ROZHOVOR: Samuel Morgan-Grahame

Sarah Day si povídá s členem obsazení Amélie, Samuelem Morganem-Grahame. Přečtěte si o představení i o jeho důležitém poselství o propojování s ostatními – o něčem, co je pro nás všechny v dnešní době obzvlášť aktuální!

Jaké bylo vaše úplně první představení v dětství a co vás vlastně ke světu divadla přivedlo?

Když mi bylo 14 let, dělal jsem s jednou divadelní společností studentskou verzi Bídníků. Bylo to úplně poprvé, co jsem zpíval v muzikálu – v té době jsem studoval výběrovou hudební školu zaměřenou na klasiku a tohle pro mě byl úplně jiný svět! Od té chvíle jsem začal klasická studia zanedbávat a místo toho jsem chodil do knihovny poslouchat nahrávky původních obsazení. Prarodiče mě brali do divadla odmala a cítím se velmi privilegovaný, že jsem vyrůstal v rodině, kde bylo divadlo součástí života. V 70. letech v Sydney v Austrálii stáli u zrodu divadla Belvior Street, což je soubor, který má dnes mezinárodní věhlas. Oni byli mým úvodem do světa divadla, ale nikdy se mi ani nesnilo o tom, že bych se jím mohl živit.

Foto: Pamela Raith Gratulujeme k roli v muzikálu „Amélie“! Řekněte nám něco o představení a roli, kterou v něm hrajete.

Tohle představení pro mě byla neuvěřitelná cesta a cítím velké štěstí, že jsem jeho součástí. Většinu času hraju Josepha, což je postava dobře známá z původního filmu – je jím posedlý jednou z kolegyň z kavárny a neustále o ní strašidelně šeptá na diktafon. Také hraju Fluffyho, což je zlatá rybka malé Amélie, která je jí bohužel v raném věku odebrána a vypuštěna do Seiny. Rád si myslím, že Fluffyho krátký moment v příběhu je pro titulní postavu zlomový!

Jaké to je pracovat na show uprostřed pandemie – při konkurzu a zkouškách? Museli jste překonávat nějaké překážky?

Moje cesta s tímto představením začala dávno předtím, než jsme o COVID-19 vůbec slyšeli! Ale vrátit se k tomu po takové době byl opravdu zvláštní zážitek. Poslední uvádění jsme ukončili v lednu 2020, takže bylo úžasné show znovu nastudovat a být jedním z prvních kusů, které znovu otevřely West End. Zpočátku to byl šok – všechno to testování, nošení roušek a v prvních týdnech i rozestupy, které jsme museli (z velmi dobrých důvodů) dodržovat. Velký dík ale patří našim producentům, týmu BOZP a inspicientům, že se to stalo prostě součástí naší rutiny a dnes už o tom skoro nepřemýšlíme. Udělali bychom cokoli, jen aby se diváci vrátili do West Endu! Naše show má velmi dojemné poselství o sounáležitosti právě pro lidi, kteří vycházejí z více než roční izolace, takže se cítíme šťastní, že se o něj můžeme s publikem každý večer podělit.

Jaký je váš proces, když se vžíváte do role? 

Pro mě je velmi důležitá fyzička, takže najít způsob, jak se postava drží nebo jak chodí, je základem pro vytvoření něčeho, co působí věrohodně. Platí to při zkouškách, ale pomáhá mi to i bezprostředně před každým představením. Před každou scénou nebo postavou mám takovou svou vnitřní zkratku, která mi pomůže se do daného momentu okamžitě „dostat“. Mám neskutečné štěstí, že pracuji s tak fantastickým obsazením. Upřímnost a dovednosti, které kolegové vnášejí do svých postav, mi každý večer ohromně pomáhají.

Proč je pro vás divadlo důležité?

Myslím, že lidé jsou od přírody vypravěči a živé divadlo je vrcholem toho, jak si v naší kultuře vyprávíme příběhy. Společný zážitek má v sobě něco magického – moment, kdy se celé publikum naráz nadechne nebo se společně zasměje, jinde než v divadle nezažijete. Divadlo je můj kostel a myslím to vážně – ty nejvíc transformující zážitky mého života se staly v divadle, ať už při poslechu cizího příběhu, nebo při vyprávění vlastního.

Lockdown a omezení jsou skoro u konce – jak jste si během nich udržoval kreativitu?

Měl jsem velké štěstí, že jsem i během pandemie měl v oboru práci. Strávil jsem téměř rok v mém místním uměleckém centru The Albany v Deptfordu, kde jsem pracoval na programu pro mladé. Pořádali jsme online hodiny dramatu, hudební kurzy s rozestupy a workshopy (osobní i online). Byla to pro mě neuvěřitelná zkušenost – vidět tu důležitou práci, kterou divadla tohoto typu dělají pro komunity po celé zemi. Také jsem doma hodně hrál na nástroje, hlavně abych zabavil své novorozené miminko! Mít dítě v té nejhorší fázi pandemie byl zážitek, který vyžadoval nekonečnou kreativitu!

Podělte se s námi o jednu z vašich nejlepších nebo nejvtipnějších vzpomínek. 

Amélie v Bristol Old Vic v roce 2019 – vždycky jsem si v tomto divadle chtěl zahrát a pro tohle představení to byl dokonalý prostor. Reakce publika byla neuvěřitelná a já měl pocit, že jsem si splnil jeden ze svých životních snů.

Nejvtipnější – jednou v Shakespearově hře, během strhujícího monologu na konci první půle, jsem zakřičel svou poslední repliku a vyběhl ze scény, jen abych zakopl a upadl obličejem přímo na podlahu doprostřed jeviště. Rozplácl jsem se tam jak pytel brambor. Vyškrábal jsem se na nohy a narychlo zmizel v zákulisí, ale moje výzva do zbraně ten večer asi úplně nevyzněla tak, jak měla. 😂

Rezervujte si vstupenky na Amélii Kdyby byl váš život divadelní hrou, jak by se jmenoval a proč?

Právě teď – Unavený! Muzikál. Mám desetiměsíční miminko a hraju v kuse na West Endu, kde v podstatě nesejdeme z jeviště!

Pro nové herce, kteří v této době dokončili školu, to byl velmi těžký rok. Co byste čerstvým absolventům poradil?

Nepřestávejte. Najděte si přátele, kteří vás podpoří, a pokud můžete, vytvářejte vlastní věci. Pamatujte, že pokud se definujete jako umělec, tak jím jste – i když váš hlavní příjem momentálně pochází z něčeho jiného.

Na závěr (aniž bychom prozrazovali příliš!), proč by se komunita British Theatre měla jít na „Amélii“ podívat?

Je to nádherné představení plné hudby, kouzel a naděje. Je o odvaze vystoupit z osamělosti a hledat spojení s ostatními lidmi a se svou komunitou. Je o tom, co může udělat jeden člověk pro změnu světa. Pokud nám posledních 18 měsíců něco ukázalo, pak to, že takových příběhů potřebujeme víc. Přijďte, rádi vám ho odvyprávíme!

Muzikál Amélie se i nadále hraje v Criterion Theatre v Londýně. Rezervujte si vstupenky!