RECENZE: Cabaret, Studio 54 ✭✭✭✭✭

Alan Cumming v muzikálu Cabaret ve Studiu 54. Foto: Joan Marcus Cabaret

Studio 54

17. dubna 2014

5 hvězdiček

Pro mnoho lidí patří k těm největším a nejzásadnějším muzikálovým výkonům ty z filmových verzí divadelních her. V případě Rexe Harrisona v My Fair Lady, Yula Brynnera v Král a já nebo Julie Andrews ve filmu Za zvuků hudby mají tito lidé silné argumenty – ačkoliv „la Andrews“ roli Marii Von Trappové na divadelních prknech nevytvořila, ani ji později nehrála. Stejně jako ostatní hvězdy byla i ona vybrána z mnoha kandidátek pro hlavní roli ve filmové adaptaci.

Film Za zvuků hudby se samozřejmě od divadelní předlohy nijak zásadně neodchyloval. Jiné filmové muzikály však byly adaptovány s menším ohledem na divadelní verzi, které vděčí za svou existenci. Do této kategorie spadají Hello Dolly s Barbrou Streisand a Cabaret s Lizou Minelliovou: úspěšné, nezapomenutelné filmy s ústředními hvězdnými výkony, které se však jen málo podobají parametrům, základním potřebám a vzestupům i pádům původního divadelního kusu.

Potíž je v tom, že tyto filmy se nesmazatelně zapsaly do kolektivního vědomí, a tak lidé přicházející do divadla možná pochopitelně očekávají podobný zážitek. Jenže u Dolly Leviové i Sally Bowlesové je prostým faktem, že jejich divadelní podoba má jen malou, někdy dokonce žádnou souvislost s těmito filmovými hvězdnými kreacemi.

Zároveň se písně spojené s těmito skvělými postavami staly standardy a svět je zvyklý slýchat čísla jako Maybe This Time, Cabaret nebo Before The Parade Passes By v grandiózním, energickém a bravurním podání.

Očekávání tak mohou stát v cestě i preciznímu výkonu.

Ale musel by to být vskutku pošetilý člověk, který by si nechal takovými očekáváními zkazit zážitek z prostě velkolepého revivalu Cabaretu, který se nyní hraje ve Studiu 54 na Broadwayi. V režii Sama Mendese a Roba Marshalla, který se ujal i choreografie, jde o obnovené uvedení produkce oceněné cenou Tony, kterou tito tvůrci nastudovali v roce 1998. Je sice možné, že původní verze byla lepší než tento revival, ale až na jeden drobný detail mi přijde nepochopitelné, jak by tomu mohlo být.

Toto představení je totiž lahodné, oslnivé, jemné a v každém ohledu rozkošně dekadentní – je to Kabaret názvem, formou i duchem. V jednu chvíli je k popukrutně vtipné a v jinou drásavě tragické. Některé věci jsou správně nadsazené, jiné jsou naopak – možná překvapivě, ale také správně – potlačené. Radost z nádherných písní Kanderova a Ebbova dua je neustále stavěna do kontrastu s ubohým, otřesným a srdceryvným údělem hlavních postav.

Scéna je úsporná a přesná. Dřevěné jeviště bývá často úplně prázdné. Velkou roli při vyvolávání emocí hraje osvětlení (Peggy Eisenhauer a Mike Baldassari) a scény na pódiu nejsou nikdy náhodné, nýbrž vždy dokonale provedené. Jednoduchý kužel světla se zde v dramatu stává téměř samostatnou postavou.

Režie je naprosto brilantní. Tempo nikdy nepolevuje, a i v pauzách srdce kusu neochvějně buší kupředu. Choreografie je pak drsná, pozoruhodná, vyladěná a naprosto strhující. William Ivey Long se v oddělení kostýmů překonal: každý oděv je elegantní i vilný zároveň a přesně odpovídá režijní koncepci.

Celý ansámbl působí jako sestavený z umělců „čtyř hrozeb“: jsou to nadaní herci, zpěváci, tanečníci i hudebníci zároveň. Hrají drobné role, svádějí publikum, evokativně tančí a sami obstarávají veškerou hudbu. Jsou fenomenální. A když konferenciér (MC) prohlásí, že „orchestr je krásný“, nijak nepřehání; ten orchestr je naprosto fantastický.

Hudební nastudování (Patrick Vaccariello) je bezchybné, rovnováha a tón vynikající, důraz na texty jasný. Zpěv je po celou dobu úžasný, harmonie čisté a silné.

Alan Cumming hraje roli MC s oslnivou dravostí. Je ve skvělé fyzické formě a zvládá všechny nároky této nanejvýš eklektické role. Když se naskytne příležitost, skvěle improvizuje, a i když je velmi sexuální a vtipný, dokáže být i hluboký: jeho interpretace I Don't Care v plném šansonovém režimu a v třpytivých flitrových šatech je ve své intenzitě až děsivá. Když ho slyšíte, pochopíte, co skutečně znamená fráze „vypustit při zpěvu duši“.

Stejně dojemná a krásně provedená byla píseň If You Could See Her Through My Eyes v Cummingově podání, jako by byla napsána včera. A Two Ladies byla komickou smyslnou dávkou, když Cumming s dívkou a chlapcem-dívkou skotačili a dováděli v nespoutané potěšující nepleše.

