od tvůrců Kevina Murphyho a Lawrence O'Keefa (hudba, texty i libreto podle filmu z 80. let) je dalším důkazem, že Američané zkrátka umí.

Sarah Hadland (Sophie), Kayla Meikle (Ashlee) a Manjinder Virk (Connie) v Dance Nation v divadle Almeida Theatre. Foto: Marc Brenner Po odeznění léta přineslo září do Almeidy další americký produkt, ‚Dance Nation‘ autorky Clare Barron.  Ačkoliv nejde přímo o muzikál, díky množství hudby a tance by se dal označit za „hru se zpěvy“ a byla to skutečně vynikající hra.  Člověk se mohl jen ptát, kde je všechen ten britský talent.  Odpověď se brzy dostavila: projekt, původně koncipovaný jako taneční show, se proměnil v téměř kompletně prokomponované hudební drama ‚Sylvia‘ v The Old Vic. Jde o velkolepý první pohled na něco, co se vyvíjí v možná britskou odpověď na ‚Hamiltona‘.  Měl jsem to štěstí vidět představení dvakrát a přál bych si, aby totéž udělalo více kritiků – možná by pak byli shovívavější ve svých soudech nad tímto naprosto pozoruhodným dílem choreografky, režisérky, scenáristky a textařky Kate Prince (a spoluautorky Priyi Parmar) a jejích stálých spolupracovníků ze Zoo Nation, skladatelů Joshe Cohena a DJ Waldeho.  Hudba k show je čisté blaho; bere si pankhurstovské sufragetky a táhne je vzpurně i rytmicky do dnešní doby, a to v dramatickém rámci, který boří hranice prakticky v každém směru – elektrizující kvalita skloubení režie a choreografie v podání Kate Prince připomíná talent Jeromea Robbinse.

Beverley Knight (Emmeline Pankhurst) a Whitney White (Christabel Pankhurst) se souborem muzikálu Sylvia. Foto: Manuel Harlan Měsíc skončil pravděpodobně nejstylovější premiérou na West Endu, jakou jsem kdy zažil: mimořádným přepracováním kusu Stephena Sondheima a George Furtha z roku 1970 ‚Company‘ v režii Marianne Elliott. Je plná úžasných nápadů, i když občas zápasí s více než jen drobnou neohrabaností.  Když do sebe ale všechny ingredience zapadnou, je to špičková podívaná a důležitý ukazatel toho, že i muzikálové divadlo musí být zcela otevřené upřímnému a razantnímu přetváření pro další generace.  Její režie „činoherních scén“ v tomto titulu je bezpochyby to nejlepší, co jsem na muzikálové scéně za hodně dlouhou dobu viděl, možná vůbec nejlepší: pokud existuje někdo, kdo bere muzikál vážně jako uměleckou formu, je to právě Elliott.  Nasazuje laťku proklatě vysoko.  Rezervujte si vstupenky na Company

Rosalie Craig, Alex Gaumond a Jonathan Bailey v Company. Foto: Brinkhoff Mogenberg Podzim v listopadu přivedl Roba Rokickiho do věčně potřebného The Other Palace s nabitým programem – a ano, dalším jednorázovým koncertním vystoupením – jeho velkého projektu ‚Monster Songs‘.  Tato událost řadí Rokickiho do popředí velkých talentů současného muzikálu a doufám, že se toho někdo chopí a vytvoří s tím něco úžasného – je to skvělý koncept a skvěle napsaná sbírka písní.

Sharon D Clarke a ansámbl. Foto: Helen Maybanks A pak na West End dorazil titul ‚Caroline, Or Change‘: hudba Jeanine Tesori je prostě božská – úchvatná, plynulá pastiše popu 40., 50. a 60. let, gospelu a folku, kde každý styl přirozeně a bez námahy přechází v další, dává prostor hlasům a tvoří dojemný soundtrack k obyčejným životům nevšedních postav Tonyho Kushnera a povyšuje je do magické epicko-expresionistické roviny.  Nic nemohlo zabránit velkolepé partituře v konání zázraků; i když inscenace pro mě postrádala esenciální charakter hudby a textu téměř na všech úrovních – jen tři doprovodné zpěvačky jako by skutečně obývaly stejný vesmír (a to skvostně) jako hudba, kterou měly zpívat.  To nevadí: stačilo zavřít oči a rázem jste se ocitli v ráji. Rezervujte si vstupenky na Caroline, Or Change

Foto: PBG Studios A nakonec v Above The Stag proběhlo dokonale sestavené oživení titulu ‚The Musical of Musicals‘ od Joanne Bogart a Erica Rockwella. Režie Roberta McWhira a choreografie Carole Todd přinesly více smíchu než vše výše zmíněné dohromady, což je u tak malého představení v komorním studiu velký úspěch.  Celkově to byl další rok ovládaný kvalitní americkou tvorbou, s jedním výrazným úspěchem britských autorů. Produkční a interpretační stránka je u nás na skvělé úrovni, ale USA stále vedou v kvalitě libret a hudebních partitur.  Ze Států sice proudí i slabší kusy a pámbu ví, že jsme jich letos museli přetrpět dost, ale odměnou zůstává to obrovské množství skutečně dobré práce autorů, kteří mají nejen talent, ale i co zajímavého říct.