RECENZE: Muzikál Annie v Piccadilly Theatre ✭✭✭

Miranda Hart a představitelky titulní role v muzikálu Annie. Foto: Paul Coltas Annie

Piccadilly Theatre,

4. června 2017

3 hvězdičky

REZERVACE VSTUPENEK

Miranda Hart je hlavní hvězdou a diváckým lákadlem tohoto energického a barvami hrajícího znovuuvedení nesmrtelné rodinné klasiky o roztomilé holčičce a její neustále se opakující ústřední melodii.  Ačkoli o jejím herectví, zpěvu či tanci v tradičním pojetí „hudebního divadla“ lze pochybovat, publikum si získá při každém vstupu na jeviště. Svému účelu – tedy zajistit inscenaci potřebný odbyt vstupenek, dokud se nenaskytne něco lepšího – pravděpodobně dostojí.

Nikolai Foster, umělecký šéf divadla Curve v Leicesteru a režisér tohoto kusu, si předsevzal udělat ze své scény domov špičkového hudebního divadla.  Jak přesně do tohoto velkolepého plánu zapadá právě tato inscenace, to nechám na jeho vysvětlení – faktem zůstává, že s podobným kouskem by mohla přijít celá řada produkčních domů po celé Británii.  Scéna a kostýmy Colina Richmonda jsou hravou explozí barev v duchu 50. let, ačkoliv je děj pevně zasazen do éry americké hospodářské krize: posouzení toho, jak tyto střípky skládačky pasují k sobě navzájem a k Americe Roosevelta a jeho Nového údělu, už nechám na vás.  Ben Cracknell vše dovedně nasvítil přesně tak, jak postavy přicházejí a odcházejí – nepochybně v přísném souladu s režisérovým záměrem.  Nick Winston vtiskl hudebním číslům energický až neodbytný náboj: skromný sbor malých sirotků dává do svých výstupů maximum a tvoří tak divadelní vrchol představení. Dospělí sice působí šarmantně, ale občas působí poněkud upjatě a strojeně.  Možná je to záměr, ale ruku na srdce – žádné psychologické drama to není.

Djalenga Scott (Lily), Jonny Fines (Rooster) a Miranda Hart (slečna Hanniganová) v muzikálu Annie. Foto: Paul Coltas

Foster prochází scénářem ukázněně a věrně – zdá se, že si vyloženě užívá zdůrazňování kuráže nápaditých děvčat, jejich neutuchajícího optimismu a prostoty. Chybí zde však jakýkoliv nápaditější nebo zapamatovatelný rukopis, ať už u dětí, nebo u dospělých.  Vzhledem k tomu, jak moc produkce ekonomicky spoléhá na Mirandu Hart, je to škoda: jako nováčkovi v žánru muzikálu jí mohl režisér pomoci inscenací, která by byla více „šitá na míru“ jejím přednostem – tedy navázání onoho kouzelného kontaktu s publikem – a zbytečně nepoutala pozornost k disciplínám, ve kterých si není tak jistá.

Hned po Mirandě jsou však největším aktivem tohoto kusu skvostné písně Charlese Strouse (hudba) a Martina Charnina (texty).  Možná to nezní jako sevřená moderní „partitura“, ale má to přesně ten zvuk dobových hitů od skvělých skladatelů a kultivovaných textařů.  Orchestrace a hudební aranžmá George Dyera nám nicméně neustále připomínají, že jde o dílo poměrně nedávného data: show vtrhla na scénu v polovině 70. let a je v ní cítit hodně z té hlučné, drzé a sebevědomé estrádnosti éry diska.  (Když o tom tak přemýšlím, možná i ty kostičky puzzle v kulisách jsou pozůstatkem nějakého tehdejšího televizního speciálu?)

zleva Ruby Stokes (Annie) a Alex Bourne (Daddy Warbucks) v muzikálu Annie. Foto: Paul Coltas

Scénář Thomase Meehana zestárl o poznání hůře: přechody mezi dialogy a hudbou někdy fungují, jindy však působí křečovitě a neohrabaně; o to víc by se hodil citlivý režijní zásah, který by tyto hrany obrousil.  Scénář navíc stále dovoluje pálit jeden „Tomorrow“ za druhým. Zcela bez míry.  Závěrečná repříza (reprise ultimo), která celé to dění konečně utne, už působí jako pověstný poslední hřebíček do rakve.  Ať je to jak chce, nepomohou ani všechny ty vylomeniny a křečovité úsměvy celého souboru – Alex Bourne si představení suverénně krade pro sebe díky brilantnímu podání sóla Daddyho Warbuckse v druhém jednání, „Something Was Missing“.  Je v tom i jistá poetická spravedlnost: za to, jak poctivě celou show odtáhne, je to právě on, kdo najde přesvědčivou emocionální hloubku v jediné skutečně srdečné písni z celého zpěvníku Annie.

