RECENZE: Birdland, Royal Court Theatre ✭✭✭✭

Birdland v Royal Court. Foto: Tristram Kenton Birdland

Royal Court Theatre

29. dubna 2014

4 hvězdy

Nestává se často, aby scénografie inscenace tak dokonale podtrhovala a fyzicky zhmotňovala témata, která příběh zkoumá. Přesně to se však podařilo Ianu Macneilovi v jeho famózní scéně pro novou hru Simona Stephense Birdland, která má právě premiéru v režii Carrie Cracknell na prknech Royal Court. V inscenaci nastane naprosto úchvatný moment, kdy se scéna začne doslova rozpadat, nebo – záleží na úhlu pohledu – tonout. Přesně ve chvíli, kdy se ústřední postavě, rozervané rockové hvězdě Paulovi v podání Andrewa Scotta, hroutí jeho osobní svět pod rukama a on sám se začíná topit v moři excesů, sobectví a samoty.

Celý efekt je o to překvapivější, že přítomnost vody zůstává až do klíčového okamžiku skryta. Je tam sice všem na očích, ale zrak k ní nic neláká; tichá a černá čeká, až o sobě dá vědět. V tomto smyslu slouží jako další metafora – pro číhající selhání a rozklad, které Paula pravděpodobně pohltí.

MacNeilovi se s touto scénou skutečně povedlo něco mimořádného. Dokáže být mnoha věcmi najednou – přesně tak, jako je Paul mnoha Paulany současně: hvězdou, nejlepším přítelem, klientem, šéfem, dítětem, milencem, obětí, laciným požitkářem, jemnou ztracenou duší i agresivním spratkem. Vnější vzhled scény přitom slouží k maskování její mnohovrstevnaté povahy a vyvolává dojem, že je jednodušší, než tomu ve skutečnosti je.

Cracknellová dbá na to, aby byl využit a prozkoumán každý centimetr scény (k čemuž přispívá výjimečně dobré a atmosférické osvětlení Neila Austina), úplně stejně, jako je prozkoumáván každý aspekt Paulovy osobnosti. Stephensovův scénář nabízí sérii obrazů, které osvětlují vzestupy a pády moderní rockové hvězdy závislé na vší té okázalosti a lhostejné k následkům. Každá scéna vyzdvihuje jinou stránku Paulova života i jeho výstřelků a každá se odehrává v trochu jiné části scény, s jiným svícením i náladou.

Stephensovo psaní nepřináší nic převratně originálního či objevného, ačkoliv aplikace kokainu do očí byla v jistém smyslu neotřelým prvkem. Zajímavé je zde především to, že se Stephensovi daří vyprávět příběh z různých úhlů pohledu, zatímco Paul tančí po cestě vstříc dekadentní zkáze. Tím, že Cracknellová obsadila kmenovou skupinu herců do mnoha rolí, zdůrazňuje teatrálnost neustále přítomnou v Paulově životě. Stylizovaná divadelnost představení se tak stává stejně důležitým aspektem jeho existence jako cokoliv jiného. Tím, že režisérka vede herce k otevřené teatrálnosti, trefně pojmenovává základní hybatele Paulovy destrukce.

Tempo hry kolísá – chvílemi se řítí kupředu téměř oslepující rychlostí, jindy se zcela zastaví, aby bylo možné rekapitulovat, co se vlastně stalo a co se právě děje. Většinou prvotřídní obsazení odvádí skvělou práci při naplňování této vize.

Uprostřed toho všeho stojí Andrew Scott jako Paul – je úchvatný, září jako drahokam a zároveň tluče jako temné, černé srdce nenasytného dravce. Jeho precizní práce s jazykem (způsob, jakým vysloví slovo „broskev“, vyvolává nadrženou smyslnost, která je vábivá i přezíravá zároveň) a jeho oslnivá schopnost podat repliku naprosto nečekaným způsobem, spolu se syrovou fyzičností, jíž postavu obdařil, vytvářejí nemilosrdně upřímný portrét nevyhnutelných excesů provázejících slávu v moderním světě.

Scott je také mistr v odhalování křehkého nitra postav, které navenek hýří sebevědomím. Zde to předvádí přímo ukázkově – nabízí drobné vhledy do duše skutečného, vystrašeného a dezorientovaného dítěte schovaného pod pozlátkem a očekáváními, která s sebou nese status superhvězdy.

Navzdory tomu se zdaleka nejedná o Scottův nejlepší výkon. Všechny tyto triky a tiky už Scott v minulosti použil, a občas s lepším efektem. Namísto toho, aby byl jeho Paul odhalující či překvapivý, je přesně takový, jakého byste od tohoto talentovaného herce čekali. Bylo by k prospěchu věci, kdyby ho Cracknellová zavedla do jiných, temnějších poloh.

Alex Price je úžasný v roli Johnnyho, Paulova kolegy hudebníka a nejlepšího přítele. Úvodní scéna, kde se jejich pevné přátelství upevní, patří k vrcholům inscenace. Když pak Paul zničí Johnnyho svět aktem dechberoucí sebestřednosti a žárlivosti, sledování tohoto vývoje spolu s bolestnou scénou přiznání představuje to nejlepší, co inscenace nabízí. Právě Price je tím, kdo svou obratnou a jistou hrou dokáže diváka skutečně citově angažovat.

Daniel Cerqueira je vynikající jako slizký, odpudivý, leč všudypřítomný agent i jako Paulův švorcový, ale poctivý otec (stejně jako v dalších, skvěle vykreslených rolích). Každá jeho postava je zcela jiná a charaktery se do sebe neprolínají ani při bleskových proměnách. Nejpůsobivější je v roli otce – ta scéna přímo pulzuje bolestí. Jeho agent je však trefený naprosto přesně a nakonec Paulovi v mistrné dekonstrukci jeho snů o útěku ukáže, kdo je tady ve skutečnosti pánem a kdo otrokem.

Yolande Kettleová zářila zejména jako Johnnyho opravdová láska Mandy, kterou Paul svede a poté trápí, až nakonec unikne skrze sebevraždu. Její utrpení bylo nesmírně dojemné. V několika dalších rolích prokázala svou všestrannost, ale její znovuobjevení na scéně, připomínající návrat utonulé Ofélie, bylo obzvláště působivé a mrazivé.

Jedná se o nejlepší produkci, kterou Royal Court za poslední dobu uvedl, ačkoliv Stephensův text nepatří k jeho vrcholným dílům.