RECENZE: Clarence Darrow, divadlo Old Vic ✭✭✭

Kevin Spacey ve hře Clarence Darrow. Foto: Manuel Harlan Clarence Darrow

Divadlo Old Vic

4. června 2014

3 hvězdičky

Druhé dějství. Kevin Spacey je v plném nasazení, divoce gestikuluje a bičuje atmosféru spravedlivým rozhořčením, když rekonstruuje jednu ze závěrečných řečí Clarence Darrowa před porotou –⁠⁠⁠⁠⁠ řeč obzvláště vášnivou a dojemnou. Spaceyho hlas burácí, plný syté rezonance. Vtom, jako bzučení dotěrného komára, pronikne do rozlehlého, nově upraveného „in-the-round“ prostoru divadla Old Vic jiný zvuk, který se prapodivně a matoucím způsobem proplétá se Spaceyho dikcí. Ladí snad sám se sebou? Pak zvuk sílí a sílí, nabírá na bušivé, iritující naléhavosti, až připomíná býka v porcelánu i operní sopranistku se škytavkou, která tříští sklenky na šampaňské. Je to chladný, neosobní a groteskní zvuk, který zrychluje v tempu i intenzitě, zoufale doufaje, že už konečně někdo sakra zvedne ten telefon a ukončí to netrpělivé, kňouravé vrtání vulkanické krystalické hrůzy.

Nikdo však telefon nezvedá.

Spacey, vyčerpaný snahou situaci ustát a vytěsnit z myslí diváků vše kromě vlastního hlasu, vypadává z rytmu, odvrací se a křečovitě se chytá stolu. V tu samou chvíli zvuková nákaza utichá a Spacey zamumlá: „Jestli to nezvednete vy, tak já už fakt jo.“

V publiku propuká smích a upřímný, vřelý potlesk pro mistra Spaceyho.

Všichni sledují, kdo po tom mobilu sáhne. Arénová divadla jsou k divákům nemilosrdná. Nikdo se však nehlásí. A nikdo z těch, kteří mají v hledišti pořád zapnutý mobil, si svůj potenciální nástroj zkázy divadelního zážitku nevypne. Později se telefony rozezní ještě dvakrát a nejméně třikrát si lidé vyřizují patrně životně důležité e-maily nebo zprávy.

Spacey však zasáhl jen jednou. Poté si našel čas, aby se otočil k většině publika a s úšklebkem vyslal do sálu jasný vzkaz: „To jsme tomu hajzlíkovi dali.“

Zajímavé na tom bylo, že Spacey v těchto momentech vlastně vůbec nevystoupil z role. Zní to sice zvláštně, ale pro Spaceyho Darrowa to byl prostě jen další moment v „soudní síni“.

Hra Clarence Darrow z pera Davida W. Rintelse, založená na románu Irvinga Stonea, v režii They Sharrock, byla včera večer v Old Vicu k vidění v rámci novinářské premiéry, ze které si všichni odnesou hlavně onen „velký Spaceyho moment s telefonem“.

Darrow je považován za jednoho z největších, ne-li vůbec největšího amerického právníka všech dob. Byl to vášnivý řečník, který se pouštěl do nepopulárních kauz a vyhrával je, změnil tvář pracovního práva v Americe a po celý život byl zapřisáhlým odpůrcem trestu smrti. Měl také syna jménem Paul, což je detail, který by mohl zajímat snad jen fanoušky seriálu Blakeova sedmička.

Jde o one-man show, což v mnoha ohledech potvrzuje argumenty proti tomuto formátu jakožto účinné dramatické formě. (Existují samozřejmě i pádné argumenty „pro“ –⁠⁠⁠⁠⁠ vzpomeňme na brilantní výkon Eileen Atkins jako Ellen Terryové).

Během hry Darrow komunikuje s různými postavami a je téměř nemožné neubránit se dojmu, že by vše bylo údernější, čistší a napínavější, kdyby u toho byli i další herci, kteří by tyto postavy oživili.

Sharrock a Spacey dělají maximum, co lze od inscenování rozumně očekávat, aby zajistili pestrost, ale hned počáteční rozhodnutí určuje, že Spacey hraje minimálně dvě verze Darrowa, možná i více: Darrowa v přítomném okamžiku, rekonstruujícího slavnou scénu, a Darrowa v reflexivním módu, který se ohlíží za svým životem a komentuje jej. Podkategorií toho druhého jsou jakési mini historické přednášky, které Darrow přednáší, aby uvedl scény z kategorie první.

Spacey nehraje jednu postavu; on je Darrowem a zároveň Darrowa pozoruje. Pracuje v omezeném prostoru jeviště a boří čtvrtou zeď. Proto i ten incident s telefonem působil tak organicky.

Problém je však v tom, že text by se nejspíš mnohem lépe četl, než sledoval. Vizuálně i dramaticky jde o vcelku fádní divadelní večer.

Částečně je to tím, že Spacey až příliš „hraje“. Nikdy neuvidíte Darrowa jako skutečnou lidskou bytost; po celou dobu je to jen Spaceyho konstrukt. Je to nekompromisní sólový výstup hvězdného Kevina Spaceyho. Je to spíše kabaret než drama.

To neznamená, že by tu nebyly hodnotné momenty; jsou. Velmi působivá je chvíle, kdy rozebírá konec Darrowova prvního manželství, a scény, kde Darrowa přemáhají fakta o bombovém útoku, jsou patřičně vypjaté. Spacey s přehledem vystihuje i ty lidovější polohy Darrowova charakteru.

Nicméně v celkovém srovnání, a zejména v sekci věnované sporu o výuku evoluce, to byl jen slabý odvar divadelního vzrušení ze hry Inherit The Wind (Kdo seje vítr), ve které Spacey hrál postavu Drummonda inspirovanou právě Darrowem. Je to proto, že na rozdíl od zmíněné Eileen Atkins nehraje Spacey jednu postavu konzistentně.

Diváci samozřejmě odměnili Spaceyho ovacemi ve stoje. Zda to bylo za paměťový výkon, za šarm, s nímž vyřešil „telefonní incident“, nebo jen proto, že je to ten chlápek z Domu z karet, není úplně jasné.

Rozhodně to ale nebylo proto, že by šlo o jeho nejlepší herecký výkon.

V hledišti seděla i Joan Plowright – v klobouku, působila křehce a drobné. Neustále se usmívala. Musela si představovat, co by s takovou rolí udělal Olivier právě v tomhle divadle, kde se začaly psát dějiny Národního divadla. Nebo možná moc dobře věděla, že on by do toho nešel – protože tohle vlastně není divadlo.