RECENZE: Carrie, Southwark Playhouse ✭✭✭✭✭

Kim Criswell a Evelyn Hoskins v muzikálu Carrie. Foto: Calire Bilyard Carrie

Southwark Playhouse

9. května 2015

5 hvězdiček

KOUPIT VSTUPENKY

Zapomeňte na úplně všechno, co jste kdy četli nebo slyšeli o muzikálu Carrie. Zapomeňte na to, že měl premiéru v RSC v roce 1988 a totálně propadl i přes hvězdnou Barbaru Cook a režii Terryho Handse. Zapomeňte, že broadwayská premiéra (také 1988) s Betty Buckley skončila po 21 reprízách a prodělala přes sedm milionů dolarů. Zapomeňte na film Briana De Palmy i na román Stephena Kinga. A hlavně zapomeňte na všechny ty lidi, kteří o prvním uvedení říkali: „Co si sakra mysleli?“, i na slavnou knihu z roku 1992 s titulem „Not Since Carrie: Forty Years of Broadway Musical Flops“ (Od dob Carrie: Čtyřicet let broadwayských propadáků).

Na to všechno zapomeňte.

Kupte si lístek na revival Carrie, který se právě hraje v Southwark Playhouse, a jděte tam s otevřenou myslí. Tohle zvláštní, takřka operní dílo (hudba Michael Gore, texty Dean Pitchford a libreto Lawrence D. Cohen) je totiž mnohem spíše klasickou tragédií než broadwayským propadákem, spíše komorním eposem než nepodařenou parodií a jednoduše mnohem zábavnějším kusem než mnohé moderní muzikály. V režii a choreografii Garyho Lloyda se Carrie ukazuje být vším, čím má muzikál být: je skvěle zazpívaná, pohlcující, odehraná s naprostým nasazením převážně velmi talentovaného obsazení a plná emocí.

Velký sál v Southwark Playhouse se pro Carrie ukazuje jako ideální. Prostor působí klaustrofobicky a zároveň evokuje školní tělocvičnu, což funguje skvěle. Intimita mezi herci a diváky je intenzivní a umožňuje podvratným tématům – jako je tlak vrstevníků, ostrakizace, láska, fanatismus, oddanost či nenávist k jinakosti – volně pulzovat. Některá z postav nebo situací jistě v určité rovině zarezonuje s každým divákem.

Lloydova režie je přímočará a zajišťuje, že tempo nikdy neuvadne a vyprávění neztrácí na zajímavosti. Nejdiskutabilnějším aspektem inscenace je její aktualizace do doby, kdy k středoškolskému životu neodmyslitelně patří selfie a iPhony. To často působí rušivě a člověk má pocit, že by dílo fungovalo mnohem přirozeněji, kdyby zůstalo pevně ukotveno ve své původní éře.

Co si na Lloydově vizi zaslouží největší uznání, je fakt, že se nesnaží kopírovat film, knihu ani předchozí uvedení tohoto muzikálu. Nechce vytvořit muzikálový horor – raději tvoří dramatický muzikál s hororovými prvky. Nakonec je totiž skutečným hororem v tomto příběhu nikoliv masová zkáza způsobená telekinetickými schopnostmi hrdinky dohnané k šílenství, ale příběh člověka, který pod tlakem sil mimo svou kontrolu definitivně zlomí a vraždí nevinné i své trýznitele, až nakonec v moři krve skončí i jeho vlastní život.

Pokud vám to zní povědomě, není to náhoda. V jádru jde o stejný narativ jako v případě Sweeneyho Todda. Jsou tu samozřejmě rozdíly, ale hlavní tah na branku je překvapivě podobný. Nikdo nepochybuje o tom, že Sweeney Todd je pro hudební divadlo vhodné téma. A nikdo by neměl pochybovat ani o Carrie.

Cohenovo libreto je místy trochu neohrabané, ale ne fatálně. Velmi dobře vystihuje šikanu a dětinskost bující na střední škole, stejně jako napjatý, pochmurný a neutěšený domácí život, který Carrie prožívá, plný náboženského zápalu a pokřivené lásky.

