RECENZE: The Audience, Gielgud Theatre ✭✭✭✭

Audiencia. Foto: Johan Persson The Audience (Audience)

Apollo Theatre

19. března 2013

4 hvězdičky

Někdy jdete do divadla, abyste se něco dozvěděli; jindy se chcete zasmát; někdy toužíte vidět hvězdný výkon v roli ušité na míru; někdy chcete být konfrontováni, vyzváni k zamyšlení; jindy se chcete nechat strhnout dějem; někdy toužíte nahlédnout do neznáma; jindy se nechat dojmout; občas chcete zažít zázrak brilantního textu v rukou herců, kteří přesně vědí, co dělají a proč; a někdy, nutno říct, že vzácně, může být výsledkem divadelního zážitku vše z výše uvedeného, nebo vůbec nic.

Hra The Audience, kterou napsal Peter Morgan, v hlavní roli s Helen Mirren a v režii Stephena Daldryho, patří k těm vzácným divadelním momentům, které v sobě spojují a naplňují všechny tyto možnosti v bohaté, dokonale vybroušené a zahrané meditaci o britské monarchii, úřadu premiéra a stavu vyvíjející se britské společnosti. Nestává se často, aby měl divák pocit, že by autorovo dílo mohl poslouchat a sledovat dalších dvanáct hodin, ale v tomto případě tomu tak nepochybně bylo.

Koncept je jednoduchý: ukázat fiktivní setkání královny s jejími premiéry v různých obdobích její vlády. Nejsou zde zastoupeni všichni, přesto jsou názory královny na každého z nich na konci večera jasné. Diváci vidí mladou panovnici, ke které se povýšeně chová Churchill, jak povzbuzuje Majora k opravdovému státnictví, jak si postupně zvyká na Wilsona, srdečnost ke Callaghanovi, ledový a defenzivní postoj k jedovaté Thatcherové, zvědavost u Browna, křížový výslech Edena ohledně pošetilosti Suezské krize a unavenou, leč přímočarou komunikaci s nudným Cameronem – a po celou dobu je jasné několik věcí: královnina touha sloužit, ale nenechat se sebou jednat jako s hlupákem; její bystrá schopnost vycítit náladu veřejnosti; její odpor k excesům bulváru; její láska ke Commonwealthu a nenávist k rasismu; její oddanost rodině; touha po soukromí a především její „obyčejnost“, vlastnost, kterou považuje za nejnutnější pro úspěch v roli panovnice.

Mirrenová je úchvatná; v čase se pohybuje naprosto přirozeně, mění hlas, chůzi i postoj podle každé scény. Jako virtuální korunní klenot vnáší světlo do každého aspektu postavy a z role těží maximum lidskosti i humoru. Je to suverénní a mistrovský výkon skutečné hvězdy. Její konfrontace s Thatcherovou (Haydn Gwynneová v roli monstrózně dokonalé „Železné lady“) je naprosto strhující, stejně jako její opatrné, ale neústupné vyčítání Edenovi (v přesném podání Michaela Elwyna). Někdy je těžké uvěřit, že na scéně nejsou dvě nebo tři Mirrenové, tak přesvědčivě ztvárňuje různá desetiletí.

Rufus Wright je až děsivě podlézavý a věrný v roli Camerona, John Ritter skvělý jako nejistý Major a Nathaniel Parker naprosto trefný coby Brown. Edward Fox byl výborným, bouřlivým Churchillem (škoda, že jsme v této roli neviděli Roberta Hardyho) a David Peart je dojemný jako zapomenutý Callaghan.

Ale je to právě rozkošně prostý a přímočarý Wilson v podání Richarda McCabea, který nejzajímavěji zrcadlí vývoj samotné královny: nejprve otevřený a tázající se (jako byla ona u Churchilla a Edena), pak v domácím prostředí, ale chvílemi nesvůj (jako ona u Callaghana, Thatcherové a Majora), a nakonec unavený a nejistý, jak dál čelit stáří a zapomnětlivosti (jako u Browna a Camerona).

Morganův text je velmi chytrý a pronikavý a Daldry jej po všech stránkách oživuje dechberoucím způsobem.

V některých scénách královna vzpomíná na své dětství a lekce, které dostávala jako přípravu na korunu – tyto momenty jsou hřejivé a přínosné, přičemž mladá Alžběta je rozkošná (dnes večer Nell Williamsová). Geoffrey Beevers je naprosto skvělý v roli štolby a Harry Feltham s Mattem Plumbem ukazují služebnictvu z Panství Downton, jak se nosí uniforma a jak vypadá ztělesnění oddané služby v domácnosti. Charlotte Mooreová v roli přísné a praktické chůvy zanechá silný dojem i ve své jediné, ale důležité scéně.

Bob Crowley vytvořil velkolepou scénu a barvité dobové kostýmy, skvěle doplněné osvětlením Ricka Fishera. Scéna, kdy Beaton fotografuje královnu, je nečekaným potěšením. Stejně jako celý večer v každém ohledu.

Kdyby byla všechna představení ve West Endu takto dobrá, Londýn by se rozplynul blahem.