RECENZE: 3 Winters, Lyttleton Theatre ✭✭✭

3 Winters (Tři zimy) v National Theatre. Foto: Ellie Kurttz 3 Winters

Lyttleton Theatre

10. prosince 2014

3 hvězdičky

V té prostorné místnosti, jejíž zašlá sláva je neoddiskutovatelná, panuje téměř naprostá tma. Na stěnách visí vkusné obrazy, ale dům jeho majitelé zjevně opustili. Některé kusy nábytku jsou zakryté plachtami. Na pohovce neklidně spí žena, před chladem ji chrání přikrývka. Kousek od ní leží na matraci pár, rovněž ve spánku. Vedle nich je velký přenosný koš, ve kterém v náruči Morfeově vrní kojenec. Je hluboká noc.

V zadní části místnosti se otevřou dveře. Objeví se v nich silueta postavy. Na ramena jí kaskádovitě splývají nespoutané zrzavé vlasy. Zdá se, že má na sobě noční košili, ale není to úplně jasné. Váhavě vstupuje do temného pokoje. Vrzne podlahové prkno. Žena na pohovce okamžitě zbystří – je plná strachu, ostražitosti a očekávání. Budí spící pár a ptá se, jestli něco neslyšeli. Nic. Běž zase spát, zamumlají.

Přízračná postava, nyní již odvážněji, postupuje hlouběji do místnosti, proplétá se mezi spícími a pokračuje k přední části jeviště. Její krok opět probudí zvuk podlahových prken. Tentokrát je žena na pohovce neústupná – někdo tu je. Muž vstává, rozhlíží se a náhle zcela ztuhne. Někdo tam skutečně stojí a on na ni upřeně hledí.

Rozsvítí se světla a ona je odhalena. Výraz v obličeji ženy na pohovce je onou zvláštní kombinací zoufalství, naděje a hrůzy. Tyto dvě ženy se znají. Jak? Proč? A co to znamená?

Právě tyto otázky tvoří emocionální jádro nové hry Teny Štivičić 3 Winters, která má nyní světovou premiéru v Lyttleton Theatre v režii Howarda Daviese. Hra představuje zhuštěný úvod do politiky a hlubokých hrůz i změn, které postihly (bývalou) Jugoslávii, Chorvatsko, Srbsko a Slovinsko od konce druhé světové války. Je doslova nabitá detaily o proměnlivém politickém osudu chorvatského Záhřebu a zejména o vlastnictví grandiózního domu, který kdysi obývala vznešená rodina, ale po válce byl zkonfiskován a na příkaz nově nastoleného komunistického režimu rozdělen mezi tři rodiny.

Štivičić děj zasazuje do tří odlišných období: bezprostředně po skončení války v roce 1945; do roku 1990, kdy se Slobodan Milošević coby srbský lídr postavil svým kolegům a plénum Svazu komunistů Jugoslávie se rozpadlo; a do roku 2001, kdy Chorvatsko lobbovalo za vstup do Evropské unie.

Na pozadí tohoto vodopádu politických událostí, teorií a manévrů vypráví autorka příběh jednoho domu a jeho tajemství. Karolina a její otec dům vlastnili, on však stál během války na špatné straně a po jejím skončení uprchl do Jižní Ameriky. Karolínu nechal zavřít do ústavu pro choromyslné, ale ona z něj po osvobození města jednoduše odešla a vydala se do rodného domu.

Ten však již obsadili komunisté. Karolína se vyhýbala jejich pátrání a přežívala v jeho skrytých koutech a zákoutích. Poté je jedno patro domu přiděleno Rose a jejímu manželovi Alexandrovi, Rosině matce Monice a dítěti Maše. Alexander a Monika jsou ohromeni prostorem a luxusem, který jim, prostým rolníkům, byl v jejich vlastních očích dopřán. Rosina vize budoucnosti je však poněkud jiná.