Příběh je vyprávěn prostě. Carrie je plachá, nemotorná dívka, kterou „populární“ holky ve škole opovrhují. Doma ji ovládá matka, přísná a mírně vyšinutá žena, která vše v životě nahradila Biblí a pro niž je výraz „fanatička“ slabé slovo. Když Carrie po tělocviku ve sprchách dostane svou první menstruaci, je vyděšená a hledá pomoc u spolužaček. Ale parta vedená bohatou potvorou Chris se jí vysměje a trýzní ji hygienickými potřebami. Carrie je tak rozrušená, že nechtěně aktivuje svou telekinetickou sílu a rozbije světlo. Zasáhne laskavá učitelka, slečna Gardnerová, a pošle Carrie domů. Tam ji však nečeká útěcha, ale krutý trest od matky, která jí připomíná biblické prokletí krve.

Jedna ze spolužaček, Sue, začne svého chování vůči Carrie litovat. Přispěje k tomu i slečna Gardnerová, která trvá na tom, aby se všechny dívky omluvily. Chris odmítne a dostane zákaz vstupu na maturitní ples. Nepříčetná Chris začne plánovat pro Carrie veřejné ponížení. Sue mezitím požádá svého přítele Tommyho – hvězdného sportovce, básníka a sympaťáka odvedle – aby na ples vzal Carrie. Ne proto, že by s ním nechtěla jít sama, ale protože chce Carrie ukázat, že lidé dokážou být milí. Tommy nejdřív váhá, ale protože je to v jádru slušný kluk, souhlasí.

Carrie a její matka se kvůli plesu pohádají. Carrie už ale testuje hranice své síly a předvede ji matce, která z ní dostane strach a považuje ji za čarodějnici. Carrie nakonec na ples s Tommym vyrazí a navzdory očekáváním si ho užívá. Možná poprvé v životě je šťastná.

Chris díky podvodu s hlasováním zajistí, aby byli Carrie a Tommy zvoleni králem a královnou plesu. Přímo na pódiu, v momentě největší slávy, jsou náhle politi prasečí krví – pomstychtivý plán Chris se naplnil. Po prvotním šoku se spolužáci (kromě Tommyho a Sue) začnou Carrie smát. V Carrie se ale něco zlomí a nechá svou moc naplno propuknout. Zabije Tommyho a postupně všechny ostatní kromě Sue, které se podaří uniknout z plamenů. Poté, co zničí celou školu, se zkrvavená a zdrcená Carrie vrací domů. Tam však čeká její matka s nožem v ruce, připravená zabít své „prokleté“ dítě.

Největším problémem show je jednorozměrnost hlavních záporáků – rozmazlené Chris a jejího přítele Billyho Nolana. Nejde jen o poněkud ploché pěvecké výkony (Gabriella Williams a Dex Lee), ale i o Cohenovy dialogy. Možná by jim víc slušel společný duet, který by ukázal jejich nejistotu nebo vysvětlil jejich motivaci, místo toho, aby jen před zraky diváků chystali past s krví.

Své dělá i zvuk. Hodně z toho, co Williams a Lee zpívají, zaniká kvůli špatnému poměru mezi orchestrem a hlasem. Zvukař Dan Sampson má ještě na čem pracovat, zejména ve velkých ansámblových číslech, kde se důležité texty ztrácejí v přívalu hracích nástrojů.

Odhlédneme-li od těchto detailů, jde o vynikající a strhující produkci.

Kim Criswell je v roli matky naprosto velkolepá. Její hlas je v úžasné formě a náročný part zpívá s naprostou lehkostí. Criswell dokáže být dravá a razantní, když je třeba (And Eve Was Weak, Evening Prayers), a vzápětí hluboce zdrženlivá a plná niterné bolesti. Její interpretace písně When There's No-One v druhém jednání je naprostou lekcí v práci s tónem a významem textu. Je to drsný a nekompromisní výkon plný hořkosti a hněvu. Criswell triumfuje a její upřímnost v kombinaci s fenomenálním hlasem vytváří výkon, na který diváci jen tak nezapomenou.

Mnoho dalších členů souboru následuje její příklad a k materiálu přistupuje podobně: upřímně a s totálním nasazením. Jodie Jacobs je jako slečna Gardinerová výborná, zejména v repríze Unsuspecting Hearts. Greg-Miller Burns je jako Tommy skvělý; přesvědčivě balancuje mezi pohledným kapitánem týmu a citlivým humanistou. Málokoho nenechá chladným jeho krásné podání Dreamer In Disguise nebo milostná píseň You Shine.

Sarah McNicholas se velmi dobře popasovala s rolí Sue, která je v mnoha ohledech nejtěžší, protože je její osud od začátku jasný. McNicholas se ale snaží nic neprozradit a její scény s Tommym a později s Carrie působí upřímně. Má také skvělý hlas. I když se občas musí potýkat s krkolomnými dialogy, dokáže je uhrát. Závěrečné momenty před katastrofou by mohly být v libretu napsány čistěji – autor by měl Sue věnovat o něco více péče.

