RECENZE: Bat Out Of Hell, Dominion Theatre ✭✭✭✭

Douglas Mayo recenzuje muzikál Bat Out Of Hell Jima Steinmana, který se vrací do Londýna na scénu Dominion Theatre.

Andrew Polec jako Strat v muzikálu Bat Out Of Hell. Foto: Specular. Bat Out Of Hell

Dominion Theatre

19. dubna 2018

4 hvězdy

REZERVOVAT VSTUPENKY

Vzpomínám si, jak jsem kdysi dávno viděl televizní film, který mapoval setkání mladého Jima Steinmana s Meat Loafem – všechna ta trápení a zklamání provázející psaní alba Bat Out Of Hell i odmítání materiálu snad každým nahrávacím studiem v okolí. Málokdo tehdy rozuměl Steinmanově snaze tvořit v každé písni epické příběhy poháněné intenzitou jeho specifického a neuvěřitelného rock'n'rollu. Slouží mu ke cti, že o čtyřicet let a dvě pokračování později se jeho vize proměnit tyto dnes již klasické písně v divadelní dílo stala skutečností. A je to vskutku zážitek.

Stejně jako libreto Bena Eltona pro We Will Rock You čerpalo z artušovských legend a jeho Tonight's The Night bezostyšně vykrádalo Fausta, i Steinmanův muzikál Bat Out Of Hell využívá vlivů J. M. Barrieho. Celý příběh zasazuje do dystopické podoby Petra Pana, kde Strat a Raven přebírají role moderního Petra a Wendy, doprovázeni partou vyvrhelů (Ztracených chlapců), kteří byli chemicky zmrazeni v osmnácti letech, aby nikdy nezestárli. Nechybí ani postava jménem Tink a v jednu chvíli jsem se bál, že po nás budou chtít, abychom křičeli, že věříme na víly – naštěstí k tomu nedošlo.

Christina Bennington (Raven) a Andrew Polec (Strat) v muzikálu Bat Out Of Hell. Foto: Specular. Je skvělé, že Dominion Theatre konečně našlo show, které jeho obrovský prostor svědčí. Nedávná komorní produkce An American In Paris se v tomto sále beznadějně ztratila, ale scéna Jona Bausora se zde doslova natahuje k divákům. Rozšířené předscéně se daří vtáhnout publikum přímo do děje. Velké scény jsou monumentální, zatímco ty intimní díky citlivé režii Jaye Schieba až magicky fungují i na jevišti, které svou velkolepostí připomíná operu. Andrew Polec v roli Strata je neuvěřitelný objev. Jeho vyzáblá, bledá postava a rozcuchané vlasy skrývají hlas, který se k Steinmanově náročné partituře dokonale hodí. Netuším, kde se v něm ten hlas bere, ale podává bezchybný výkon s vokální obratností, jakou v rockovém muzikálu vidíte málokdy. Celé obsazení je ostatně obdařeno výjimečnými hlasy. Rob Fowler svou mužností opanuje jeviště v písni Paradise By The Dashboard Light po boku své divadelní manželky Sharon Sexton. Danielle Steers jako smyslná, ale drsná Sahara předvádí naprosto suverénní výkon, Giovani Spano v roli Ledouxe do toho řeže s naprostou lehkostí a dává svým číslům plný, sytý zvuk. Průrazný rockový tenor Waynea Robinsona skvěle doplňuje Danielle Steers a Jonathan Cordin v roli Blakea, ač nevyužit, vnesl do svých krátkých pasáží hereckou upřímnost a čistotu. Tyto výrazné talenty skvěle vyvažovaly jemné lyrické momenty Alexe Thomase-Smithe (Tink) a Christiny Bennington (Raven). Stejně jako Polec, i Bennington je talent, který stojí za to sledovat. Její schopnost podat Steinmanovy klasiky vnesla do této energické produkce tolik potřebné chvíle vnitřní reflexe a byla radost ji poslouchat! Skvělý ansámbl v Bat Out Of Hell je prakticky dokonalý, i když se musí potýkat s jednou z nejpodivnějších choreografií, jakou jsem kdy na divadle viděl. Bizardní kroky Emmy Portner v některých scénách, zejména v Paradise by the Dashboard Light, působily spíše rušivě než jako přínos inscenaci.

Danielle Steers (Zahara) a Wayne Robinson (Jagwire) v muzikálu Bat Out Of Hell. Foto: Specular

Kromě toho se však v této produkci najdou věci, které zkrátka nefungují, a tou hlavní je zvukový design Garetha Owena. V řadě B na balkoně byly texty písní v jakémkoliv větším obsazení než v duetu naprosto nesrozumitelné. Pokud má tato show přežít a přilákat diváky neznalé Steinmanova díla, musí se s tímto nečitelným ozvučením něco udělat – pro mě osobně to bylo největší zklamání večera.

Dále je tu velký nepoměr mezi hudebními čísly a některými rozsáhlými činoherními pasážemi. Jde o kontrast mezi hudební bujarostí písní a hrobovým tichem, které obklopuje dialogy. Je skoro škoda, že se nepoužilo alespoň minimální podbarvení, které by těmto scénám dodalo atmosféru. Ve druhém dějství, kdy se Sloane vrací k Falcovi, je krátký moment, kdy podkresová hudba zazní, a ten rozdíl je markantní.

Jedenáctičlenný rockový orchestr Roberta Emeryho vdechuje orchestraci Steva Sidwella život a sám Emery se uprostřed dějství krátce objeví na scéně, za což sklidí bouřlivý potlesk.

Podobně jako u jiných kusů tohoto žánru je děj sice prostinký, ale pokud se podaří vyladit zvuk, má Bat Out Of Hell potenciál stát se stálicí londýnského West Endu a ideálním titulem pro Dominion Theatre.

REZERVUJTE SI VSTUPENKY NA MUZIKÁL BAT OUT OF HELL