Děvčata, kterých je celkem 21, byla zjevně vybrána pro schopnost vyzpívat srozumitelné repliky až do poslední řady na balkoně (k čemuž přispívá i důrazný zvukový design Richarda Brookera). Činí tak s jednotným americkým přízvukem, který bude britským uším znít věrohodně, zatímco rodilé Američany by nejspíš pobavil.  Jsem si jist, že všechna prošla těmi nejlepšími uměleckými školami, kde z nich vytrénovali efektivní automaty, které pokaždé podají identický výkon.  Jsou to přesně ty děti, které budou platící rodiče po celou dobu představení obdivovat, zatímco v duchu budou děkovat bohu, že jejich vlastní potomky takový osud nikdy nepotká.  Tím nechci říct, že by někdy v budoucnu nemohly získat skutečnou osobitost, ale v tuto chvíli jsou to jen poslušné loutky.  A nezapomínejme, tohle není „Matilda“. Zatímco v Matildě hrdinka využívá svůj intelekt k proměně vlastního domova, v příběhu Annie musí hlavní hrdinka utéct ze svého prostředí a využít svůj dětský ženský šarm, aby našla útočiště ve světě bohatství a privilegií ovládaném dospělými.

Zbytek obsazení jen vyplňuje prázdná místa.  Jejich nejlepší chvíle přichází bezesporu v bujaře pojatém úvodu druhého dějství: zde je Foster ve své nejlepší formě a skvěle se vypořádal s mrazivě uvěřitelnou pastišovou skladbou „You're Never Fully Dressed Without A Smile“: je to hymna na komerční zneužívání dětí (a dost možná skutečné srdce celého muzikálu).  Zde nás pod dohledem úlisného Berta Healyho (v elegantně energickém podání Bobbyho Delaneyho) vybízejí, jak to dokáže jen skutečně „upřímný“ broadwayský muzikál, abychom se oddali uctívání jedné konkrétní značky zubní pasty.  Tady na okamžik nahlédneme, čím vším by tato show mohla být.  Jinde se zase zničehonic objeví FDR (proč ne, že?), jak předsedá své vládě a nedaří se mu spravovat ten „jejich velký národ“ – nedokáže vymyslet žádnou rozumnou koncepci, dokud se před nimi neobjeví naše Annie a nenaservíruje jim další neochvějnou porci „Tomorrow“ (v duchu Macbethova „zítra a zítra a zítra“). A pak – hepreme! – Roosevelt (v usměvavém podání Russella Wilcoxe, který na vozíku kmitá po jevišti jako Bette Midler) vymyslí frázi, která definovala celou jeho éru.  Tipuji, že sirotka Annie by tam musel mít a nechat si tu „její“ písničku zazpívat ještě několikrát, aby mohl doladit všechny ty detaily Nového údělu. Ale pointu chápete!

V takovém prostředí a za takových okolností nechávám na přemýšlivém čtenáři, aby si domyslel, jak moc může kdokoli z herců doufat v nastolení uvěřitelné „charakterizace“.  Záporáci Lily (Djalenga Scott) a Rooster (Jonny Fines) dělají, co mohou s plochým dějem, který jim Meehan předepsal, a představitelka Grace Farrell (Holly Dale Spencer) plní svou milou roli – vypadá svůdně a mateřsky zároveň.  A tak dále.

I přes veškeré výtky je jen málo pravděpodobné, že by tato show nepotěšila mladé a nenáročné publikum.  Fanoušci Mirandy Hart ji uvidí přímo před sebou, jak věrohodně imituje muzikálovou herečku, ale pravděpodobně to nebude patřit k jejím nejvýraznějším úspěchům.  Jako umělkyně dokáže být ve své nejlepší formě v komedii velmi pravdivá.  Tato show pro ni možná není úplně tou nejlepší ligou.  Je to jasné, veselé a zábavné.  Ale možná Miranda potřebuje na divadelních prknech jen o něco více zkušeností, aby i zde mohla naplno zazářit.

A mimochodem, mluvil jsem o tom psovi?  Je tam pes.  A Vánoce.  A myslím, že jsem tam zahlédl i nějakou tu jeptišku.

REZERVUJTE SI VSTUPENKY NA MUZIKÁL ANNIE V PICCADILLY THEATRE