Někteří členové ansámblu odvádějí skvělou charakterovou práci a všichni zpívají harmonie s vervou a tancují s obrovskou energií (Lloyd umí vytvořit náladu a pocit místa precizními pohyby). Zvlášť dobří byli Patrick Sullivan jako George, Bobbie Little jako Frieda a Olly Dobson jako Stokes. Na druhé straně působily výkony Davida Habbina (pan Stephens), Molly McGuire (Norma) a Emily McGougan (Helen) poněkud mdle. Lloyd by těmto aktérům měl věnovat stejnou pozornost jako hlavním hvězdám – v takto komorní verzi záleží na každé postavě.

Souboru se podařilo skvěle vystihnout pocit obyčejnosti a sounáležitosti party maturantů, což je klíčové pro to, aby divák uvěřil prostředí, které by mohlo být kdekoli. Carrie funguje jen tehdy, když je kontrast mezi všedním životem a všemocnou silou jasně patrný. A tady rozhodně je.

Show by samozřejmě neměla šanci bez fenomenální Carrie, a v Evelyn Hoskins našel Lloyd skutečnou hvězdu. Hoskins je dokonalá. Je ušlápnutá, plná odmítnutí a nepochopení z toho, jak se k ní ve škole chovají, a zároveň vyděšená matčiným náboženským fašismem i vlastní sílou. Se skloněnou hlavou a prázdným pohledem ztělesňuje nejistotu v každém aspektu Carriina života. Ale jako každý zahnaný tvor se dokáže bránit – a když k tomu dojde, činí tak s přesvědčivostí zvířete, které bylo týráno a teď touží po krvi.

Scény s matkou a Tommym dovolují Hoskins ukázat její široký rejstřík. Jemné momenty s Millerem-Burnsem jsou skvěle vystavěné a ukazují Carrie poprvé v životě šťastnou. Scény mezi Criswell a Hoskins zase jasně rýsují přerod z terorizovaného dítěte v rebelující dospělou – moment, kdy Carrie nechá svou matku levitovat v průběhu večeře, je skutečně šokující.

S mocným a jistým hlasem zpívá Hoskins part bez omluv, jako rodící se diva. Unsuspecting Hearts je strhující, stejně jako vyvrcholení I Remember How Those Boys Could Dance a její výkřik bolesti v Why Not Me. Její duety v druhém jednání dokazují neuvěřitelný rozsah.

Hudební nastudování Marka Crosslanda je výborné. Sedmičlenná kapela hraje výjimečně dobře a tempa jsou energická. Jakmile se dořeší vyvážení zvuku, bude to hudební výkon, který by si zasloužil nahrávku pro budoucí generace.

Skvělou práci odvedla oddělení speciálních efektů (Jeremy Chernick) a leteckých efektů (Flying By Foy: Floyd Hughes). Levitace Criswell je velmi zdařilá, stejně jako triky doprovázející Carriiny schopnosti a destrukci školy. Tvůrci sází spíše na působivost než na přemíru efektů, což se vyplácí. Nicméně o lepkavou krev nouze rozhodně není!

Z jakéhokoli pohledu jde o vydařené a hodnotné nastudování díla, které bylo dlouho odsuzováno kvůli nešťastným rozhodnutím při původním uvedení. Carrie je ve skutečnosti stejně dobrá, ne-li lepší než řada nedávných počinů na londýnské scéně: rozhodně předčí tituly jako Made in Dagenham, Woman on the Verge of a Nervous Breakdown, Love Never Dies, From Here To Eternity nebo Stephen Ward – nebo je přinejmenším tato inscenace lepší než jejich nedávné londýnské produkce.

Je to částečně silným materiálem, částečně neúnavným výkonem ansámblu, který se snaží sloužit hudbě a textu, a částečně tím, že ústřední kvarteto (Hoskins, Criswell, Miller-Burns a McNicholas) má zkrátka charisma na rozdávání. Lloydova vize je prostá: vypráví příběh a nechává promlouvat hudbu, aniž by se snažil o nějakou křečovitou poctu.

Chcete-li zažít radost z toho, co tato Carrie nabízí, potřebujete jediné: otevřenou mysl. Tato vynikající produkce se postará o zbytek.

REZERVUJTE SI VSTUPENKY NA MUZIKÁL CARRIE V SOUTHWARK PLAYHOUSE