Není to náhoda. Rose zná „generála“, byla válečnou hrdinkou v odboji, a tak si mohla svůj nový domov vybrat. Její volba je záměrná. Vybrala si dům, ze kterého byla její matka nevybíravě vyhozena krátce po Rosině narození. Tehdy je Karolina vyhodila na mráz, lhostejná k novorozeněti, které potřebovalo teplo. Karolinino jednání odsoudilo Moniku a Rose k drsnému životu, který pro Rose vyvrcholil traumatem z dětství, kdy musela v mrazu ujít deset mil v dřevácích, aby doručila zprávu; omrzliny jí trvale zdeformovaly nohy.

A teď jsou tam: uprostřed noci znovu spolu, karty jsou obráceny, mocenské poměry převráceny a možnosti nekonečné.

A to jsme teprve v roce 1945.

V tom bohužel spočívá hlavní problém celé hry. Pasáže z roku 1945 jsou skutečně strhující; další dvě éry jsou v porovnání s nimi jen únavné rodinné hádky, přesycené informacemi o politice a stavu Chorvatska. Až na pár výjimek jsou všechny postavy ve scénách z let 1990 a 2001 nudné, chladné nebo prostě otravné.

Oněmi výjimkami jsou postavy v obrazech z roku 1990: starší Karolina (v dobrém podání Tracy Bargate, která zaskočila za indisponovanou Susan Engel), starší Alexander (skvěle uchopená postava v podání Jamese Laurensona; jeho dlouhý monolog o koni je skutečně uhrančivý a utkví vám v paměti) a mladší Lucia, Mašina předčasně vyspělá dcera (v přesvědčivém a půvabném podání Charlotte Beaumont).

Zklamáním je zejména Siobhan Finneran v klíčové roli Maši, Rosiny dcery v letech 1990 i 2001. Finneran postavu pojala bez špetky vřelosti či mateřského zájmu a zcela ji nepochopila. Tato žena není zatrpklou komornou z Downton Abbey; je to mnohem složitější, fascinující a přístupnější osobnost. To, že režisér Davies dovolil Finneran hru tímto způsobem fatálně podkopat, je neomluvitelné.

Ostatně, není to jeho jediný přešlap v obsazení či vedení herců. Mašin manžel Vlado se v rukou Adriana Rawlinse naprosto vytrácí; Rawlins je upjatý, strojený a neustále „hraje“, místo aby ze Štivičićina textu vytvořil pravdivého, živého člověka. Vlastně, kromě Laurensonova Alexandra a neklidného Marka v podání Alexe Jordana, nepředvádí nikdo z mužů víc než průměrný výkon a mnozí zanechávají v divákovi spíše rozpaky. Karl Daniela Flynna dokonce v souboji o titul „Jak proboha můžete hrát v National Theatre?“ zdatně sekunduje Rawlinsovi.

Místy je těžké pochopit, co si Howard Davies myslel. U publika v National Theatre se nedá předpokládat detailní znalost moderních chorvatských dějin, přitom je pro pochopení scén z let 1990 a 2001 naprosto zásadní. Úkolem režiséra bylo zajistit, aby diváky objevování souvislostí bavilo, a dohlédnout na to, aby postavy vzbuzovaly v publiku zájem. Bez tohoto úsilí se hra Štivičićové nebezpečně blíží historické přednášce namísto dramatu.

Zčásti je to ovšem i chyba textu. Scény z roku 1945 fungují nejlépe, protože politické pozadí je jasnější a přímý dopad na hlavní postavy je hmatatelný – vysvětluje napětí, reakce i drama. Vše v roce 1945 je křišťálově srozumitelné.

V pozdějších dekádách už postavy nejsou do politického dění tak vtaženy; jsou spíše diváky, kteří sice mají co říct, ale jejich hovory je dostatečně nedefinují. Právě starší verze postav z roku 1945 (pomineme-li Mašu v podání Finneran) vzbuzují zájem. Rok 1945 je totiž stále formuje.

