RECENZE: And Then Come The Nightjars, Theatre 503 ✭✭✭✭

And Then Come The Nightjars The Latchmere, Theatre 503

07. 09. 2015

4 hvězdičky

S britským venkovem se častěji setkáváme v mýdlových operách typu Emmerdale nebo v rozhlasovém seriálu The Archers než na divadelních prknech. Je to nevyužitá příležitost pro dramatiky, a už jen proto je tato nová hra Bei Robertsové vítaným a neobvyklým spoluvítězem prvního ročníku ceny Theatre 503 za novou hru. Tento měsíc se uvádí v Londýně, než se přesune do Bristol Old Vic, který je spolupořadatelem inscenace.

Děj se odehrává v letech 2001 až 2013 na farmě v jižním Devonu a skládá se ze šesti různých výjevů či vinět ze života a přátelství dvou mužů – Michaela Vallance (David Fielder) a Jeffa Crawforda (Nigel Hastings). Akce se odehrává výhradně v Michaelově stodole, což je s láskou prokreslený realistický interiér plný nepořádku, pytlů s krmivem pro dobytek, starého nářadí a pavučin z dílny scénografa Maxe Doreyho.

Michaelovi je na začátku hry přes šedesát a Jeffovi o dvacet let méně. Michael je mrzutý a tvrdohlavý chovatel dobytka, který nedávno ztratil milovanou ženu Sheilu. Narodil se a vyrostl v této části Devonu nedaleko Tavistocku a mluví hřejivým, rázovitým místním dialektem. Jeff naproti tomu mluví spisovnou angličtinou jihovýchodní Anglie a v prostředí venkova není tak hluboce zakořeněn. Je to místní veterinář a děj začíná na úsvitu pandemie kulhavky a slintavky, kdy navštíví Michaela, aby ho varoval před nákazou na sousedním statku.

Ti dva mají mnoho společného. Jestliže je Michael osamělý, protože přišel o manželku, Jeff je osamělý, protože o tu svou právě přichází a zároveň propadá alkoholu. Zpočátku se setkávají pracovně – hned v úvodu hry se má otelit kráva – později si jen krátí čas, až nakonec hledají vzájemnou společnost, když se Jeffovo manželství definitivně rozpadne a on se nastěhuje, aby pomohl s chodem farmy. V mnoha ohledech je to hra o mužském přátelství v nepřízni osudu, ale zároveň nabízí nuancovaný žalozpěv za mizející způsob života na venkově. Lelkové (nightjars) z názvu hry se sice párkrát skutečně objeví, ale plní spíše symbolickou roli poslů smrti a smůly, kteří se vznášejí nad celým dramatem.

Text je jemný, s trochou suchého humoru a plný laskavého popichování. Po prvním dějství věnovaném následkům epidemie není hra ani tak hnaná dějem, jako spíše zkoumáním postav. Pozornost je soustředěna především na kvalitu interakce mezi herci a na smysl pro místo – ten je velmi působivě navozen díky subtilně proměnlivému osvětlení Sally Fergusonové. Snad nejpůsobivější je zde práce s tónem – v rámci každé scény mají herci prostor předvést jak velká gesta, tak ty nejjemnější emocionální nuance. Ať už jde o ztrátu Michaelova drahocenného stáda nebo Jeffovu sebestřednou nenávist na jedné straně, či o drobné nepříjemnosti spojené s byrokracií úřadů a otravnými, pletichářskými sousedy na straně druhé, vždy je zachována věrohodná rovnováha mezi hlubokou vášní a jemně satirickým pozorováním.

Velkou zásluhu na tom, že to v praxi funguje, mají samozřejmě herci. Bylo by snadné vykreslit Michaela jako líný stereotyp venkovského křupana, ale Fielder čerpá ze svých bohatých zkušeností s beckettovskými rolemi a představuje plnokrevnou postavu plnou svéhlavých rozporů. Vidíme Michaelovu lásku k jeho kravám a rodovou věrnost půdě, ale také prozíravost a hluboký vhled do lidské povahy, který je v mnoha ohledech jemnější než Jeffův světáčtější pohled na věc. U člověka tak pevně srostlého s půdou působí dojímavě i to, jak popisuje citlivost a zranitelnost venkova vůči silám změn a pomíjivost toho, co se zdá být trvalé.

Hastings má v mnoha ohledech těžší roli. V prvním jednání se musí nakonec postavit na stranu světa „tam venku“ a vynucovat jeho nařízení, přestože se tváří jako stejný obránce venkovských hodnot jako Michael. Daří se mu dobře vystihnout psychické dilema, které to obnáší. Následně sledujeme, jak se jeho vlastní svět rozpadá v mlze alkoholu a sebelítosti, což herec zvládá bez afektu či nadsázky. Nakonec jsme svědky toho, jak znovu dává svůj život dohromady, smiřuje se se sebou samým v pokročilém středním věku a stává se Michaelovým nástupcem v roli strážce kontinuity venkova ve světě vinných lázní, luxusních přestaveb stodol a necitlivých sídlišť vyrůstajících na bývalých polích.

Technicky jde o velmi zručnou produkci, což se u takto komorního díla hraného v mollové tónině může snadno přehlédnout. Kromě vynikající scény a světel jsou mistrně zvládnuty proměny scén naznačující plynutí let a režisér vymyslel neustálý vzorec pohybu a jevištní akce, který brání tomu, aby děj ustrnul. Závěrečný obraz má v sobě rembrandtovskou záři, ale prostou sentimentality, což působí upřímně a silně.

Zobrazení venkovského života mohou snadno sklouznout ke karikatuře nebo růžové idealizaci, jak nám vždy připomíná klasika Cold Comfort Farm. Velkým úspěchem této hry je, že oživuje venkov, aniž by se uchylovala k jednomu z těchto extrémů. Tvůrčí tým a herci vytvořili inscenaci, která vzdává hold skutečné bukolické kráse anglického zemědělského světa, ale zároveň se nevyhýbá realitě, v níž jsou deprese, sebevraždy a alkoholismus obecně častější než v britských městech. V době, kdy mezi městem a venkovem často panuje tak malé pochopení (oboustranně), může hra jako tato postavit most přes tuto propast, a to i nad rámec svých zdánlivě skromných rozměrů.

Foto: Jack Sain

And Then Come The Nightjars se hraje v Theatre 503 do 26. září 2015