RECENZE: Jak se vám líbí (As You Like It), RSC v divadle Barbican ✭✭✭

Helena Payne recenzuje inscenaci Shakespearovy komedie Jak se vám líbí v podání Royal Shakespeare Company, kterou aktuálně uvádí londýnské Barbican Centre.

Sophie Khan Levy a Lucy Phelps. Foto: Topher McGrillis (c) RSC Jak se vám líbí

Royal Shakespeare Company

Barbican Theatre, Londýn

3 hvězdičky

Rezervovat vstupenky

Je vždy radostí dostat pozvání na inscenaci jedné z vašich nejoblíbenějších komedií v podání Royal Shakespeare Company. S velkým očekáváním jsem se tedy usadila v monumentálním hledišti Barbicanu, které svou velikostí připomíná útroby velryby. Předchozí zkušenosti s touto hrou mě obvykle doháněly k neovladatelnému smíchu, avšak nedostatek ucelené vize tvůrčího týmu způsobil, že toto nastudování Jak se vám líbí působilo nesourodě, rozpačitě a s vážnými trhlinami ve vyprávění příběhu.

Lucy Phelps a Amelia Donkor. Foto: Topher McGrillis (c) RSC

Scéna byla na první pohled prostá; kruhový koberec z umělé trávy a rozštěpený disk v pozadí, zatímco Orlando v podání Davida Adjaa seděl schoulený na předimenzované houpačce. Svět dvora je temný a ponurý, jemuž dominuje mrazivý Antony Byrne jako vévoda Frederick. Dvořané se objevují v různě padnoucích proužkovaných oblecích a osvětlení je strohé – respektive téměř žádné; tvoří ho jen ostré reflektory, vše ostatní pohlcuje tma. To nás přivádí k jednomu z nejodvážnějších režijních rozhodnutí: jakmile se děj přesune do Ardenského lesa, v celém divadle se naplno rozsvítí světla, což je po dřívější dvořanské ponurosti naprosto ochromující. Pocit nepohodlí v hledišti byl přímo hmatatelný. Podle poznámek v programu to bylo odůvodněno tím, že v Shakespearově době byli diváci pro herce viditelní. Možná to v jejich autentičtějším prostoru ve Stratfordu fungovalo, ale v obrovském sále Barbicanu to zkrátka nefunguje. Tím, že hra začala s jinou divadelní konvencí, byla naše ochota přistoupit na hru s fantazií zcela rozbita, což zapříčinilo poněkud nepříjemných pár hodin v divadle. Možná byla tato volba inspirována Shafferovou Černou komedií, ale pro takový nápad to není ani správná hra, ani správné místo.

Sophie Stanton. Foto: Topher McGrillis (C) RSC

Bez ohledu na nesourodá tvůrčí rozhodnutí jsou k vidění krásné výkony pracovitého souboru. Lucy Phelps je dynamickou a procítěnou Rosalindou i energickým Ganymedem. Jakmile odhodí ženský šat, působí mnohem svobodněji a její dialogy s Orlandem ve druhém obraze třetího dějství jsou závratné a vtipné. David Ajoa je charismatický Orlando, i když jejich vzájemná chemie není úplně přesvědčivá. Mnohem dojemnější je sesterská vřelost mezi Célií v podání Sophie Khan Levy a její sestřenicí Rosalindou. Leo Wan je zjevením jako Orlandův zahořklý starší bratr Oliver; ve svém skvěle předneseném prvním monologu i v závěrečné nápravě nachází humor i patos. Emily Johnstone zase předvádí fantastickou pohybovou komiku, když zachycuje věčný boj s chůzí na podpatcích po trávníku. Talentu na jevišti rozhodně není nedostatek, včetně Sandyho Griersona, který podává nezapomenutelný výkon jako Šašek. Je vulgární i hlubokomyslný zároveň a dokonale vystihuje neuctivou, bláznivou nespoutanost Shakespearova blázna, aniž by přitom ztratil cokoli z jeho temnoty či nebezpečnosti.

Antony Byrne. Foto: Topher McGrillis (C) RSC

Nejvýraznějším prvkem inscenace, který působil rušivě nejednotně, byly kostýmy, jež mají na jinak velmi prosté scéně zásadní vliv. Bohužel to působilo, jako by výtvarnice Bretta Gerecke vymetla dno skladu kostýmů RSC a vybrala ty nejnepatřičnější a nejošklivější kousky. Polovina ansámblu vypadala, jako by vypadla z pastýřské idyly, někteří působili jako z kultovního Mighty Boosh, jiní jako z her Noëla Cowarda nebo filmu Bugsy Malone. Kostýmy a design inscenaci nijak nepomohly, spíše naopak; působily matoucím dojmem a herci se ve svém neforemném a hrozném úboru očividně necítili dobře.

Sophie Khan Levy a soubor. Foto: Topher McGrillis (C) RSC

Tato inscenace doplácí na snahu zavděčit se všem, čímž se ve výsledku stává prázdnou pro kohokoli. Jak se vám líbí v poněkud nevyrovnané režii Kimberly Sykes nedokáže plně využít svůj brilantní ansámbl. Působí spíše jako platforma pro tvůrčí tým s nadbytkem nápadů, které se však nikdo nepokusil smysluplně propojit. Možná tato produkce působila „nespoutaně“, jak ji popisovaly materiály pro tisk ve Stratfordu, v Londýně je však bohužel spíše chaotická a nedotažená.

Hraje se do 18. ledna 2020