MC se zde neustále pohybuje po jevišti, vynořuje se z temnoty, aby vyvolal zmatek, na něco upozornil, přidal se k taneční linii, ukázal holý zadek s vytetovanou svastikou nebo si posvítil na důležitou věc. Cumming se nikdy nezastaví, nepoleví a do role se vrhá s neochvějnou chutí. Je skvělý v každém ohledu.

Zažila jsem už několik úžasných slečen Schneiderových, ale upřímně řečeno, to, co v této roli předvádí Linda Emondová, je čirá dokonalost. Obě své písně zpívá s překvapivou vokální silou (kdo věděl, že má tak školený hlas?) a obratně vykresluje vrozený smutek postavy i obrovskou naději na štěstí, která se objeví a pak je jí brutálně vzata. Její bezchybné, zdrcující podání What Would You Do? je v každém ohledu ohromující. Triumfální.

Jako Herr Schulz je Danny Burstein naprosto báječný. Jeho vlídný a nadějeplný německý Žid je čirým potěšením. Tvoří páteř emocionální hrůzy celého večera a dělá to bezchybně. Okamžik na konci prvního dějství, kdy se jeho svět hroutí s přibližujícími se nacisty a vyjevením jeho původu, je neuvěřitelně působivý, podkreslený melancholickou Tomorrow Belongs To Me.

Dvěma nejproblematičtějšími rolemi v tomto kuse jsou Cliff a Ernst, ale tato verze scénáře obrušuje hrany původního textu a v rukou dvou talentovaných a charismatických herců se z nich stává víc než jen pouhé figurky. Bill Heck je mužný bisexuální Cliff, trápící se svou kariérou a neschopností psát, ale zároveň fascinovaný světem, který Kit Kat Klub nabízí. Do vztahu se Sally vnáší kultivovanou jistotu a zároveň vytváří opravdové pouto s Němcem Ernstem.

Aaron Krohn je jako Ernst vynikající a představuje reálnou dichotomii vzestupu nacistů: je to obyčejný Němec, vlastenecký a rozumný, který přijímá rétoriku a ideologii strany. Protože Krohn dělá Ernsta spíše sympatickým než slizkým nebo manipulativním, je hloubka hrůzy z jeho nacistické spřízněnosti o to citelnější. Divák ji pociťuje stejně jako slečna Schneiderová. A to vše nám pomáhá pochopit Cliffa.

Gayle Rankinová jako slečna Kostová sice netrefuje úplně každý tón, ale většinu ano. Možná je to jen kvalitou ostatních členů obsazení, ale na jejím výkonu je něco nesourodého. V celkovém kontextu je to však jen malá výtka.

Z ansámblu odvádějí obzvlášť dobrou práci Leeds Hill (Bobby), Dylan Paul (Victor), Kristen Olness (Helga), Kayleigh Cronin (Lulu) a Evan D. Siegel jako Rudy. Každý z nich vnáší do své práce zvláštní živelnost – je těžké z nich spustit oči.

Jako Sally Bowlesová plane Michelle Williamsová oslnivou energií a chvějivou, trefnou křehkostí; je v každém ohledu bezchybná.

Sally Bowlesová je druhořadá umělkyně, anglická uprchlice protloukající se v Berlíně díky chlípným mecenášům a pochybným kolegům. Jako postava v divadelní hře nebo v původním Isherwoodově románu to není ta ohnivá siréna, kterou na filmovém plátně vytvořila Liza Minelliová, jakkoli byla tato filmová postava nepochybně také nejednoznačná.

Ne.

Sally Bowlesová nezpívá příliš dobře, netančí příliš dobře a je to zlomená, ztracená bytost podobná panence, zvyklá na drsné zacházení. Má své sny, ale sama si je ničí. I když dokáže jasně zazářit, vždycky nakonec vyhoří.

Williamsová tuto postavu vystihla přesně. Je skrz naskrz anglická, skoro jako pomatená uprchlá „flapper“ dívka. Drzá, dekadentní a provokativní, ztělesňuje svévolné sebepohlcení a bezohledné odhodlání.

Její výstupy v Don't Tell Mama a Mein Herr byly opravdová zábava – plné nasazení rádoby divy. S vhledem a nesmírným dramatickým účinkem pak mění Maybe This Time v introspektivní žalozpěv plný bolesti, touhy a očekávání zklamání. Není to žádná hlasitá hymna – je to výkřik od srdce, přání skutečného citu, uznání pošetilosti života. Je to velkolepé.

Pravé překvapení však přichází v „čísle za pět minut dvanáct“, v titulní písni Cabaret. Williamsová k této písni přistupuje s čerstvou a jedinečnou perspektivou. Pro její Sally se stává stejně očistnou, jako je Rose's Turn pro mámu Rose v Gypsy. Jako by ta píseň nikdy předtím nezazněla: každý tón pulzoval lítostí, bolestí a hněvem. Naprosto originální výkon. Slyšet ji, jak do tohoto čísla vkládá celou svou duši, se zapíše jako jeden z největších zážitků, jaké lze na Broadwayi zažít.

A ty její oči... ten trýznivý pohled v jejích očích, když vzpomínala na Elsie a pak zuřila proti svému osudu... naprosto uhrančivé.

Williamsová zde předvedla monumentální výkon – takový, který je promyšlený, naprosto uvěřitelný, křehký, dekadentní a vrytý do neštěstí a zoufalství.

Je to bez debat nejlepší Sally Bowlesová, jakou jsem kdy viděla nebo slyšela.

Omlouvám se, dámo Judi.

Toto je zdaleka nejlepší verze Kabaretu, jakou jsem kdy viděla. Udělejte cokoli, abyste ji navštívili.