Jo Herbert je vynikající jako Rose, odbojářka a posléze stranická funkcionářka, která zápasí s novým řádem, svou matkou, zničenými chodidly, ustrašeným manželem, dítětem, novým domovem a nečekaně i s Karolinou – ženou, která zničila její matku a ukradla jí dětství. Herbert skvěle vystihuje bolest, možnosti, které přináší moc, i podrážděnost ze „starých pořádků“ a odhodlanou naději v budoucnost. Je to chytrý a nuancovaný výkon.

Herecké vavříny večera však patří Josii Walker (Monika) a Hermione Gulliford (Karolina). Walker je až mrazivě autentická jako ztrápená, vylekaná a naprosto ztracená Monika. Nikdy se nevzpamatovala z potupy, když ji impulsivní a panovačná Karolina vyhodila ze služby, ani z hořkého odmítnutí rodičů, ke kterým se s nemanželským dítětem v náručí vrátila prosit o pomoc a kousek rodinného tepla. Walker to vše vyjadřuje úsporně, většinou beze slov. Obzvlášť silná je její schopnost předvést Moničino zmatení z nového komunistického řádu. Představuje staré, chudé Chorvatsko – nikoli však jako plochý symbol, ale jako plnohodnotnou, plastickou postavu.

Gulliford celkový obraz doplňuje; její vyjevená, zdecimovaná bývalá aristokratka, nyní zcela vydaná na milost dítěti, které kdysi odsoudila k zapomnění, je pro Walker ideální partnerkou. Ztělesňuje esenci starého, bohatého Chorvatska. Ke konci prvního dějství je tam úžasná scéna, kdy Walker a Gulliford sdílejí pohovku – obě tam chtějí být, ale žádná neví, jak zahájit novou etapu jejich narušeného vztahu. Zcela odlišné bytosti, které však jedna druhou potřebují k úplnosti. Je radost to sledovat.

Člověk se neubrání myšlence, proč Davies neobsadil Walker do role, kterou hraje Finneran – taková je síla a komplexnost jejího projevu. Jakmile se však v roce 1945 objevila Karolina v podání Gulliford, odpověď byla jasná. Monika musí být s Karolinou v souladu a z dua Finneran–Walker mohla tuto harmonii a sílu nabídnout jen druhá jmenovaná.

Poctivá práce ansámblu v pasážích z roku 1945 však celý večer nezachrání; v obrazech z pozdějších desetiletí hra bředne a působí poněkud absurdně. Daviesovi se nedaří udržet celek pohromadě. Zda to vůbec lze, by ukázala až jiná produkce s lepším castingem, ale člověk nemusí být věštec, aby pochopil, že naděje na úspěch jsou malé.

Psaní Štivičićové v pasážích z roku 1945 je podmanivé, barvité a kypící životem i vřelostí. Divák dostává lekci dějepisectví v naprosto zábavné a pohlcující formě. Možná, kdyby se autorka držela pouze tohoto období, výsledek by byl celkově uspokojivější.

Zasazení do tří ér však umožňuje scénografovi Timu Hatleymu, aby se v tradici Lyttletonu pořádně rozmáchl. Na scéně se nešetřilo. Důmyslný systém pohyblivých panelů umožňuje hladké přechody mezi érami v rámci jednoho domu. Základní dispozice scény zůstává stejná, ale jak se panely posouvají, odkrývají zcela odlišné domácnosti a časy. Místy je to skutečně magický efekt.

Zbytečné jsou však projekce dobových filmových záběrů ze všech tří období, které se promítají na panely při změnách scén. Působí to rušivě a umocňuje to informační přesycenost, v níž se hra zřejmě vyžívá. Světelný design Jamese Farncomba je ukázkový a scénická hudba Dominica Muldowneyho je působivá a atmosférická.

Pokud jsou vaše znalosti moderních chorvatských dějin lepší než znalosti dějin anglických, možná bude váš zážitek úplně jiný. Pokud si představení předem nastudujete, mohou scény z let 1990 a 2001 zarezonovat způsobem, jakým u mě nerezonovaly. Ale obrazy z roku 1945 nevyžadují nic víc než otevřenou mysl: herecké výkony a scénář pod Daviesovým dohledem udělají zbytek za vás.