RECENZE: Amour, Royal Academy of Music ✭✭✭✭

Obsazení muzikálu Amour. Fotografka: Hana Zushi-Rhodes, Royal Academy of Music Amour

Royal Academy of Music

4 hvězdičky

28. června 2015

Muzikálový folklór se na kousek s názvem Amour dívá s despektem – byl odsouzen k zapomnění po šokujícím krátkém uvádění na Broadwayi, a to i přes partituru od držitele Oscara Michela Legranda. Stal se z něj tak trochu muzikálový Bermudský trojúhelník, o čemž svědčí i fakt, že na internetu najdete jen minimum videí, kde by jej někdo hrál. Do letního představení Královské akademie hudby (RAM) jsem tedy vstupoval s jistými obavami; ty se však naštěstí velmi rychle rozplynuly.

Zápletka Amour je prostá, ale příjemně svérázná – nenápadný úředníček dře v ponuré pařížské kanceláři, nedoceněn svými línými kolegy. Jednoho dne zjistí, že dokáže procházet zdmi, a okamžitě se rozhodne využít své nové schopnosti k tomu, aby bohatým bral a chudým dával, trýznil svého komicky diktátorského šéfa a pokusil se získat přízeň nádherné a neustále vězněné Isabelle.

Hudba k této inscenaci je skutečně nádherná (jak by se dalo od oscarového skladatele čekat) a kapela ji odehrála naprosto brilantně (jak se na RAM sluší a patří!). Texty v adaptaci Jeremyho Samse jsou nesmírně chytré a uším lahodící, přičemž některé slovní hříčky snesou srovnání se Sondheimem v jeho nejlepší formě. Celý kus je prokomponovaný a počet hitů výrazně převyšuje slabší místa; sóla postav i živá ansámblová čísla jsou vzletná a podmanivá. Říká se, že známkou dobrého muzikálu je, když vám píseň uvízne v hlavě – a mně už půl dne v hlavě rotuje několik refrénů, zejména ten, který zpíval novinový prodavač v podání Tobyho Hinea.

Amour jako by byl napsán přímo pro letní absolventské představení; každý člen vynikajícího obsazení má alespoň jednu vděčnou roli, která mu dává příležitost ukázat, co v něm vězí. Všichni jsou famózní a ani jeden z nich by nepůsobil nepatřičně, kdyby byl zítra obsazen na profesionální scénu ve West Endu. Zápletka je sice nepopiratelně pošetilá a místy tenká jako papír, ale nespoutaná energie výkonů a inscenace zajistí, že to skoro ani nepostřehnete.

Hlavní roli mistrně ztvárnil Chris McGuigan, který skvěle zachytil proměnu hrdiny z šedé nuly v problémovou mediální senzaci. Josie Richardson je podobně sladká a pěvecky bezchybná jako bezmocná Isabelle; disponuje úžasným hlasem a hravě si poradila i s drobnými potížemi s portem během jednoho ze svých velkých čísel (rizika převlékání na scéně!).

K vidění byla také řada působivých výkonů v ansámblu, které pomohly dodat hloubku a barvu postavám, jež by se snadno mohly proměnit v přehlídku stereotypů (malíř, policista, doktor atd.). Každý své sólo trefil do černého, přičemž Maeve Curry jako prostitutka a Toby Hine coby nervózní právník vytěžili ze svých písní maximum. Nejlepší výkon večera však podal Alfie Parker, který prokázal vynikající komediální načasování (a překvapivě dobré taneční kroky), když plynule přecházel mezi rolemi doktora, policisty a soudce – toho se rozhodně vyplatí sledovat.

Minimalistická scéna Adriana Geeho fungovala skvěle. Když se podíváte na těch pár útržků z neúspěšné broadwayské produkce, scéna tam často působí příliš kresleně a jasně, čímž spíše podtrhuje než doplňuje vrozenou ztřeštěnost Amour. Tato inscenace byla jednodušší a díky tomu mnohem působivější; „zdi“ tvořili sami členové souboru a židle se používaly k vytvoření nejrůznějších kulis, včetně stolů, řečnických pultů a vězeňských cel.

Herci byli neustále na scéně, což díky jejich aktivitě nepůsobilo tak rušivě, jak se občas stává. Režisérka Hannah Chissick přidala několik chytrých nápadů, které udržela až do finále s velmi nápaditou děkovačkou. Inscenace však nastolila odvěkou divadelní otázku – proč se ve hrách odehrávajících se ve Francii nikdy nemluví s francouzským přízvukem? Hře to vyloženě neškodilo, ale mohlo ji to víc odlišit od Bídníků (kontrast byl o to silnější, že Bídníci jsou v jednom čísle parodováni) – v jednu chvíli člověk skoro čekal, že na scénu vtrhne Javert a začne na všechny křičet.

Choreografie Matthewa Colea byla prvotřídní a mohla by ji závidět nejedna vysokorozpočtová produkce ve West Endu. Zmíněné rekvizity byly v tanečních číslech skvěle využity, zejména v energičtější sekvenci během písně „Soud“ ve druhém dějství. Choreografické rutiny jako by nesly drobné odkazy na klasiky West Endu – úředníci připomínali ponuré účetní z Producentů, zatímco nešikovní četníci dostali do vínku obzvlášť vtipné a nemotorné pohyby, evokující policisty z Pirátů z Penzance. Vše bylo provedeno s umem a dodalo hře strhující energii a vtip, který potřebovala.

Pokud dnešní představení reprezentuje budoucnost britského divadla, pak jsme skutečně v dobrých rukou. Jistě, ten příběh je asi tak pevný jako ty zdi, které se v průběhu inscenace neustále hroutily. Nicméně nádherná hudba a špičkové výkony ukázaly, že Amour může být vskutku záležitostí srdce. Tak, a kde teď seženu nahrávku s tímto obsazením?